Odhláška

18. leden 2015 | 11.31 |

 Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. 1Kor 11,28n

20.9.2014: V minulých týdnech jsem poslal staršovstvu mail s žádostí o vyjmutí mého jména z evidence členů CB. Zároveň jsem poprosil staršostvo a jeho prostřednictvím vlastně celý sbor o možnost dále se účastnit bohoslužeb a podle svých možností se stále podílet na službě ve sboru. Nechtěl bych totiž, aby byla tato má žádost vnímána jako odchod ze společenství sboru CB, jako spíše z organizace, která tento sbor právně zastřešuje. S kazatelem jsem se domluvil, že z organizačních administrativních důvodů budu v evidenci členů figurovat ještě do konce letošního roku. Jsem tedy v docela zvláštním pozici: Jsem formálně formální člen a neformálně člen neformální :-)

Rád bych se v tomto článku sdílel s těmi, kdo budou mít zájem a přečtoou si tento článek, o důvodech tohoto rozhodnutí. Rád bych postupoval v duchu úvodního verše. Bude se jednat v primárním záměru o zkoumání mne samotného, nechci primárně soudit CB, ale sebe sema jako součástí CB . Proto nemusíte se všemi mými vývody souhlasit, jedná se o sdílení tohoto, jak tuto situaci vnímám já, co mi, věřím tomu, klade do srdce náš Pán.  

Na podzim loňského roku jsem se zúčastnil mimořádné konference CB, na které se CB s konečnou platností rozhodla peníze z náhrad v rámci tzv církevních restitucí přijímat a využívat je. CB se tedy rozhodla jít cestou, kterou osobně jít nemohu, pokládám ji jednak za nebezpečnou, jednak za protikladnou k cestě evangelia. Závěrečnou modlitbu Otčenáš jsem vnímal trošku jako neúmyslný výsměch Bohu: Nejdříve jsme přijali rozhodnutí, který zcela popírá ducha této modlitby a pak jsme se tuto modlitbu slavnostně pomodlili (podrobněji link). 

V Písmu jsme vyzívání, abychom nevěřili každému vnuknutí, ale abychom zkoumali duchy, která za vnuknutími stojí. Pojďme prozkoumat ducha těchto církevních restitucí. Hlavní poselství tohoto ducha spočívá ve větě: "Co bylo ukradeno, musí být vráceno." Jedná se o ducha, který se nezajímá o obsah lidského srdce, kterému je jedno, zda-li jeho bližní činí pokání či nikoliv, důležité pro něho je to, aby dostal, co mu "právem" patří (jenom připomínám, že schválení zákona o církevních restitrucí bylo protlačeno stranami, které nezískali většinu ani v demokratických volbách tomuto aktu předcházejí, ani ve volbách, které schválení tohoto zákona následovaly, schválení tohoto zákona bylo umožněno vznikem strany Lidem, která proběhla zákulisně a tudíž vzbuzující pochyby, dále bylo pod heslem "o morálce se nehlasuje" znemožněno konat referendum o této otázce.

A je typické pro ducha těchto restitucí, že pak kritikům, kteří argumentovali výsledky průzkumů veřejného mínění, až pokrytecky vzkázali, že tyto průzkumy nejsou směrodatné). Tento Duch káže, že tyto peníze církve potřebují k přežití, že bez nich nemohou konat své poslání. Jedná se o ducha, který místo lásky, která nepočítá křivdy, své křivdy vyčíslil na tuším 70, nebo až 200 miliard korun.

Naproti tomu Duch Svatý hlásá jiné evangelium: Že to byl sám Bůh, který v osobě Ježíše Krista přišel na tento svět, aby dluhy, křivdy, škody, které jsme způsobili Bohu, vzal na sebe a sám, svou krví a svým tělem zaplatil na Golgotském kříži. A ten dluh nebyl malý, Kristus v jednom podobenství použil částku, která odpovídá výdělku z práce více než 3 333 dlouhých lidských životů (t. č. cca 30-60 miliard Kč - na jednoho),  A Kristus nezemřel proto, že jsme na Jeho smrt získali právní nárok svou krásnou vírou, pokáním, svými skutky. Naopak, ještě když jsme byli mrtvi ve svých vinách. Jedná se zde o spravedlnost, která převyšuje spravedlnost zákoníků a farizeů - spravedlnost, která sama trpí škodu, než aby ji vymáhala po svém bližním. Jedná se o evangelium Milosti, která není podmíněno vírou, ani pokáním, ale sama víru a pokání vyvolává a způsobuje.  Vírou a pokáním se toto odpuštění pouze přijímá (a dává prostor jej nepřijmout a odmítnout), ale samo toto odpuštění (vtělené na Golgotském kříži) jím není podmíněno. 

Jeden každý z nás způsobil Bohu škodu - okradl jej - obrazně řečeno o částku 30-60 miliard Kč. Tato částka nebyla smazána, co jsme si, to jsme si, tlustou čárou za minulosti. Byla zaplacena - Samotným Bohem - Jeho krví, Jeho tělem, Jeho Bolestí. Byla zaplacena dříve, než jsme činili pokání. Tuto Milost, kterou jsme sami přijali, jsme voláni rozdávat dále. Když tuto milost nebudeme rozdávát dále, v konečném důsledku ji ztratíme. Naše evangelium není věta: Co bylo ukradeno, musí být vráceno.Sami jsme Boha okrádali - a stále okrádáme - o to, co mu patří, ale On to nevymáhá od nás, ale hradí to ze svého, nese to na svém zbičovaném a ukřižovaném těle, ke své vlastní hanbě a škodě. Ano, Kristus chválí Zachea, který vrací to, co nakradnul, ale Zacheus tak jednal ze svého srdce obráceného pokáním. Zacheus tak nečinil proto, aby získal Boží Milost, ale protože ji získal.  Duch Církevních restitucí se však neptá na obsah srdce, činí-li pokání, nebo ne, on chce to své. A vynucuje si to zákonem, smlouvami, žalobami u soudu. Duch Církevních restitucí je duchem neodpuštění, počítání křivd, spoléhání se na svou sebespravedlnost a na zákon založený na starozákonní, nižší spravedlnosti ("máme na ty peníze nárok"), spoléháním se na své vlastní síly ("bez těch peněz nepřežijeme") a na své možnosti. Jedná se o ducha, který profituje ze středověku, z prodávání mší, odpustků, úřadů, z platby za podpírání středověkého režimu, který si svou krutostí nezadá s režimem komunistickým, stojící na nebiblickém učení "O trojím lidu", necháváme si platit od středověkého papežství, ve kterém naši otcové ve víře rozeznali ducha antikristova. Přijímáme katolické pojetí evangelia a katolické pojetí historie.  

Víte, zde se nejedná o vztah dvou neosobních institucí - na jedné straně státu, na straně druhé církve. Jak stát, tak církev, tvoří lidé. I já, jakožto člen CB, jsem přijal tohoto ducha Církevních restitucí, ducha neodpuštění a ducha středověkého učení o Trojím lidu. I já. Já si nemohu umýt ruce s tím, že jsem hlasoval proti. Nejsme církví Pilátovou, ale Kristovou. A stát, to jsou občané tohoto státu. I má matka, můj otec, mí sourozenci. Všem těm jsem se zavázal na třicet let dopředu jim neodpustit po biblickém způsobu, dokud mi oni nezaplatí dluh do posledního haléře, dluh, který oni v podstatě ani nevidí a neuznávají. Ocitl jsem se tedy v životě neodpuštění - životě neodpuštění vůči svým blízkým i vzdáleným a jako ten, kdo neodpouští biblickým způsobem, jsem nemohl přistupovat ani k Večeři Páně. 

Víte, pokání není pouze pojmenování to, co je špatně, že je to špatně. Ale snažení se to i napravit. Vrátit se zpět. Z neodpuštění do odpuštění, z nemilosti do Milosti, z odsouzení a odsuzování do Nesouzení. Jenže k tomu, bohužel, není v CB prostoru. Jak řekl jeden náš starší: CB se rozhodla touto cestou jít a prostě jí půjde. Jsem postaven na křižovatku: Buď jít cestou, kterou vnímám jako cestou opuštění Boží Milosti, cestou neodpuštění a odsuzování společností včetně mých nejbližších, anebo se s touto cestou rozejdu, byť to znamená i rozchod s těmi, kdo touto cestou jdou. 

Jenže zde jsem se dostal do rozporu s dalším principem: Co Bůh spojil, člověk nerozdělil. Nevolíme si svou fyzickou rodinu, neměli bychom si vybírat ani svou duchovní. Náš kazatel mi řekl pravdivou větu: Dávej si pozor, ať  lásku k lidem nevyměníš za lásku k principům. Také Bůh miluje a vyhlíží i ty, kdo se mu vzdalují, neláme nad nimi hůl, ale zdálky je vyhlíží a touží je znovu zahlédnout a padnout do náruče. Uznávám, přiznávám, že jsem vážně uvažoval o odchodu do jiného sboru či k založení něčeho nového. Ale věřím tomu Bůh mi ukázal, že na to prostě nemám osobnost. Řečeno duchovněji: Obdarování. K tomu mě Bůh nevolá. A odejít do jiného sboru?

Víte, zde se nejedná o jedno rozhodnutí přijetí peněz z náhrad - ale o to, z čeho to rozhodnutí vyvěrá. Z víry. CB přijímá ty peníze, protože věří, že je to správné. Tato otázka odhaluje hlubší rozpor mezi tím, co, jak věřím, mi Bůh klade do srdce a tím, v co věří CB jako celek. Jedná se o rozdílné chápání pojmů jako Milost, Spravedlnost, Spasení, Odpuštění, Víra. Odchod do jiného sboru, který sice třeba peníze z restitucí nepřijal, neboť v pdostatě, s vyjímkou BJB tomuto pokušení nebyl vystaven, ale vnímá tyto základní pojmy stejně, jako CB, by nic nevyřešilo, onen rozpor by se dříve či později v jiné otázce ukázal nanovo.

Bůh mě postavil do společenství CB a docházím k názoru, že není na mě, abych si volil společenství jiné. Proto prosím prostřednictvím staršovstva a vlastně i tohot článku o možnost v tomto společenství zůstat, byť ne jako tzv. "plnoprávný člen sboru." Je to způsob, jak se svým způsobem oddělit od cesty, kterou se společenství vydalo, a neoddělit se od společenství samotného.

Jeden starší mi na to namítnul, že se vzdávám možnosti ovlivňovat duchovní směřování sboru. Ano, vzdávám se možnosti například volby kazatele, staršostva, mluvení do hospodaření, apod apod. Ale: Když už nemohu nijak ovlivnit to základní, t.j. směřování po cestě evangelia, tak nač ovlivňovat to ostatní, jistě důležité, ale pouze služebné věci.  

Pak mi řekl, že se vzdávám svého boje proti restitucím. Možná ne tak docela. Stále bych byl rád ve sboru, a právě jako nečlen s mlčenlivým hlasem nesouhlasu. Možná je to zdravější než vystupovat jako Cato a na každém členském shromáždění říkat: Ostatně souidím, že se musíme oddělit od peněz jdoucí z církevních restitucí. To by nebylo účelné, ani zdravé.

Další starší, se kterým jsem o této otázce mluvil, mi řekl, že v podstatě chci žít se "sborem na hromádce," bez závazků a odpovědnosti. Víte, vnímám to jinak. Byla to církev, která se rozhodla jít cestou, kterou jít já nemohu. A rozhodla se, byť věděla, že touto cestou jít nemohu, přestože jsem se snažil nejrůznějšími způsoby volat, mluvit, psát. Ano, mnozí, když jsem volal, si zacpávali uši a dívali se zrovna jinam, jejich postoj mě bolel nejvíce. Avšak jiní mi naslouchali, přemýšleli nad tím, byť se mnou nesouhlasili. Anebo třeba sdíleli mé obavy, ale neviděli to tak černě jako já, jejich postojů si moc vážím a děkuji za ně. To, co bych chtěl říct, jak to vnímám, že to  nejsem to  já, kdo opouští CB. Řečeno divně, možná až namyšleně: Byla to CB, která opustila mne. A, co je mnohem horší, věřím tomu, že opustila cestu evangelia. To, co činím já, není žití na hromádce, ale dání církvi tu svobodu: Ano, jdi, když máš tu touhu, podepíšu ti to, ale budu čekat, nebudu hledat jiný sbor, ale budu doufat a čekat, že se zase vrátíš.

Pak mi řekl: Pokládáš se za jediného, kdo má pravdu? Ne. Určitě ne. Byl bych jedním z posledních protestantů, kteří by snižovali důležitost Tradice. Ano, vážím si br Fajfra, Černého, Grulicha, Fojtíka a dalších, kteří vedou církev cestou restitucí. A věřím tomu, že strávili poctivý, duchovní modlitební zápas nad touto otázkou. Ale víte, Bůh mne nebude soudit podle toho, co vložil do svědomí br Falfrovi, Černému, Fojtíkovi, ale co vložil do svědomí mě. Vážím si toho, co vykonali pro církev tito i jiní bratři, vykonali toho mnohem více a po mnohem delší dobu, než já sám. Ale mnohem více si vážím, musím si vážit, toho, co vykonal Kristus. A v prologu Ústavy a Vyznání CB je věta: Za pravidlo víry a života přijímá Církev bratrská Písmo svaté – Bibli. Tedy né v prvé řadě názor br. Fajfra, Černého, ne závěry konference, ale v prvé řadě Písmo. Ano, musím své chápání Písma stále znovu a znovu kriticky zkoumat, to je duchvoní boj každého křesťana, a v rámci tohoto zkoumání naslouchat názorům starších, zkušenějších křesťanů. Ale Bible čtená v Duchu Svatém musí mít prioritu.

Zeptal se mě: A nebojíš se života bez sboru. Bojím. Moc se bojím. Znám svou slabost a svou nedověru. Ale více se bojím života v neodpuštění.

Dále mi řekl, že mohu tzv "neukotvené" křesťany svést ze sboru a pak v konečném důsledku i od Boha. Ale víte, už když jsem zůstával ve sboru a já asi potřeboval ten čas, abych nejednal v nějakém prvotním afektu a zklámáním, tak jsem měl špatné svědomí v tom, že vlastně tímto způsobem dávám najevo, že otázka restitucí není až tak důležitá, že to není otázka "života a smrti", evangelia a jeho popření, otázka Milosti a neodpuštění, láska a nelásky. Víte, během diskuzí o restitucí jeden starší měl postoj, že se bavíme pouze o penězích a čím více se budeme bavit o penězích, tím větší má ďábel radost. Můj postoj byl jiný: I když mluvíme o penězích, není to o penězích. Je to o evangeliu, o tom, co hlásáme, jak mu rozumíme, o věrnosti Bohu. Otázka v tomto článku položená je otázka klíčová a svým setrváváním ve sboru bych tuto důležitost relatizoval. A možná naopak, budu-li i nadále plnou součástí společenství sboru, i když bych nebyl členem sboru, možná by i to mohlo být jakýmsi dobrým svědectvím, nechci říci vzorem, pro ty, kteří by třeba za jiných okolností neopustili pouze sbor, ale i jeho společenství.

Děkuji moc za pozornost, za laskavé pochopení, byť třeba ve znaku nesouhlasu...

VM

Update 23.10.2014: Včera jsem se s naším staršostvem dohodli, že nejlepší forma, jak vyjádřit i v tomto článku nastíněný vztah ke sboru a k CB, je pozastavení členství.Jakožto "pozastavený člen" bych stále vyjádřoval sounáležitost se společenstvím sboru CB Havířov. Je to způsob, jak se oddělit od cesty, kterou se vydala CB a neoddělit se od konkrétních lidí, bratrů a sester.

Na tomto setkání se mě bratři starší zeptali, jestli si myslím, že CB odpadla od Krista. Nedovedl jsem na tuto otázku hned odpovědět, ale stále nad ní přemýšlím. Trošku bych ji, ve světle úvodního citátu, přeformuloval: Odpadl jsem já jakožto člen CB od Krista? Domnívám se, že nejlepší biblické přirovnání současné situace je asi toto: Jako CB jsme přijali nižší, starožákonní spravedlnost, ("ducha hlásajícího: "Co bylo ukradeno, musí být vráceno") a tím jsme vlastně přijali i starozákonní obřízku se všemi důsledky, které v listu Galatským popisuje Pavel. I na mne doléhá slovo: Kristus Vám nic neprospěje. Věřím v moc pokání, vyznání hříchu, tudíž mohu i toto předložil v pokoře Kristu, aby to odnesl na Golgotský kříž. Ale pokání, to není pouze pojmenování, co je špatně, ale i snaha špatnou cestu opustit a vrátit se na tu Jedinou. A k tomu bych, jakožto člen CB, neměl prostor.

Ještě trošku out of topic. Přijal jsem, věřím že od Pána, toto slovo na tento týden: Nehrej si na chudáčka a nebuď pokrytec. I na setkání se staršostvem jsem řekl, že se CB vydala cestou, kterou já jít nemohu. Možná to není nejpřesnější formulace. Otázka křesťanského života totiž není, jak nám předkládají nevěřící, smít či nesmět, moci či nemoci, ale chtít či nechtít. Kristus, věřím tomu, nechce, abychom "nemohli" určité, nedobré věci činit. On spíše chce, abychom tyto věci činit "nechtěli." Z vlastního poznání,  přijetí Kristova Pohledu za Svůj, v plním poznání, že Kristova vůle je dobrá pro můj život.

Takže, ne že bych nemohl jít cestou, kterou se vydala CB. Pravda je, že se touto cestou vydat prostě nechci. Proč? Protože to není, běřím tomu, cesta dobrá, Bohem požehnaná, cesta evangelia, cesta Kristova. A ne že bych nemohl jít cestou, která není Kristova, já osobně takovouto cestou jít ani nechci...

Update 8.11.2014: S ženou si ráno a večer čteme bibli v krátkých úsecích na čtyřech různých místech. Ráno to je z "velkých" a z "malých" proroků, večer to je z evangelia a z apoštolských listů. Mnohdy se stane, že dva texty, které takto současně čteme, jsou spojeny jedním tématem. A aniž bych chtěl toto čtení jakkoliv spojovat s nějakým "křesťanským horoskopem" občas se stane, že text promluví do současné situace. V ten den, kdy jsem odesílal onen odhláškový mail, ten večer po té jsme četli následující verš: Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi (Mt 18,18). Nějak, a možná je to moje lidská slabost či pýcha, nemohu tuto skutečnost brát jinak, než Boží odpověď právě na můj mail. Jakobymi Bůh říkal, že přijmul můj krok jako jakousi, nechci říci "oběť", a že mě "rozvázal" od restitučně náhradních peněz. A včera ráno, na má narozeniny, jsme četli dva místa z proroka Izajáše a Zacharjáše, které pojednávají o obnovení chrámu. Izajáš hovořil o Kýru, který svým ediktem zahájí obnovu chrámu i Jeruzaléma (Iz 44,28) a Zachariáš zaslibuje, že tento chrám bude obnoven "ne silou ani mocí, ale Božím Duchem" Zach 4,6. I toto nějakým způsobem nemohu brát jinak, než Boží zaslíbení, povzbuzení k modlitbám. Třeba za nějakého Kýra, t.j. světského vládce, který svým ediktem znovuobnoví Chrám, že nemám spoléhat na sebe, své síli, svou jakousi výřečnost, ale čekat na Hospodinův akt. Děj se vůle Páně... 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář