Proč jsem volil, koho jsem volil?

26. říjen 2013 | 14.01 |

Asi v několik příštích dnech či týdnech budu velice často odpovídat na tuto otázku. Koho jsem volil? Osobně však také pokládám za důležitou jinou otázku: Proč jsem volil toho, koho jsem volil? Koho jsem tedy volil?

1) Rozhodl jsem se podpořit zákon proti "přeběhlictví". Přeběhlictví, zvlášť spojené s "pozitivní a negativní motivací" považuji za jedním z hlavních problémů naši "demokracie." Pouze amatéři typu nejrůznějších diktátorů falšují výsledky voleb u uren, u nás se tak děje sofitstikovaněji, po volbách. Už jsme tu měli tři vlády, které se opírali o hlasy tzv. přeběhlíků. Jedná se tedy o vážný současný problém. Návrh zákona, který jsem se rozhodl v těchto volbách taktio nepřímo podpořit, hovoří o tom, že strana by mohla žalovat svého poslance u Ústavního soudu, dojde-li k přesvědčení, že tento poslanec nehlasuje v souladu s volebním programem, za který byl zvolen. Důkazní břemeno by bylo na straně žalobce, tedy na straně oné politické strany. Kdyby daná politická strana dokázala, že poslanec nehlasuje v souladu se svými volebními sliby, poslanec by přišel o svůj mandát. Toto řešení považuji za rozumější než odvolání politků cestou referend. Protože i politik, který svoji práci dělá dobře, nemusí být zrovna oblíbený. Oblíbenost u lidí by neměla být hlavním znakem politikovi práce.

2) Rozhodl jsem se podpořit takto nepřímo referendum k otázce církevních restitucí. Myslím si, že takovéto referendum je v duchovním zájmu samotných církví.

3) Rozhodl jsem se podpořit požadavek, abychom se účastnili pouze těch mezinárodních vojenských intervencí, které jsou podpořené rezolucí Rady bezpečnosti

4) Rozhodl jsem se podpořit poměrný systém voleb do poslanecké sněmovny. Poměrný systém vede strany k nutnosti hledat kompromisy, společnou řeč. To osobně nevnímám jako slabost tohoto systému, ale jako jeho veliké plus. Vítěz voleb totiž nemůže takto převálcovat všechny ostatní, nedostane - li teda opravdu silný, relativně nadpoloviční mandát.

5) Rozhodl jsem se podpřit menšinovou vládu ČSSD.

6) Rozhodl jsem se podpořit klasické levicové hodnoty, jako například rovný přístup ke vzdělání a zdravotní péči.

7) Rozhodl jsem se podpořit stranu, která souhlasí s členstvím ČR v EU, byť má k EU rezervovaný postoj.

8) Když jsem před několika lety rozeslal mnoha desítkám poslancům svůj osobní návrh předložení zákona, odpověděli mi na tento mail pouze dva: Předseda této strany a ještě jedna poslankyně za Věci veřejné. Považuji odpověď na mail za věcí slušnosti, zvlášť od poslanců. Jistě, poslanci nemusí mít čas číst všechny maily a odpovídat na ně, ale ani tento předseda politické strany mi neodpověděl přímo, ale skrze svou poslaneckou asistentku.

A mimochodem, není to jeden z důvodů, proč poslancům z našich daní platíme i jejich asistenty? 

9) Rozhodl jsem se kroužkováním podpořit toho kandidáta této politické strany, mimochodem kandidáta bez politické příslušnosti, kterého člen mé rodiny osobně zná.

Uznávám, že můj hlas byl i zčásti protestní:

1) Rozhodl jsem se svým hlasem protestovat proti způsobům minulé vlády. Dát si do koaliční strany klauzuli, že nebudou hlasovat pro žádný návrh opozičních stran, bylo znakem arogance těchto stran k velké části populace. Pochopil bych to třeba u návrhů KSČM, ale i u návrhů ČSSD? Návrhy by se měli předně hodnotit podle toho, co dobrého či špatného přinesou pro obyvatele a ne podle toho, kdo jej předložil. Touto ignorací se tato minulá vláda stala proslulou. Navíc se při válcování menšiny v parlamentu často dostávala koalice do křížku s ústavou, při čemž ji musel korigovat i ústavní soud. Tato koalice tímto způsobem válcovala i zákony, které mají dalekosáhlý dlouhodobý dopad a to právě bez snahy domluvit se s opozicí.

2) Rozhodl jsem se protestovat i proti jednání koalice v době pádu Nečasova kabinetu, proti obvinování prezidenta z překračování ústavy či ústavních zvyklostí při jmenování vlády Jiřího Rusnoka, proti naprosté ztrátě jejich sebereflexe.

3) Rozhodl jsem se protestovat proti snaze TOP09 dát těmto volbám punc boje proti jakémusi autoritářskému režimu. Tyto volby osobně spíše pokládám za referendum o asociální politice minulé vlády. Minulá vláda možná byla rozpočtově odpovědná, byť i tom se dá pochybovat, ale rozhodně nebyla odpovědna sociálně. A  rozpočtová odpovědnost nesmí být odtržena od odpovědnosti sociální a naopak, odpovědnost sociální nesmí být odtržena od odpovědnosti rozpočtové.

4) Rozhodl jsem se protestovat proti principu, že by premiéra této země měli vybírat pouze voliči jednoho volebního kraje svým kroužkováním. Nezaznamenal jsem jasný distanc pana Haška proti tomuto principu. Také jsem nezaznamenal jasné prohlášení pana Haška, že by v případě vátězství ČSSD nepřijal jmenování premiérem, které by předcházelo jmenování pana Sobotky a upřímné podpory jeho pokusu o sestavení vlády.

5) Stejně tak jsem svým hlasem chtěl vyjádřit protest proti zasahování pana prezidenta a strany SPOZ do vnitřních věcí ČSSD. Osobně mám silné obavy, že by po vítězství ČSSD se mohla tato strana, či její volební klub, částečně rozpadnout a že jeho část by mohla přeběhnout k SPOZ, jestliže by se i tato strana dostala do parlamentu. Odmítal jsem tedy, aby byl můj hlas byl prezentován jako hlas pro prezidenta Zemana či pro SPOZ.

Ano, je otázkou, jestli se strana, kterou jsem volil, vypořádala se svou minulostí,či ne. Toto je těžké nějakým způsobem změřit. A asi je i u každého členu této strany jiná. Jinak se vypořádává s minulostí např. pan Dolejš a jinak např. s. Semerová. A asi taky o něčem svědčí, že v Praze na kandidátní listině přeskočila paní Semerová pana Dolejše. A  aniž bych chtěl jakkoliv zlehčovat minulý režim, přesto však se musím zamyslet nad tím, jestli onen režim nám zde spadl jen tak z nebe, nebo jestli má kořeny ještě hlouběji v minulosti, ve staletích předávaných pocitu nespravedlnosti, zneuživání, a až z nepochopitelných hrůz dvou světových válek, a jestli na těchto jevech nemáme svůj díl viny i my, křesťané.

My, křesťané, jsme totiž po staletích či tisíciletí podporovali a ideově podpírali režim, který si nijak nezadá s tím komunistickým. Hovořím o středověkém feudalismu a o ranně novověkém kapitalismu. Dnes se například můžeme usmát nad Karlem Marxem, ale pravda je, že tento německý filozof psal v devatenáctém století, v době, kdy dělníci makali osmnáct hodin denně za pár babek, bez zdravotního nebo sociálního pojištění. Možná se dnes, z blahobytu jednadvacátého století, usmíváme nad "barbarstvím" dělníků, kteří v továrnách rozbíjeli stroje, které jim brali práci. Ale nenutila je k tomu ona doba? Zastali jsme se my, křesťané, těchto dělníků? Zastali jsme se nevolníků a robotníků ve středověku? Nebo jsme z jejich zotročení profitovali?

Ano, je otázkou, jestli se komunisté vyrovnali se svou minulostí. Ale pro mě osobně jako křesťana je palčivá jiná otázka: Vyrovnali jsme se i my, křesťané, se svoji minulostí? Jak pozoruji debatu o církevních restitucí, mám pocit, že nikoliv. Jeden kazatel říká, že když se s námi nevěříci budou bavit třeba o středověku a o křivdách tehdy spáchaných, máme říci: Promiňte, že jsme to byli my, křesťané. Ale můžeme na jedné straně říkat: Odpusťte nám naše chyby ze středověku a raného kapitalismu, a na straně druhé skrze náhrad z církevní restitucí profitovat na těchto křivdách? Neboť majetek, o který se jedná, má ze své velké části původ právě v době středověké a ranně novověké.

Rozhodně nepopírám křivdy, které se stali v době totality. Ale jestliže na jedné straně chci, aby jiní nepopírali křivdy na mě spáchané, nesmím sám popírat křivdy, které jsem já sám spáchal na druhých. Nemůžu jako křesťan říci komunistovi: Vytáhni si svou třísku z oku, když jako křesťan mám v oku vlastním celý trám.

 Tzv. "demokratickým" pravicovým stranám nevadilo, že jejich tři vlády stály na přepsání výsledků voleb - z toho jedna na základě takovéhoto přepsání výsledků voleb přímo vznikla (Topolánkova), druhé dvě se takovouto vládou staly až v průběhu své činnosti (Druhá vláda pana Klause a vláda pana Nečase). Osobně bych byl rád, aby volební program nebyl pouze cárem papíru, se kterým se máchá před volbami a po volbách se zapomene přes "pozitivní a negativní" motivaci. Chtěl bych, aby volební program stran a jejich veřejné sliby byli opravdu závázné i právně pro toho či onoho poslance. Jestliže není proti mému svědomí za ten daný program kandidovat, nemělo by být proti mému svědomí i podle toho daného programu i hlasovat. Mohu zde připomenout například pana Teplíka, který si těsně po volbách v roce 1996 uvědomil, že vlastně není demokratem sociálním, ale je demokratem občanským. Ano, politik si může uvědomit, že jeho program například není reálný, co mu však brání v tom, aby přišel před voliče a řekl: Sorry, spletl jsem se, změnili se ekonomické podmínky, dejte mi prosím v předčasných volbách novou důvěru na základě nového volebního programu?

Nemůžu znát všechny kandidáty. A to ani ve většinovém systému. To, co leda tak mohu poznat, je jenom mediálná obraz toho či onoho politika, který se uchází o mé hlasy. Mediální obraz, který nemusí být ani přesný, ani pravdivý. To jediné, na co si jako volič mohu sáhnout, je právě volební program. Proto podporuji menšinový volební systém, nutnost politikých představitelů hledat, byť křehký, kompromis, komunikovat spolu a brát vážně politický program, že který  byl zvolen.

Už dlouhou dobu přemýšlím nad příběhem proroka Jeremijáše. Jak v době nejvyššího ohrožení  volal lid, aby se vzdal Nebůkadnesarovi. Byl však Jeremijáš vlastizrádce? On dobře věděl, že král Nebúkadnesar je zapřisáhlým nepřítelem židů, věděl, že když zvítězí, nic dobrého pro židy tím nevznikne. Dobře věděl, že vyvolený lid čeká babylonské zajetí. Přesto chodil ulicemi a volal lidi, aby se vzdali Nebúkadnesarovi. Byl to pro něj těžký úkol. Díval se do očí lidem, kterým babyloňané zabili syna, dceru, otce,  lidem, kteří si zažili pronásledování od Nebúkadnesara, ale přesto nemohl jinak. Věřil, že zprávu, kterou ohlašuje, mu dal do srdce Bůh.

Osobně si jsem vědom, že asi svou volbou jsem pohoršil mnoho svých bratrů ve víře. Jsem si vědom, že mnoho z nich třeba za minulého režimu zažily pronásledování pro svou víru. Omlouvám se, nechci být kamenem úrazu a pohoršením. V těchto volbách jsem však prostě nemohl volit jinak. A neberu svůj hlas jako pochvalu pro komunisty, beru to naopak jako selhání stran ostatních, že v předmětu demokracie dostávají na frak právě od komunistů.

Přál bych ai, aby případný silný výsledek strany, kterou jsem volil, vedl ostatní politické strany včetně prezidenta republiky k sebereflexi a k větší otevřenosti různým názorům.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář