Duše mnicha XXXV: Žádost o milost...

1. říjen 2013 | 16.49 |

Předchozí díl                                                                První díl

 Kníže zavede Bohuslavu do jedné z menších zasedacích místností v knížecím paláci, pak ji přinutí sednout si na nabízené křeslo a sám výhružně zůstává stát nad ní.

"Jak sis mohla vůbec dovolit přijet sem," zakřičí na ni, "aniž bych tě sám pozval? Jseš si vědoma toho, že jsem zabil oba tvé manžele? Co tu pohledáváš? Chceš připravit půdu pro spiknutí proti mně a posadit svého syna na můj trůn? Kde vůbec je Tvůj syn?"

Bohuslava zaraženě mlčí. Až tak silnou reakci u knížete neočekávala. Věděla sice, že jejich setkání nebude zrovna příjemné, že ji půjde o život, ale že na ní Boleslav bude křičet ze vzdálenosti ne delší než půl metru, možná třiceti centimetrů, to neodpovídá ani té nejhorší z jejich představ.

"Odpověz, když se tě ptám! Kde máš syna?"

"Král Jindřich si ho vyžádal na svůj dvůr," šeptem odpoví Bohuslava, silou vůle přemáhající pláč. Ne, teď přece musí být silná, musí být silná...

"Co si vůbec o sobě myslíš? Co si představuješ? Že mě Ptáčník přinutí vzdát se vlády ve prospěch Zbraslava? S tím počítáš?"

"Ne," pláč už je silnější a vítězí nad ní.

"Tak co tu pohledáváš? Myslíš si, že jsem stejný, jako Václav? Že bych se obával vztáhnout ruku byť na ženu, kdyby to bylo nezbytně nutné? Pché, Václav se bál popravovat i vrahy, ale já, já nejsem Václavovův služebník, rozumíš mi!" knížecí řev se rozlého nejenom touto místností. Bohuslavě se zdá, že rozechvívá i okolní zdi, podlahu, strop, že toto vše stojí pouze na slovu Boleslavově a že jestli kníže zařve ještě o maličko hlasitěji, všechno se zřítí jako na pokyn nějakého zlého mága...

"Ne," zašeptá Bohuslava, "to nejsi..."

Tato prostá věta však udeří knížete nečekanou silou. Nejsem služebník Václavův, ne, to nejsi.

Boleslav zbledne, roztřese se po celém těle. Pak se obrátí zády, vrávoravým krokem přistoupí ke stolu, vezme konvici, naleje si nápoj do svého kalichu a tento obsah pak vleje do svých úst. A ještě podruhé a potřetí. Bohuslava využívá této prodlevy, vstane z křesla a přiblíží se k němu. Kníže se k ní najednou otočí čelem a podívá se ji přímo do očí, ještě s divočejším, děsivějším výrazem tváře. Na to se Bohuslava sesune na kolena a zašeptá:

"Prosím, ušetři život mého Zbraška, přísahám, není ti nebezpečný..."

"Václavův syn na dvoře krále Jindřicha je pro mě nebezpečný už sám o sobě..."

"Oba přece víme, že Zbraslav není Václavův syn..."

"My dva to víme, ale spousta dalších to neví, anebo nechce vědět..."

"Ráda to rozhlasím do celého světa, pošpiním svou čest, jenom aby mu nebylo ublíženo..."

"Kdo nebude chtít slyšet, toho nepřinutíš poslouchat..."

Pak se kníže podívá na Bohuslavu, klečící u jeho nohou, plačící. A pocítí hlubokou lítost. Vždyť s touto dívkou vlastně vyrůstal, sám pouze o dva roky mladší než ona. Strávili spolu, v dobách jednoty, před tím, spoustu společných chvil. Oba Václava milovali, oba se jej snažili podpírat. Pravda, někdy na Bohuslavu žárlil, protože nemíval Václava jen a pouze pro sebe. Ale mnohdy si byli blízko jako sourozenci. A dnes, dnes po ní křičí jako smyslu zbavený a ona pláče u jeho nohou. Co se to stalo? S ním stalo?

"Proto jsi přijela," Boleslavův hlas je teď zcela jiný, než před okamžikem. Laskavý, bratrský, "požádat o milost pro Zbraslava?"

"Ne," zavrtí hlavou Bohuslava, "ale o milost pro Střezišku."

"Pro Střezislavu?"

"Ano, ušetři prosím její život..."

"Copak ji chci zabít?"

"Tělesně ne, ale duševně ji zabít můžeš..."

"Vysvětli mi to, vyjadřuješ se moc složitě, na mě..."

"Střezislava je křehká, slabá, děsí se Slavníka. Nenuť ji prosím do života s ním, aspoň prozatím..."

"Už je dospělá. Ty v jejím věku jsi už měla syna..."

"Ona není jako já v jejím věku. Je mnohem zranitelnější, křehčí. Prošla si peklem, jako dítě zažila nesmyslné vraždění v její blízkosti, dokonce dvakrát. Dvakrát se musela třást o svůj život, schovávat se před šílenými vrahy, důvěřovat lidem, kteří se tvářili jako přátele a snažili se ji chránit. To člověka poznamená. Na celý život. Je úzkostlivá, v noci se často probouzí, křičí ze sna, potřebuje někoho, kdo ji drží za ruku, uklidňuje ji, kdo je k ní jemný a citlivý. Je toho Slavník schopen? Možná, jednou bude, až také vyroste a vyzraje. Oba ještě potřebují čas, jinak jejich společný život skončí fiaskem. Netlačte, prosím, na ní jinak úplně zničíte její duši..."

"Slavník je Arnulfův vnuk," potichu odvětí Boleslav, "ani tvůj Václav si netroufnul jejich zasnoubení a pak i sňatek jakkoliv narušovat nebo dokonce úplně zrušit, natož já. Minimálně Arnulfovu neutralitu potřebuji jako koza drbání, jinak mě roznesou na kopytech svých koní... V této věci jsem bezmocný, naprosto bezmocný..."

Bohuslava svěsí hlavu, a vlastně i celé své tělo, k zemi. Boleslav ji zachytí, postaví ji zase na nohy a zašeptá: "Ale zkusím si se Slavníkem promluvit, slibuji ti to..."

"Děkuji," odpoví mu, také šeptem.

"Teď prosím odejdi," pokyne ji ke dveřím.

"Mohu tedy zůstat se Střezislavou? Ona moc potřebuje mít u sebe blízkou duši..."

"Dobře, můžeš," přikývne kníže, "tak dlouho, jak bude chtít..."

Následující díl
 


 

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář