DM XXXII: Tělo a duše dívky prodané do manželství

27. září 2013 | 07.44 |

Předchozí díl                                                                První díl

 "Bohunko, spíš?"

Ocitáme se v pokoji nějakého hostince, asi tak na třetině cesty mezi Řeznem a Prahou. Takovéto hostince u obchodní stezky vybírá vladyka Tichan záměrně, aby kněžna spolu se svoji společnicí mohli přespat v pohodlí. Družina stanuje venku před budovou, chodbu vedoucí k pokoji kněžny hlídají stráže, které se každé tři, čtyři hodiny střídají. Bezpečnost dívek, ale ani jejich pohodlí, nechce vladyka Tichan za žádnou cenu podcenit.

"Ne, Střeziško," odpoví Bohuslava.

"Mohu si lehnou k tobě?"

Bohuslava uvolní místo na své posteli a zašeptá "Můžeš..."

Střezislava přeběhne místnost a lehne si ke své přítelkyni. Ta ji obejme, pohladí po vlasech a šeptem se zeptá: "Nemůžeš usnout?"

"Ne," odpoví mladá kněžna.

"Proč?"

"Mám strach..."

"Z čeho?"

"Pověz mi, prosím, co se děje o svatební noci?"

Hm, jak vysvětlit malé, vyděšené, asi čtrnáctileté princezně, co se odehrává mezi mužem a ženou? Střezislava se vdávala v dětském věku, v pěti, šesti, sedmi letech, tak nějak, sama si na obřad pamatuje pouze mlhavě. Svatební noc byla, z pochopitelných důvodů, odsunuta na později. Avšak už brzy, brzy ji čeká. Vždyť asi právě proto ji Boleslav volá z Řezna zpět do Prahy, aby její manželství se Slavníkem bylo zdárně naplněno.

"To žena pozve svého muže, aby do ní vstoupil," opatrně šeptá Bohuslava.

"Když je ten muž zlý, vstoupí do ženy také to jeho zlo?"

Bohuslava se otřese při vzpomínce na svou první zkušenost s mužem. Má ji snad lhát, utěšovat ji prázdnými, nepravdivými slovy, když si sama prožila přesně to, čeho se Střeziška bojí? "Ano, vstoupí," odpoví, "protože tam, kam vstoupí muž, vstoupí i zlo, které je v něm. Ale může vstoupit pouze do jejího těla, když jej ona nepustí do své duše..."

"Jak mohu nepustit muže do své duše, když ho mám pustit do svého těla?"

Bohuslava si uvědomuje, že vlastně měla v životě štěstí. Byť se narodila jako sirotek neznámé ženy, div ne na podlaze kostela. Mohla si totiž vybírat muže, kterého pozve dovnitř sebe. Dokonce i ta první zkušenost, která je jí odporná, vyvěrala z její volby, z volby jejího pocitu, že ten, po kterém touží, ji nemiluje, že ten, koho miluje, po ní netouží. Pak přišel Václav, který s ní spíše žil jako laskavý bratr, než jako manžel a partner, byť ona sama toužila spíše být jeho manželkou a partnerkou, než – pouze – sestrou. A nakonec se rozhodla pro Podivena, pro pozorného, milujícího Podivena. Mohla si vybírat, někdy zvolila špatně, jindy správně. Ale ta dívenka, co teď leží vedle ní, ta si vybrat nemohla...

 "Víš, Střeziško," šeptá Bohuslava, "mocní tohoto světa, ti silní mužové, co tvoří dějiny, ti se tě neptali na tvoji vůli, na tvá přání, na tvé pocity. Oni tě hodili do postele podle toho, jak se to hodí jim. Oni ti mohou přikázat, koho máš pustit do svého těla, ale nemohou ti přikázat, koho máš pustit do své duše. Ty to nesmíš připustit, rozumíš mi, nesmíš jim to dovolit, aby ti to přikázali, právě proto, že tebe se nikdo na nic neptal..."

"Ale jak mohu odevzdávat muži své tělo, když mu nedám i svou duši? Já toužím, Bohunko, rozumíš mi, věnovat svému muži jak své tělo, tak i svou duši. Přece nemůžu svou duši odpoutat od svého těla. Nemůžu Bohunko. A děsí mě to. Děsí mě Slavník, děsí mě tato cesta, děsí mě cíl této cesty..."

Co na to říci? Jsou věty, na které nelze odpovědět...

"Víš, při manželském spojení muže a ženy, přímo tehdy svého manžela poznáš, poznáš jej v jeho nahotě, pravdivě, jakým doopravdy je." pomalu to zkouší Bohuslava. "Poznáš jeho sobectví, egoismus, sebelásku, anebo také jeho pozornost, něhu, vděčnost, lásku. Pak se můžeš rozhodnout, jestli to, co ti v té chvíli plyne od něho do tvého těla, jestli jeho pustíš i do své duše, protože to, co ti od něho poplyne do tvého těla, to bude on sám...

...Tělesné spojení, to není manželská povinost, ale manželské právo. Je to Milost od Boha, Jeho Velký Dar, naše dědictví zde, na tomto světě, když se správně uchopí. Máš právo být mladá, nebýt připravená, mít strach. Tvůj muž by to měl respektovat. Vždycky jej můžeš požádat, aby posečkal, netlačil na tebe, aby si dal čas získat si Tvoji důvěru, Tvoji lásku, Tvoji oběť...

...Před Bohem nemá své povinnosti pouze žena, pouze manželka, ale i její manžel. Manžel má před Bohem povinost milovat ženu tak, jako miluje Kristus svou církev. A Kristus nemiluje násilně, Kristus si svou církev dobývá svoji láskou, svoji pozorností, svoji službou. A tím, že obětovává svůj vlastní život pro ní. Nikdy si nenech namluvit, že pouze ty máš povinosti ke svému muži, tvůj muž má také povinosti k tobě. Povinost, ke které si ještě nedorostla, které se děsíš, není tvou poviností pro tuto chvíli, ale až pro ní dorosteš, dospěješ. Bůh ti nikdy nedá úkol, pro který Tě on sám nepřipraví..."

"A co když to ten muž nebude respektovat..."

"Pak za to ponese zodpovědnost na Božím soudě..."

"Ale já přece nechci, aby kvůli mně kdokoliv zahynul..."

 "Nezahynul by přece kvůli tobě, ale kvůli svému sobectví. Ty bys byla pouhým svědkem jeho soudu, ne ten, kdo ten soud svolává, ani ten, kdo na něm žaluje. Pouze ten, kdo na něm svědčí. A to ne, co si vymyslí, nebo co poví. Ne. Na posledním soudu povstaneš a usvědčíš ho, ne svými slovy, ale tím, co jsi sama prožila..."

"Bojím se toho. Bojím se Slavníka, bojím se života s ním. On je krutý a dokáže ublížit. Ale také nechci žít s vědomím, že muž, kterého pouštím do sebe a který mi ubližuje, jde do pekla. To přece není žádná útěcha..."

 "To není útěcha," šeptá Bohunka, "to je život sám. Ale i tak, věřím tomu, můžeš jít s důvěrou. Ano, může tě čekat utrpení, může tě čekat bolest, může tě čekat bezcitnost a neláska mužů. Ale také si mlžeš být jista, že tím vším nikdy neprojdeš sama. Že jsi v rukou Boha, Milujícího Boha, který tě miluje více, než je schopen kterýkoliv muž. Můžeš jít s důvěrou, že ten Bůh, kdo tě miluje, chce jen a pouze tvoje dobro. On má ve svých rukou všechny okolnosti Tvého života. A tedy i bolest, utrpení, zlo, které třeba prožiješ, může On proměnit k dobrému, když mu to obětuješ jako svoji oběť...

...Měj vždy na mysli, že to zlé, čím procházíš, to není to pravé, pravdivé, skutečné. Tvá bolest, tvé utrpení, zlo, které si prožiješ, hříchy, které vyznáš Bohu, tvé sobectví a žití pro sebe samu, to vše je jako stavení ze slámy, které, když přijde oheň, shoří. Na druhé straně požehnání, radost, chvíle lásky s Bohem, s dětmi, nebo třeba i s manželem, to, co Ty obětuješ, co Ty vykonáš ze své lásky k Bohu a lidem, skutky víry, věrnosti a poslušnosti Kristu, život pro Krista a jeho ovečky, to všechno se podobá stavení ze zlata a stříbra, které oheň nezničí. Právě to je věčné, skutečné, realné. Neztotožňuj se s tím, co hoří, ať neshoříš s tím...

...Vlož svůj život, svou duši, svou lásku a svou službu do toho, co vydrží navždy. V takovém stavení ze zlata a stříbra měj svůj domov. Stavěj své stavení na Kristu a ne na lidech, okolnostech svého života, na zdraví, mladí, kráse. Když budeš stavět své stavení na Kristu, pak to, co bylo ze slámy, shoří a ty utrpíš škodu, ale to, co je ze zlata a stříbra, to vydrží, to ti přinese odměnu nebes."

"Prosím, buď se mnou a nikdy mě neopouštěj. Potřebuji tě..."

Bohuslava políbí dívku do vlasů a zašeptá: "Nikdy tě neopustím. Ničeho se neboj, Bůh jde Tvou cestou s Tebou." A pak už jen vnímá, jak v její náruči Střezislava pokojně usíná. Naslouchá spánku své svěřenkyně a obrací své myšlenky k Bohu v modlitbě za tuto, mocnými tohoto světa, zaprodanou a opuštěnou duši.

Následující díl
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář