Duše mnicha XXII: Nuceně dobrovolný odchod...

23. září 2013 | 06.00 |

Předchozí díl                                                                První díl

 Je nedělní ráno, jarní, někdy na konci března, začátku dubna. No, legendy sice mluví o 4. březnu, ale v této době se takto důležité datumy určují zpětně podle potřeb církevního kalendáře. Prostě se ocitáme někdy uprostřed jara, někdy nedlouho před velikonocemi, léta Páně 932.

Arcipresbyter Čech, pomocný biskup Řezenský a misijní biskup s působností mezi Slovany, jeho excelence Michal, se právě připravuje na své faře na jitřní mši. Těší se na ní, jedná se o jednu z pro něj největších chvil jeho života. Bude totiž pohřbívat přenesené tělo svého blízkého přítele, knížete Václava, tento obřad bývá předstupněm k mučedníkově svatořečení.

Leč, jeho přípravu utne hlas vyděšeného jáhna: "Milosti, Milosti, kníže chce s Vámi mluvit..."

"Teď ne," opáčí Michal, "až po mši, při vší úctě ke knížeti – Bůh má přednost."

"Ale knížete má sebou vojáky, spoustu vojáků!"

Michal se podívá z okna a spatří, že jeho farní dům je zcela obklíčen družiníky Jeho knížecí Milosti. Samotného Boleslava, doprovázeného vladykou Tichanem, vidí stojícího před dveřmi. Teď panovník přátelsky zvedá ruku a mává mu, Michal neochotně pozdrav opětuje. Pak se obrátí na jáhna: "Tak ho pusť, jinak vyvrátí dveře..."

Kníže spolu s vladykou kráčí po schodech nahoru. Dává si záležet, aby dupal co nejhlasitěji. Pak vejde do pokoje: "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, otče..."

"Až na věky, synu..."

"Hm, když tu bydlel Krastěj, cítil jsem se tu příjemněji, teď jakoby tu vládnul chlad."

"Co si přejete, Milosti, spěchám..."

"Chystáš se na mši?"

"Ano, pane..."

"To nemusíš," prohlásí bodře Boleslav, "Václava jsme již pohřbili, dnes v noci.

Nevzbudili jsme tě? Snažili jsme se být ohleduplní a tiší..."

Michal zblednul: "Ale Václava jsem měl pohřbít já!"

"Nechtěli jsme tě obtěžovat," pokračuje kníže, "zvlášť v noci né. Bohatě nám stačilo povolení jeho milosti biskupa Isangrima, které jste nám tak laskavě doručil."

Teď se Michal usměje: "Pak máte pravdu, spěchat nemusím..."

"Opravdu nemusíte, už jsem dal vědět Ethelradovi, aby dnešní mši odsloužil za Vás..."

"Co si přejete dále, milostpane?"

Boleslav si pohladí svůj mládenecký vous. Pak prohlásí: "Pokud se nepletu, už jste dostal docela nálehavé zprávy, pro které se chcete omluvit a vrátit se do Řezna zařizovat neodkladné záležitosti, viďte?"

Vskuktu, dostal. Teď si Michal není jist, jestli Boleslav se snaží jej jemně vyhodit a vsugerovává mu možnost, jak odejít se ctí, anebo jestli doopravdy ví o korespondenci, kterou Michal obdržel. Vskutku, nedobré zprávy. V Římě se odehrál převrat, papeže Jana zajal a uvrhl do vězení jeho vlastní bratr. Michal si s kyselým úšklebkem vzpomíná na slova Svatého otce: "Slabý papež žádný papež." Pravda, až prorocká pravda. A druhá zpráva dorazila z Magdeburgu. Na rozdíl od té Římské byla očekávána už delší dobu, jakoby král vyčkával pouze na pád papeže: Jindřich Ptáčník totiž vydědil a vyhnal ode dvora svého provorozeného syna, a Michalova spojence, prince Thankmara. Proč? Narodil se ze špatné manželky, té první, zapuzené. Králova druhá žena, Mathylda, nechtěla, aby Thankmar cokoliv dědil na úkor jejích vlastních dětí. Královým nástupcem se definitivně stal druhorzený syn Ota.

"Vskutku, zprávy skutečně přišly. Rád bych požádal Vaši Milost, aby mi dovolila v těchto naléhavých záležitostech odcestovat zpět do Němec..."

"Povolení rádo uděleno, zde vladyka Tichan se od této chvíle od Vás nehne, dokud Vás v bezpečí nedoprovodí do Řezna. Odejít můžete ihned."

"Rozumím, Milosti."

Teď Boleslav vytasí meč a přiloží jeho bodec Michalovi k hrdlu: "Ještě bych měl pro Vás, otče, nabídku kompromisu..."

Michal se usměje: "Milý synu, s mečem u hrdla se nenabízí kompromis, ale diktát..."

"Já jenom chci, abyste mi pozorně naslouchal."

"Nuže?"

"Rozhodl jsem se poslechnout Vaší výzvy a svěřit svou moc soudu církve. Ale žádám, aby soudní výrok vynesl můj bratr Spytihněv..."

Teď se Michal docela pobaveně rozesmál: "Spytihněv? A Krastěje by jste nechtěl?"

"Na rozdíl od papeže, nebo i od Vás, Spytihněv je můj bratr. On si se mnou prožil ty hrůzné dny, na své vlastní oči si zažil Václavovu smrt. Buď on, nebo nikdo. Přísahám, že ho postavím před hotovou věc a že ho dopředu nebudu nijak ovlivňovat. Jeho soud přijmu, zatímco ani Tvůj, ani papežův ne. Ať Spytihněv určí, kdo právoplatně má vládnout Čechům, zda-li já, nebo někdo jiný..."

"Oba dobře známe Spytihněva," poví Michal a Boleslav na jeho slova souhlasně přikývně, "oba tedy dobře víme, koho určí. Slyšel jsem, jak ses na oko odevzdal Václavovému soudu, při čemž si dopředu počítal s tím, že tě omilostní, pouze jsi ho chtěl vylákat do léčky. Dopředu počítat s Milostí, to není pokání. Já stejnou chybu jako Václav neudělám. Odmítám Váš návrh, kníže..."

"Pak tedy," pomalu, chladně, slovo od slova, vyřkává kníže tento výrok, "ihned opusťte mé knížectví a děkujte Bohu, že odjíždíte se zdravou kůží. Neboť jenom díky Boží Milosti mi byl do srdce vložen duch pokání, pro který Vám, posvěcený a pomazaný biskupe, nemohu zkřivit ani vlásek na hlavě..."

Pak se obrátí na Tichana: "Svůj úkol znáš, vladyko."

"Buď bez starosti, Bolku, naplním ho do nejmenšího detajlu, podle tvé vůle..."

Posléze se ještě jednou obrátí na Michala: "Máš právo zvolit si svého zástupce v arcipresbyterském úřadu. Kdo to bude? Ethelrad, Spytihněv, nebo bys chtěl třeba Krastěje?"

"Volím Ethelrada..."

"Dobrá tedy. Zmiz, a bez mého svolení se do Čech nevracej, je-li ti život milý..."

Na ta slova Boleslav opustí místnost, sejde ze schodů a vyjde z domu ven...

Následující díl.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář