Duše mnicha XVIII: Majestátnost Boží...

21. září 2013 | 11.33 |

Předchozí díl                                                                První díl

 "Hleď, Zbrašku, na oblohu, co vidíš?"

Noční procházka, matka se synem, za laskavého souhlasu, ba dokonce doprovodu samotného opata svatojimramského kláštera, biskupa Isangrima. Ne, nejdou daleko. Jenom, co by kamanem dohodil, no, možná kdyby hodil dvakrát, třikrát.

Zbraslav se dívá k nebi, na jarní březnovou oblohu, plnou hvězd a měsíčního svitu.

"Vidím hvězdy..."

"Co ještě?"

Chlapec pokrčí rameny.

"Dívej se za ty hvězdy."

Zbrašek opět krčí rameny, nic neříká

"Hvězdy jsou svítilny svatých a andělů, pozorují nás, promlouvají k nám, poslouchej"

"Nic neslyším..."

"Buď trpělivý. Dívej se a naslouchej..."

Trpělivost. Takový relativní pojem. Jinak se trpělivost projevuje u dospělého, jinak u dítěte. Zvlášť u chlapce, tak osmi, devítiletého. Plného energie, hravosti. Ale také chuti k přemýšlení, v životě ve vlastním, vnitřním světě, světě spravedlnosti, bezpečí.

"Co mám vidět, mami, co mám slyšet?"

"Majestátnost, synku. Majestátnost Boží. Podívej, jak velký a obrovský je Bůh. Sleduj jeho moc a slávu. Jak o ní svědčí i andělé a mocnosti nebes. On má všechno ve Svých rukou, každou rostlinu, zvíře, každou událost. Neexistuje nic, co by se stalo, aniž by On o tom nevěděl. I to nejhorší, co nás v životě může potkat, se nestane bez toho, aniž by to On dopustil. A On nás, Zbrašku, miluje. Jemu můžeme důvěřovat. Za vším můžeme vidět a hledat Jeho plán, Jeho dobro a požehnání. Vše, co se děje, je dobré pro ty, kdo Jej milují. Nemusíme to vidět, nemusíme tomu rozumět, nemusíme to ani v té dané chvíli prožívat. Ale můžeme Mu důvěřovat. I ty můžeš být v Jeho rukou, když mu odevzdáš svůj život. Když ho přijmeš za svého Krále, Panovníka.

Když se rozhodneš chodit po Jeho stezkách, hledat Jeho vůli a naplňovat ji svým životem. Nemusíš být vždy nejsilnější, nejzdravější, nejsmělejší, nejodvážnější. Naopak. Přijdou chvíle, kdy se budeš cítit slabě, nemocně, opustěně. Nemusíš být silný ty, neboť silný je ten, komu budeš sloužit, když se podřídíš Pánu Ježíši Kristu a odevzdáš Mu svůj život"

"Jak to můžu udělat, maminko?"

"Tím, že mu to řekneš, pokud ovšem po tom toužíš, jestli to skutečně chceš.. Každý den mu to říkej, každý den se mu pokloň, každý den se mu odevzdej, stále znovu a nově. Jestli mu odevzdáš svůj život, pak pamatuj, že Tobě už patřit nebude. Že Tvůj život má svého majitele, ale tím majitelem nejsi ty sám. To, co ti patří, ti už patřit nebude, ale budeš to mít ve své správě."

"Co to znamená?"

"Víš, majitel si se svým majetkem může dělat, co je mu libo. Ale správce ne. Správce musí nakládat se svým majetkem právě podle vůle Jeho majitele. Dnes třeba vyrůstáš v klášteře. Klášter ti nepatří, patří Bohu, proto se musíš podrobovat řádu, který tomu klášteru věnoval právě Bůh. Kdyby byl klášter tvůj, mohl by ses v něm chovat, jak by jsi chtěl, ale protože není tvůj, musíš se v něm chovat tak, jak si přeje Ten, komu klášter patří. Takovýmto klášterem se může stát celý Tvůj život. Když si zamiluješ Boží Zákony a Řády, když poznáš, že jsou dobré, když je přijmeš do svého srdce...

..A když něco pokazíš, když si uvědomíš, že jsi Jej zklamal, že jsi překročil Jeho vůli,že jsi Mu ublížil, skrze lidi, které máš na blízku, tak se neboj za ním přijít, přiběhnout, vyznat mu to, poprosit za odpuštění. Neboj se k němu chodit stále znovu a dokola, protože On nepočítá křivdy, to co On jednou odpustí, to už nepřipomíná, je to, jako bys pokaždé za ním přišel poprvé..."

"A jak poznám Jeho vůli?"

"Tak, že budeš poznávat Jeho Osobně. Že mu budeš blízko, že budeš poznávat, co Jej těší, nebo co Jej mrzí. Když mu budeš naslouchat, když On k tobě bude mluvit..."

"Chci jej slyšet..."

"Slyšíš jej. Slyšíš jej, když čteš Písmo, když se účastníš Bohoslužby, když jíš Jeho Tělo, piješ Jeho Krev, když nasloucháš lidem, kteří žijí v Jeho blízkosti. Když se ztišíš, potlačíš své Já a tím uvolníš Jemu místo ve svém srdci..."

Bohuslava ucítí stisk ruky. Pak Bohuslava vezmeme svého syna, postaví si jej naproti sobě a podívá se mu přímo do očí: "Zbrašku, brzy se budeme muset rozloučit. Budu muset jít tam, kde tebe vzít nemůžu, protože by ti tam hrozilo veliké nebezpečí. Ale sám pan král mi slíbil, že tě vezme ke svému dvoru a tam se o tebe postará. Nebude to dlouho trvat a pošle si pro tebe. Poslouchej mě, synku, poslechni svoji matku: Dvůr krále, to je nebezpečné místo. Nenechej své srdce, aby se ho zmocnila pýcha, žádostivost, mocichtivost. Opevni své srdce ve Svatém Písmu, nech brány ke svému srdci střežit Duchu Svatému, nes sebou každý den pocit tohoto večera, pocit Boží majestátnosti, Jeho lásky, Svatosti, Slávy, Jeho chvály, vždy si připomínej, že On je hodný Tvé poslušnosti, věrnosti a důvěry. Poslouchej své představené, ale né bez uvážení, vždy suď, není-li to, co po tobě chtějí, v protikladu s tím, co po tobě chce Bůh, neboť Boha se sluší poslouchat před lidmi. A nikdy, nikdy nezapomínej, jakého Otce jsi syn..."

"Matka má pravdu," ozve se biskup, "zapamatuj si, co ti říká. Nikdy nezapomínej, že jsi synem svatého muže, knížete Václava, který svůj život daroval Pánu, obětoval jej z lásky k Němu..."

"Nezapomínej," doplní matka, "že jsi synem Božím... To je tvá vznešenost, to je Tvá urozenost, jsi synem Božím, když jsi otrokem Ježíše Krista, Beránka, který snímá hřích světa a umírá za mnohé...Miluji tě, Zbrašku, vždy tě budu milovat..."

 Následující díl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář