Duše mnicha XVII: Upsat se ďáblu

21. září 2013 | 00.18 |

Předchozí díl                                                                První díl

 "Biskup Michal, nový arcipresbyter pražský, mě odvolal od Panny Marie a přiřadil mě zpátky na Boleslav, ke kostelíku svatých Kosmy a Damiána," kněz Krastěj přichází na poradu pozdě a ještě nese špatné zprávy.

"Bez mého svolení?" zvolá kníže Boleslav.

"Přiřazovat kněze na jednotlivá farářství je výsadním právem sídelního biskupa," krčí rameny Krastěj.

"I tak," rozohní se kníže, "do Boleslavi nepojedeš, potřebuji tě v Praze. Kancléře si snad můžu vybrat sám, ne? K tomu laskavý souhlas Michalův snad nepotřebuji..."

"Potřebujeme vlastní biskupství," promlouvá Tichan, "aby nám každý hejsek z Řezna neurčoval, kdo se má kde modlit. O biskupství usiloval už kníže Vratislav, stejně jako tvůj bratr. Kvůli tomu si Václav vyžádal rámě svatého Víta, nechal přenést svatou Ludmilu, založil velkou rotundu. Mimo jiné právě kvůli biskupství..."

"Teď, když mi papež zrušil rozhřešení," povídá kníže, "biskupství těžko prosadíme. Zvlášť, když máme za zadkem blechu Michala, který má všude svůj vliv. Jak v Řezně u Isangrima, v Magdeburgu u Ptáčníka, tak v Římě u papeže..."

"Papeže se nemusíš obávat, Bolku," opět zaznívá Tichanův hlas, "s Krastějem a nebožtíkem Radslavem jsme byli několik let v Římě. Povím ti, tam nevládnou papežové, ale jedna žena, matróna, která odstraňuje a dosazuje římské biskupy, jak sama chce. Že, Krastěji?"

"Současný Jan je její syn," namítá Krastěj, "nepůjde proti němu. Šla by sama proti sobě, proti vlastním snům a celoživotního úsilí..."

"To si nemyslím," odporuje Tichan, "Jan vypadá, že své papežství bere vážně. Až moc vážně, zvlášť pro takovou nemravnici, jakou je ona. A navíc, má více synů. Věř mi, Bolku, tan Jan dlouho papežem nezůstane, odstraní jej, jako ty předchozí..."

"Nechme papeže papežem," to říká kníže, "ale skutečnost, že zrušil mé rozhřešení, mě zneklidňuje.

Vlastně mě tím uvrhává do klatby, bez rozhřešení nemůžu k přijímaní..."

"Stejně jste nechodil," poznamená Krastěj.

"Ne, ale teď ani nesmím. A co hůře, ví se to veřejně. To mě oslabuje."

"Záleží pouze na tobě, Bolku," opět si bere slovo Tichan, "budeš-li na svém trůnu sedět pevně, dřívě či později tě bude muset uznat každý, včetně Říma. Jestli ne, pak ti žádné římské požehnání před pádem neochrání..."

"Tudíž potřebuji silné vojsko," zašklebí se Boleslav, "těch mých pět set mužů, to je jako plivnutí do moře. Potřebuji více, mnohem více, možná až desetinásobně. Ale kde na to vzít peníze, stříbro a zlato?"

"Co takhle," tiše poznamenává další účastník porady, vladyka Prostěj, správce knížecího dvora, který má knížecí pokladnu na starosti, "si vzít úvěr od židů?"

"Od těch otrokářů?" zavrčí Tichan.

"Jsou jediní," odpovídá Prostěj, "kdo je schopen ufinancovat náklady na výzbroj a výcvik takhle velkého vojska. Ptáčník nás nepodpoří, protože v opačném případě by v podstatě oslabil sám sebe. Teutonům se slabí Češi vždy hodili a budou hodit. A vy, kníže, jste mladý, energický, silný, zdravý. Zárukou toho, že se židům jejich investice vyplatí, byť ne hned, ale řekněme ve středně či dlouhodobém horizontu..."

"Víš, jak jej kontaktovat?"

"Váš otec, Milosti, obchodoval s jistým Tužou, který byl jejich spojka pro Slovanský prostor. Tento Tuža se však zapletl do vraždy Vaší babičky, kněžny Ludmily, tudíž se musel během vlády Vašeho bratra Čechám vyhýbat a tudíž se toto obchodování jaksi zadrhlo. A Váš bratr Václav, navíc, nebyl pro tyto lidi věrohodným partnerem, byl moc útlocitný. Ale v Řezně jsou místa, kde je možné mu zanechat vzkaz..."

"Obchodovat s židy, otrokáři a navíc s Tužou, to je jako upsat se ďáblu," zaprotestuje Tichan.

"A co mám dělat jiného," vyštěkně Boleslav, "plazit se před papežem? A sám si říkal, že musím sedět pevně na svém zadku..."

"Toto jsou příliš dlouhodobé cíle," povídá poslední přítomný člen dnešní porady, vladyka Slavoj, syn Ctihlavův, župan pražský, "biskupství, vojsko. Mě by spíše dnes, v naší konkrétní situaci, zajímalo, koho by chtěl Michal, v případě Vaší rezignace, z papežova pověření jmenovat za nového knížete..."

"Myslíš, že měl někoho konkrétního už na mysli," ptá se Boleslav.

"Troufnul bych si tvrdit, že asi nějaké své želízko v ohni začal kovat, jestli už ho neukoval," přemýšlí na hlas župan.

"Možné to je," uvažuje Tichan, "ale možností moc nemá..."

"Spytihněv, Slavník, Bořivoj," začíná vyjmenovávat Krastěj.

"Bojechval," doplňuje Boleslav.

"Osobně si myslím," povídá Tichan, "že Bojechvala a Slavníka můžeme škrtnout, ti jsou pevně v naší moci, Michal s nima nemohl jednat."

"A co ten Václavův synek, ten Zbraslav," nahazuje se Prostěj.

"Osobně bych si tipnul na Spytihněva." říká Slavoj, "jistě není náhoda, že si Michal sebou přivedl do Prahy zrovna Spytihněva."

"Spytihněva můžeme škrtnout také," říká Boleslav, "mluvil jsem s ním a důvěřuji mu..."

"A jste si jeho upřímnosti jist, Milosti?" ptá se Slavoj.

"Už jsem řekl," bouchne do stolu kníže, "Spytihněv je mé pokání. I kdyby mě měl zradit, škrtáme ho. Zodpovědnost si beru na sebe, je to můj trůn a má zodpovědnost."

"Navíc Spytihněv nevidí," poznamenává Tichan.

"To až tak vadit u knížete nemusí," prohlašuje Prostěj, "slepý kníže je už sám od sebe slabý a sliného panovníka nepotřebuje ani papež, ani král Ptáčník."

"Nevěřím, že by Ptáčník měl v tom prsty," povídá Boleslav.

"Taky si myslím, Bolku," přikyvuje Tichan, "jeho slib daný Výclavovi nás chrání, Václava měl rád jako vlastního syna. Kdyby ne, už předloni nás mohl zmáčknout a místo toho nám vydal Podivena."

"Takže shrněme to," teď mluví Krastěj, "kdo nám zbývá? Bořivoj, Zbraslav, ještě někdo?"

"Hm, Bořivoj, tipnul bych si na něho. Je to syn přemyslovny, Tvůj bratranec, má kontakty v Sasku i v Bavorsku, žije u něho několik našich starých známých" vyjmenovává Tichan.

"Minimálně se stal třískou v mém zadku, když už jsme u toho sezení," křivě se usměje Boleslav.

"Bořivoj je problém," říká Tichan, "zaútočit na něho nemůžeme. Ptáčníkův slib je sice fakt, ale zase hřešit na něho nemůžeme. Bořivoje evidentně bere pod svoji ochranu, na Kouřimi umístil své vojáky, zaútočit na Boleslava, to bychom mohli králi rovnou plivnout do tváře, vyšlo by to na stejno."

"Musíme čekat," uzavírá Boleslav Tichanovy úvahy, "a to s tím úvěrem si ještě rozmyslím..."

Následující díl

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář