Duše mnicha XVI: Cena čistoty...

20. září 2013 | 11.38 |

Předchozí díl                                                                První díl

Slavnostní hostina ke cti kněžny Přibyslavy u příležitosti jejích třiadvacátých narozenin stále probíhá.

No probíhá, už pomalu končí. Večer už pokročil a i samotná kněžna se cítí docela unaveně, jak šeptem naznačuje knížeti Bořivojovi, který sedí po její pravici. Dále u slavnostního stolu najdeme v podstatě celý knížecí Kouřímský dvůr, v čele se špičkami kmene Zlíčanů, staršinů, županů jednotlivých hradišť, velitelů družiny, velitele saské posádky a jiných hodnostářů. Také zde jsou přítomni bývalý družiníci knížete Václava, kteří nalezli na zdejším hradišti azyl před Boleslavovým pronásledováním, například zde můžeme spatřit Munice Jaroslava, bratra Budějova. 

Na Přibyslavino pošeptání kníže vstane, počká, až získá pozornost všech přítomných a pak slavnostně řekne: "Drazí věrní, děkujeme Vám moc za Vaši účast na této slavnostní hostině. Avšak, než půjdeme všichni spát, potřeboval bych s kněžnou Přibyslavou ještě probrat nějaké státní záležitosti. Prosím Vás tedy, opusťte všichni místnost a nechte nás osamotě. Dobrou noc přeji všem..."

Hosté se klánějí a postupně opouštějí sál. Nakonec zůstávají spolu sami. Kníže s kněžnou.

"Jsem rád, že jsi přišla, vím," říká Bořivoj, " že ses musela přemáhat, abys vydržela až do konce."

"Bylo to milé," odpověděla ona, "ráda jsem poznala Tvé věrné. Dokonce po dlouhé době jsem Tě viděla se smát, už jsem nevěřila, že to dokážeš," a při těchto slovech jej v podstatě s úsměvem hladí očima.

"Dokážu," potvrzuje Bořivoj. "Víš, poslední dobou vzpomínám na naše dětství, dospívání. Jak jsi přijela na naše hradiště a co se dělo pak..."

Já nejsem Drahomíra! Zrádná věta se opět ohlásí v Přibyslavině mysli. Jak je to dlouho, kdy tuto větu zaslechla? Deset let? Osm? Nebo jen šest? "To není doba, na kterou bych ráda vzpomínala..."

"Ale ne, vzpomínejme spolu," naléhá Bořivoj, "myslím, že jsme se měli docela rádi..."

"Vskutku," přitaká Přibyslava, "byl jsi pro mě tím nejbližším a nejlepším kamarádem, který mne uměl potěšit, podržet, povzbudit..."

"Vezmi si mě, Přibyslavo," opět s naléhavostí v hlase promluví Bořivoj.

"To po mě, prosím, nechtěj..."

"Proč ne? Přece jsi mě milovala, ne? Už nemiluješ?"

"To bylo tehdy, před tím, než..." slova si těžko prodírají cestu přes kámen v srdci a knedlík v krku ven z jejich úst.

"Jsi mladá, nemůžeš přece celý život žít jako vdova. Vdej se, raduj se ze života..." 

"To přece nejde," namítá Přibyslava, "nemůžu si tě vzít, prosím, pochop to, byla jsem vdaná za Tvého otce, patřila jsem mu, celá, nemůžu se ti odevzdat, vždyť by to bylo krvesmilstvo..."

"Biskup Michal nám z Říma přivezl dispens od samotného papeže..."

"Dispens nemůže změnit obsah mého srdce, Bořivoji, tebe mám ráda, ale tvého otce jsem si zamilovala. Svatba s Tebou by byla vzpourou proti Bohu, proti Jeho Vůli Zjevené v Písmu. Tomu věřím, tak to cítím a žádný dispens to nemůže zvrátit. A vůbec, co o nás papež ví? Vždyť Michal pobýval v Římě ještě v době, kdy Tvá manželka žila..."

"A takto projevuješ svou vděčnost, že tě chráním před Boleslavem? Copak nevíš, jak riskuji, když tě tu ukrývám?"

"Jsem Ti moc vděčná, Bořivoji, ale tohle si prosím ode mě nežádej..."

Výraz Bořivojovy tváře se mění, k nepoznání, před očima. Jeho rysy tvrdnou, jeho pohled se stává nebezpečným, vyzývavě nebezpečným. 

"To je tvé poslední slovo?"

"Poslední," snaží se Přibyslava zklopením zraku utéci před chladem jeho slov i celého jeho postoje.

"Stráže!" zařve kníže, "podržte mi ji..."

"Ne!" teď zase vyděšeně vykřikne Přibyslava, "co chceš dělat?"

"Udělat ti parchanta," mrazivě věcný Bořivoj, "vyber si, buď teď, náslině a cizoložně, anebo na svatebním loži, s požehnaním kněze, ba dokonce i samotného papeže..."

"Ne, prosím, to né, udělám, co si přejete, všechno, co řeknete, jenom mě prosím pusťte, prosím..."

"Nechte ji," rozkazuje Bořivoj strážcům, "a běžte pryč..."

Stráže s tvrdostí a bezcitností pustí Přibyslavu tak, aby klečela před Bořivojem a pak opustí místnost...

"Tak co, vezmeš si mě?"

"Proč se chcete se mnou oženit? To Vás tak přitahuji, i s tou mou jizvou?"

"Ne, jsi mi odporná..."

"Tak proč?"

"Protože Boleslav je prokletý a Spytihněv slepý, Čechy musí mít nového knížete, jiného knížete – mě. Nebo nás všechny Bůh prokleje a zahubí. Copak to nechápeš? Boleslavova vražda spočívá jako dědičná vina na nás všech, kdo se mu podřizujeme. A abych svrhnul vraha mého otce, tvého milovaného manžela, k tomu potřebuji pádnější nároky, než jenom že jsem vnukem Boleslavova děda..."

"Dobře, vezmu si Vás," potichu, se studem, promlouvá Přibyslava, "ale s podmínkou, že se mě po svatbě nikdy nedotknete..."

"To nepůjde, potřebuji dědice..."

"Dědice si mějte, s kým chcete, ale mě se už dotýkat nebudete. Ušetřete mě toho krvesmilného aktu. Dítě si udělejte, s kým Vám bude libo, před světem jej pak klidně budu vydávat za své, pokud tak moc chcete, aby mělo nároky na pražský stolec..."

"Dobrá tedy," po chvilce přemýšlení souhlasí Bořivoj, "ať je po Tvém..."

Odejte z místnosti a zanechá Přibyslavu samotnou. Samotnou? Poníženou, bezbrannou, zrazenou, to ano, ale samotnou? 

Ne, ona nikdy není sama.

Následující díl

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře