Duše mnicha XIV: Lze vůbec odpustit?

16. září 2013 | 05.00 |

Předchozí díl                                                                První díl

 "Co tu děláš, bratře? Máš být v Lutychu," zavrčí Boleslav, jen co vstoupí do místnosti.

Spytihněv se mu ukloní.

"Nech toho, na to tu nikdo není zvědavý," kníže asi nemá dobrou náladu, "ptal jsem se tě, co tu děláš?"

"Jsme sami," zeptá se slepec.

"Nepočítám-li Boha a tvého, tvého," zarazí se, "panoše, tak ano..."

"Znáš Bratanku?"

"Už jsem měl tu čest," přistoupí ke stolu, uchopí konvici a vypije obsah.

"Nevadí ti, že tu je?"

"Pro mě, za mě. Neodpovídáš mi. Poslal jsem tě do Lutychu..."

"Omlouvám se, v Řezně jsem onemocněl, tamní mniši mě dávali do kupy. A pak jsem se domluvil s biskupem, že než budu pokračovat do Lutychu, že můžu prostudovat jejich knihovnu. A to se mi nezdálo být v protikladu s Tvým příkazem.."

"Óka, ale očividně jsi do Lutychu nepokračoval."

"Ne. Michal mě požádal, jestli bych se nezúčastnil jeho mise do Čech."

"Michal? Tutonův notář?"

"Ano. Před několika měsíci se vrátil z Říma a byl pověřen, aby vedl novou misii do Čech. Také tu má vysvětit tu rotundu a pohřbít Václava."

"Michal říkáš," vzdychne... Václavův blízký přítel. Asi nebude náhoda, že pověřili zrovna Michala. Přicházeji nepříjemnosti. Snad Václavův blízký přítel sdílí něco i z jeho pohledu na život, u Podivena takovéto štěstá neměl...

"Ano. Požádal jsem ho, jestli bych nemohl přijet napřed. Chtěl jsem s tebou mluvit osamotě, nepřipadalo mi vhodné, ani k tobě, abych dorazil společně s nimi.

Nechtěl jsem tě stavět před hotovou věc..."

"Hm, jsi diskrétní, to tě ctí. Chceš tu tedy zůstat?"

"Budeš-li bratře souhlasit... Já, rád bych se s tebou smířil..."

"Smířil?"

"Ano. Michal mě vysvětil na kněze, ale já nemohu sloužit Bohu, jestliže si neurovnám vztah s Tebou. Smířit se s tebou, anebo se odevzdat Tvému soudu, tak jako ty ses před lety odevzdal soudu Václavovému..."

Boleslav se trošku ušklíbnul při té vzpomínce. Na to své pokrytecké gesto, kterým se snažil Václava vylákat do léčky. Chce snad Spytihněv něco mezi řádky naznačit?

"Nejsme nepřátelé," povídá Boleslav.

"Hůře, jsme bratři," namítá Spytihněv, "a to ne ledajací, ale synové knížete. Václava to stálo život. Ale dost už toho. Boleslave, můžeš mi věřit, netoužím po Tvé moci. Jednou pro vždy jsi mi vypálil ctižádost ze srdce. Ne, neříkám to v hněvu, ani v hořkosti. Naopak. Stálo mě to hodně boje, ale nakonec, ti jsem vlastně vděčný, žes uchránil můj život. A dal mu jiný obsah než boj o moc. Věřím, v hlubši smysl, v Boží plán. Boleslave, uznávám tě plně za svého knížete, můžeš-li, přijmi prosím můj slib věrnosti..."

Boleslav naslouchá svému bratru tiše, pozorně. Toto vyznání na něj působí nečekaně, zasahuje jej, jako blesk z nebe. Je vůbec možné, aby takto lidské srdce zareagovalo na podlost, ba přímo zločin, které na něj bylo spácháno? Jaká velká síla v něj jej musela proměnit. Zní to jako pohádka, dá se tomu věřit?

A dá se tomu nevěřit? Zvlášť, jedná-li se o Václavova bratra? O jeho bratra?

"Jaké máš plány v Praze?" vyhne se přímé odpovědi.

"Rád bych nejprve prostudoval knihovnu kaplana Krastěje. Říká se, že zachránil některé spisy, které přinesli Cyril s Metodějem. A pak, pak bych rád zde sloužil Bohu. Jako kněz, pastýř. Avšak nemohu sloužit Bohu, když se nesmířím s Tebou, když se Ti nepodrobím, jako svému knížeti. Rozumíš mi?"

"Trochu."

"Přijímáš můj slib věrnosti?"

"Přijímám," teď Spytihněva obejme.

"Děkuji ti," zašeptá Spytihněv.

"Já děkuji, bratře, za Tvé odpuštění. Jakoby mi Tvými ústy odpouštěl i sám Václav."

"Věřím tomu, že i Václav ti odpouští..."

"Odstraňuješ velký balvan z mého srdce, Spytihněve..."

Následující díl
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář