Duše mnicha: Zažít svou lásku, na vlastní kůži..

14. září 2013 | 09.23 |

Předchozí díl                                                                První díl

 Cítíš se sama, opuštěná, ignorovaná. A vlastně i jsi. V podstatě zavřená v domácím vězením. Stráže nikoho nepouští k Tobě a ani Tobě nedovolují nikam vyjít. Tobě, kněžně. Ale ne, kněžně ne, vždyť kněžnou nejsi a nikdy jsi nebyla. Vždy jsi byla pouze - .

Přehráváš si svůj minulý život. Drsný. Od smrti rodičů. To bylo jedno velké zoufalství, naprostá ztráta jakékoliv důstojnosti. Prodávaná, zneužívaná. Vzpomeneš si na to, jak tě tenkrát našel Hněvsa. A nabídl ti jiný život. Možná další obchod. Koupil si tě, za vidinu trošky normálnosti, úcty, lásky. Hlavou ti prolétne i vzpomínka na nechutného Hořibora. A na jeho konec, ve kterém jsi taky měla své prsty. Dostal, co si zasloužil? Anebo další hřích Tvého dlužního úpisu?

Jsi sama. Žila jsi v domnění, že jsi dostala nový život, nový začátek, novou šanci. Boleslav, do té doby čistý a nevinný, se do Tebe zamiloval. Do Tebe, anebo do Iluze, kterou jste mu ukázali? Ty, Hněvsa, Hořibor?

Ne. Vůbec se Boleslavovi nedivíš. Už dva tři dlouhé týdny jsi ho neviděla. A to ti láme srdce. Že ho možná neuvidíš. Uvědomuješ si, že on byl vlastně jediný v celém tvém zpackaném životě, kdo tě kdy miloval. Ne Hněvsa, to Boleslav tě zachránil, vytáhnul z bahna. A podpíral Tě.

Pamatuješ si, jak ses bála, když Tvé prvorozené novorozeně nebyl kluk, ale holka? Přišel za Tebou, pohladil tě a řekl ti: "To je výborné, je dobré, že máme dceru,chtěl jsem mít vždycky dceru..." Je to dobré, že máš Dobravu, je to dobré, že máš Boleslava. Teda - měla jsi. Máš ho pořád?

Rodí se v Tobě odhodlání bojovat. Bojovat. Ale za co? Za Tvou moc, titul kněžny, postavení u dvora? Za Tvůj život? Ne, nic takového. To jsou věci pomíjivé, nedůležité, když za nimi stojí iluze a klam a ne pravda.. A jak sis myslela, že na nich stojí Tvůj svět. Nikoliv, ale jediná věc, za kterou chceš bojovat, jediná důležitá věc, na které Ti opravdu záleží, je Láska. Jeho Láska. Teď to víš, teď si to plně uvědomuješ. Nevěděla jsi to před měsícem, víš to až dnes. Není to ale pozdě?

Do místnosti vstupuje vladyka Tichan. Vstupuje bez klepání, bez vyzvání, bez pozvání. Proč by měl také klepat, že? Dozorci neklepají, když vcházejí.

Klaní se Ti. Výsměšně? Uctivě? Nevíš. Zvedneš k němu tázavě své oči, ale vzápětí je hned zklopíš. Nechceš si přečíst, co říká jeho zrak. Ne, ty nejsi kněžna a nikdy jsi nebyla, jsi ta holka, holka bez vlastní důstojnosti.

"Přináším Vám vzkaz od knížete, paní," začíná pomalu Tichan.

"Ano?"

"Kníže Vás za cizoložství odsuzuje k dvaceti ranám bičem..."

Zbledneš, roztřesou se ti kolena. Všechno je pryč. I kníže Tě odsuzuje. Zamiloval si někoho jiného, Tebe, skutečnou Tebe, odsuzuje. Nechce Tě. Dvacet ran bičem, to je Tvůj trest. Zasloužíš si ho?

"... avšak nabízí Vám možnost trestu se vyhnout..."

Po chvíli nesnesitelného ticha, které už nemůžeš vydržet, se zeptáš, tiše a jedním slovem: "Jak?"

"Tím, že odejdete od dvoru. Kníže Vám nabízí Tetín. Postará se tam o Vás, budete mít dostatečný příjem ke spokojenému životu. Také možnost vychovávat své děti, všechny děti. A Vaši synové neztratí dědický nárok na pražský kamenný stolec, ale..."

"Ale?"

"Knížete už nikdy nespatříte..."

Co Ti to vlastně nabízí? Prostitutčí mzdu za odvedené služby? K čemu to... Byl by to pouze návrat, respektivě pokračování, toho marasmu, ve kterém se nacházíš. To přece za nic nestojí. Ochutnala jsi něco jiného. To, co ti dával Boleslav celá léta. Důstojnost. Lásku. Jiný život. Teď sice víš, že to byl pouhý náznak, pro Tvou lež. Pro Hněvsovu lež. Pro Lež těch, kteří tě utvořili, kteří z tebe udělali nevlastní dceru mocného knížete. Pro jejich cíle a pro jejich zájmy. O to více teď toužíš, aby se tento náznak stal plnou skutečností. Toužíš sloužit Boleslavovi, už ne jim. Boleslavovým zájmům, Boleslavovým cílům...

A co když Boleslavovým zájmem a cílem je, abys odešla pryč? Co když Tě už nikdy nechce vidět? Ale – proč by tedy tuto volbu nechával na Tobě? Proč nerozhodne on? Možná, možná vůbec nechce o tom rozhodnout. Možná to rozhodnutí právě nechává na Tobě, záměrně. Třeba se Tě chce jen tak nepřímo zeptat: Miluješ mě? Toužíš po mě, anebo po jednoduchém, zabezpečeném životě? Toužíš po mě, i když Tě to může něco stát, i když Tě to může i bolet? Co když se Tě jenom ptá? V tom naráz spatřuješ naději. Svou naději: Co když se Tě Tvůj Boleslav pouze ptá, zda-li ho miluješ?

A co když ne? Co když si to pouze namlouváš. Ale není naděje právě taková? Nejistá? Vždyť jestliže bys viděla konec Tvé naděje, proč bys v ní ještě doufala? Doufat v naději, to je Tvá cesta. Jdi po ní! Neboj se a jdi po ní!

"A v opačném případě? Když se rozhodnu knížecí nabídku odmítnout a trest přijmout?"

"Když se rozhodnete trest přijmout, tak samozřejmě zůstanete manželkou knížete, se všemi právy i povinnostmi..."

"I s právem na lásku svého manžela?"

"Nejsem oprávněn Vám zaslibovat něco takového..."

Mlčíš. Pláčeš? Ne. Máš naději.

"Jestli potřebujete čas na rozmyšlenou, klidně řekněte, kníže Vám poskytne tolik času, kolik potřebujete..."

"Nač čas? Není třeba. Vyřiďte knížeti, že přijímám svůj trest.."

"Pak tedy pojďme..."

"Teď hned?"

"Ano, sama jste řekla, nač čas? Není třeba. Kat již čeká.."

Podává ti masku na obličej a říká: "Toto si prosím oblékněte. Knže nechce, aby kat vědět, koho bude trestat..."

Jak si přejete pane. Přes masku nic nevidíš. Nevíš, kam tě, svázanou, táhne. Nakonec cítíš, že jste na místě. Někdo tě přivazuje na pranýř, pak Ti škubnutím odhaluje záda. Hanba, stud? Jako tehdy, nic se nemění.

Uslyšíš opět hlas vladyky Tichana: "Kníže Vám dává poslední možnost přijmout jeho nabídku a odjet..."

"Vyřiďte prosím knížeti, že raději přijmu z jeho rukou smrt, než život bez něj..."

"No jak si přejete.."

Rána, první, druhá. Nepřipravená, cítíš, jak výkřik, který sis zakázala, se přes tvou vůli dere z tvých rtů a kovově zní místnosti...

"Dost!" ozve se velitelský hlas. Poznáváš jej, je to hlas knížete. Tvého knížete. A ten velí: "Nechte nás o samotě..."

Slyšíš zvuk několika párů kroků odrážející se od kamenné dlažby. Pak tě někdo jemně rozvazuje, sundává ti masku z tváře. Ty se sesouváš do jeho náruče, a spatříš jeho tvář, Boleslavovu tvář...

"Miluji tě," šeptáš mu, "už mi to věříš?"

"Věřím..."

"Odpouštíš mi mou minulost?"

"Odpouštím... Odpust ty mi, za..."

Položíš mu prst na rty: "Očistil jsi mě, od mé minulosti. Odplavala pryč. Teď ti mohu patřit celá, skutečná. Ne jako iluze, sen, ale jako Tvá žena..."

Vezme tě do náruče. Jemně. Přitáhneš se k němu, on trošku sykne bolestí. Pak spatříš, těsně po jeho krkem čerstvý, krvavý šrám, který vede někam pod jednoduchou, volnou, bílou košili.

"Co to tu máš?"

"Tvůj trest," zašeptá, "převzal jsem ho na svá záda. Čtyřicet ran."

"Říkal jsi přece dvacet..."

"Ano, ale ty jsi křehká žena, já přece jenom vydržím více než ty. A jako Tvůj manžel, kněz, jsem povinen nést Tvé viny na svých zádech před Boha. Jako Kristus odpouští mě, stejným způsobem chci odpouštět tobě..."

Následující díl
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář