Duše mnicha XI: Zplnomocnění...

13. září 2013 | 15.35 |

Předchozí díl                                                                První díl

 Kouřim. V současné době, co do významu druhé nejdůležitější centrum v České kotlině. No, možná rozlohou větší je ještě Budeč, ale ten už pomalu třicet let postupně, leč nezadržitelně, upadá a chátrá. Na místo toho Kouřim žije. Zde sídlí Bořivoj, syn Radslavův, údělný kníže Zlíčanů, leník Boleslava I., vojvody Čechů, bratrovraha. Daří se tu obchodu, řemeslu, azyl zde našlo i několik družiníků knížete Václava, kteří uprchli před Boleslavem. Silnou posádku, přibližně sto mužů, zde umístil také sám král Jindřich Ptáčník. Možná za významnější, než počet musů, můžeme pokládat králův nepřímý vzkaz Boleslavovi: Kouřim nech na pokoji.

Přicházíme právě včas. Aspoň můžeme být svědky důvěrného, možná dokonce tajného setkání. Před malou chvíli totiž přijel Michal, vedoucí nové misijní skupiny, zcela inkognito. Zvláštní. Své druhy zanechal v některém hostinci někde nedaleko Prahy a sám sedl na čerstvého, vypůjčeného koně a pelášil sem.

Právě je uváděn do knížecího soukromí. Chvíli čeká, osamocen. Ne však dlouho. Za krátko do místnosti vstupuje Bořivoj, provázen některým svým důvěrníkem.

"Vítám Vás, otče Michale, na tomto skrovném hradišti..."

"Děkuji Milosti. Jenom musím, s odpuštěním, zopakovat svoji prosbu, aby naše rozmluva byla zcela důvěrná a beze svědků..."

"Vojenovi plně důvěřuji..."

"Nejedná se pouze o přání mé. Přicházím v naléhavé záležitosti jednat jménem několika významných a mocných pánů, musím trvat na své prosbě, jinak budu muset naši rozmluvu přerušit a odložit na neurčito."

"Dobrá tedy, jak si přejete," pokynem ruky posílá Vojena pryč. "Poslouchám Vás, otče Michale."

"Nejprve mi dovolte synu," začíná Michal, "abych Vám jménem nejenom svým popřál upřímnou soustrast. Dsolechli jsme se o ztrátě Vaší ženy, hluboce nás tato zpráva zasáhla. Já osobně bych nenašel vnitřní klid, dokud bych Vám osobně neposkytl pastýřskou útěchu.

.."

"Jste velice laskav, otče Michale."

"Leč jakožto zástupce Vašeho biskupa nesmím zůstat pouze při tom. Musím se Vás, ač nerad, zeptat, zda-li jste přemýšlel nad tím, proč Vás tato rána zasáhla..."

"Jak to myslíte?"

"Víte," opatrně našlapuje Michal, "jistě není náhodou, že vaše druhá žena zemřela podobně, jako ta první. My se přece musíme ptát, jestli Vám tím náš Pán nechce něco sdělit..."

Bořivoj se zamračí. Michal se dotýká příliš čerstvé rány.

"Věřím, že zrovna Vás, synu, nemusím přesvědčovat o tom, že kníže Boleslav, tím, že zavraždil vlastního bratra, aby ukradnul jeho trůn, se stal prokletím, nejenom pro sebe, ale pro všechny jeho poddané – tedy včetně Vás..."

"Tak proč Bůh stíhá svým hněvem pouze jeho poddaného a né jeho samotného. Mu se synové rodí, mě umírají a dokonce zabíjejí i ženy, které se je snaží s láskou přivést na svět. Chcete mi snad říci, že je to fér?"

"Cesty Boží jsou nevyzpytatelné, synu. Ale věřím, že na závěr rozhovoru Vám nabídnu možné vysvětlení..."

"Dobře, pokračujte, omlouvám se, že jsem Vás přerušil..."

"To nic, synu. Klidě mi skočte do řeči, kdykoliv budete potřebovat," nadechne se Michal k další promluvě, spokojen v srdci s účinkem, jaké mají jeho slova na Bořivoje.

"Shodneme se tedy na tom, že Boleslav se stal prokletím pro tuto zem," podívá se na knížete, ten jemně pokývne hlavou. "Tento názor sdílí také sám papež v Římě," pokračuje Michal, "měl jsem možnost jej několikrát navštívit a hovořit s ním  o této záležitosti. Podle názoru svatého otce je Boleslav dokonce skvrnou na šatu celého křesťanstva, ne pouze Čech a každý věrný křesťan by měl usilovat o to, aby byl sesazen a pohnán k odpovědnosti..."

"O to se předloni snažil Podiven a dopadl neslavně..."

"Protože všechno má svůj čas, synu. Podiven se vzbouřil zbrkle a šel do toho sám. Nám však tento úkol, prostřednictvím Svatého Otce, klade do srdce samotný Bůh... Nelze jít hlavou proti zdi. Církev zná jiné prostředky než pouhé násilí..."

"A to?"

"Papež mě pověřil pokusit se Boleslava přesvědčit, aby se vzdal moci dobrovolně. To je první, nezbytný krok, který nesmíme přeskočit. Musíme Boleslavovi dát prostor k pokání, umožnit mu, aby sám a dobrovolně učinil to, co si žádá Bůh. Otázka však zní: Kdo na jeho místo? Papež je přesvědčen, a já osobně jeho názor sdílím, že pro Boleslavovův čin nesou prokletí i jeho potomci. Tudíž žádný z jeho synů není před Bohem způsobilý k tomu, aby vládnul Čechám. Dále tu máme Spytihněva, Boleslavova bratra, toho však musíme s lítostí škrtnout také – jakožto slepec vládnout také nemůže. Musíme hledat jinde. Třeba na Kouřimi"

"Tím chcete říci, že jako já se mám stát po Boleslavovi novým knížetem?"

"Ano, synu. Po matce jste také přemyslovec. Papež mě pověřil, abych nalezl nového vojvodu čechů a já navrhnul Vás. Osobně Vás pokládám za nejlepší možnou volbu a s mým názorem souhlasil jak Svatý otec v Říme, tak také vévoda Arnulf, anebo třeba také korunní princ Thankmar. Ti všichni Vás podpoří, jestli se rozhodnete tuto nabídku přijmout...I kdyby tedy Boleslav odmítl odstoupit sám, proti takovéto sjednocené síle nemůže obstát"

"A co král Jindřich?"

"Zde je jediná potíž. Král Jindřich nemíní porušit své slovo, které kdysi dal Václavovi, tudíž nejenom že nikdy nevytáhne do boje proti Boleslavovi, ale přímo zakročí proti každému, kdo se o to pokusí. Avšak naznačil, že jestliže se "něco" stane bez jeho vědomí, pak výsledek přijme a potvrdí. Jinými slovy, bude-li třeba, zavře oči a bude se dívat jinam. Záleží však na nás, aby naše akce byla rychlá a rozhodná..."

"Anebo můžeme trpělivě počkat," namítá Bořivoj, "nemáme kam spěchat a pan král, při vší úctě k němu, není žádný mladík. Bude-li se stavět proti Božím záměrům, třeba jej Bůh přímo odstraní a nám tak přímo ukáže, že je na naší straně..."

Michal se zarazí: "Co tím chcete říci?"

"Že jestliže Boleslav neodstoupá dobrovolně, pak přijmu Vaši nabídku jedině tehdy, kdy mě na pražský stolec přímo podpoří teutonský král, ať už Jindřich, nebo některý z jeho následovníků. Já mám času dost, spěchat můžeme leda do hrobu a tam se mi zatím nechce..."

"Budiž, to zní rozumně," přikývne Michal, "ale zvažme spolu ještě jednu věc.Vaše nároky na pražský stolec nejsou sice zanedbatelné, ale přesto by potřebovaly ještě trochu posílit..."

"A to jak?"

"Víte, osobně si myslím, nechápejte mě však zle, že Vaše žena mohla zemřít i proto, aby uvolnila své místo jiné, té, kterou Vám určil Bůh. A Boží záměr pro Váš život, věřím tomu, spočívá v odstranění tyrana z trůnu. Vše, co Vás přiblíží k tomuto cíli, je od Boha. Zvažte tedy následující možnost: Pokud se nepletu, na Vašem dvoře žije kněžna Přibyslava, sestra knížete Václava..."

Teď se Bořivoj pokřižuje: "To přece nemůžete myslet vážně, otče Michale, vždyť Přibyslava je vdovou po mém vlastním otci, takovéto smilstvo přece..."

"To je v pořádku, synu. Mám papežské zplnomocnění učinit vše potřebné k Boleslavově odstranění. Tato plná moc se rovná dispensu. A, pokud vím, v minulosti jste k Přibyslavě choval velmi vřelé city. A také vy sám jste nebyl Přibyslavě zrovna lhostejný..."

"Jak to víte?"

"Bůh má své cesty, synu, jak zjevit svým služebníkům pravdu, kterou potřebují znát. Každopádně jestliže byli vaše city opravdové, což určitě byli, pak jistě svým způsobem přetrvali i do dnešních dnů. Jenom Vám chci říci, že Vaší svatbě s Přibyslavou, po které Vy sám už léta toužítě, nestojí nic v cestě. Zvažte má slova...

Následující díl
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář