Duše mnicha X: Jak poznat pravdu?

12. září 2013 | 15.18 |

Předchozí díl                                                                První díl

"Lež není důvodem k rozvodu," pevně promlouvá kaplan Krastěj. "Leda by jste zjistili, že jste vlastně blízkými příbuznými a nevěděli to dopředu. Pouze případem krvesmilstva lze ospravedlnit rozvod. A to tuším není Váš případ"

Ne, to vskutku není. Kníže Boleslav nemá rád zpovědnice. Potřebuje široký prostor, volně dýchat. A vůbec, do kostela samotného dvakrát nerad chodí. To raději se kaplanovi zpovídá přímo u něj, na faře. Tam, kde už tolikrát našel jednak důvěrného přítele, jednak i azyl, prostor, kde může být pouhým člověkem a ne knížetem. Kde ho nikdo nehledá, nikdo neotravuje, kde si může odpočinout od svých povinností a odpovědností...

"Vždyť mi lhala. Celý život jakobych žil s někým jiným, než jsem si myslel.."

"Milosti, všichni se přetvařujeme. Děláme ze sebe lepšího člověka, než ve skutečnosti jsme. Zvlášť, když milujeme a chceme být milováni. Děláme ze sebe lepší lidi, protože toužíme být lepšími lidmi."

"Ale co upřímnost, otče..."

"Ano, upřímnost: Upřímně toužíme být někým, kým vlastně nejsme ani být nemůžeme. Ale snažíme se, upřímně se snažíme, abychom se takovými stali."

"Děláte ze mě vola, otče..."

Krastěj se trošku usměje: "Nikoliv synu, nechci nijak zlehčovat bolest, zradu, kterou cítíte. Ale – sám jste se ve svém životě dopustil i mnohem horších věcí – věcí, které Vám Bůh odpouští. Chce odpustit. Opravdu nejste schopen vy sám odpustit to, čím se druzí provinili vůči Vám? Vždyť by jste tím pouze dal to, co sám přijímáte. Avšak pamatujte: Jakým způsobem odpouštíte, takovým Vám bude odpuštěno. Jestliže nebudete rozdávat to, co sám přijímáte, pak sám ztratíte to, co jste sám přijal: Milost Božího odpuštění. Bůh Vás nesoudí – jestliže ani Vy nesoudíte ty, co se provinili vůči Vám..."

"...pomni synu, byla Blažena skutečně tak špatnou chotí? Copak zanedbávala své povinosti? Povinosti manželky, matky, milenky, partnerky? Nemyslím pouze tělesnost.

Ale zůstala Vám dlužna v tom, co Vám manželským právem patří? Je Vám dlužna v úctě? V lásce, v poslušnosti? A co Vaše povinosti vůči ní, nejste naopak vy ji něco dlužen? Sebeobětování? Úctu? Lásku? Kdyby jste nezjistil to, co teď víte, měl by jste ji co vytknout?"

"Neměl, otče. Blažena je, byla, milující manželkou. Dávala mi vše, co mi byla schopna dávat. Nikdy jsem neměl důvod, abych si stěžoval.."

"A co ona?"

"Pravda, někdy jsem k ní býval drsný, zbytečně tvrdý, nelaskaýí..."

"Miloval by jste ji?"

"Ano, asi ano, určitě ano. Vždy jsem ji miloval. Kdybych nevěděl, co vím, určitě bych ji stále miloval..."

"Možná neměla čisté úmysly, když vstupovala do manželství s Vámi, avšak víte, můžete si být jist, že čísté úmysly nemá ani dnes? Lidé se mění."

"A jak to mám k sakru poznat, otče! Já nestojím o prostitutku, které musím platit, aby se mi odevzdávala. Já toužím po manželce, která se mi odevzdává z lásky, protože mě miluje, protože sama od sebe mi chce patřit. Protože poznala, kdo jsem já, kým jsem já, všechny mé chyby, slabosti, či naopak přednosti. Protože mě zná, takového, jaký jsem a proto, nebo a přesto, mi chce patřit, se mi chce odevzdávat..."

"Ona se kdysi prostitucí živila, sama Vám to nepřímo řekla, ale to není důvod si myslet, že prostitutkou je stále..."

"Tak proč mi celou tu dobu lhala!"

"Říct pravdu nebývá snadné, můj synu. A člověk je tvor slabý. Často nás přemáhá strach. Strach, že ztratíme to, co máme rádi..."

"Tak jak mohu poznat pravdu, otče?"

"Nevím, synu. Ale možná, když nemůžete poznat pravdu, pak přece nemůžete ani vyvrátit lež. Není tedy lepší uvěřit lži, než odmítnout pravdu? Není lepší se splést a dát druhou šanci, byť by Vám ta druhá šance mohla opět ublížit, než ze strachu z toho, že se můžete opět zpálit, druhou šanci vůbec neposkytnout?"

Ozve se tiché zaklepání.

"Dále!" vyštěkne kníže. Do místnosti vejde vladyka Tichan, ukloní se. A pak řekne:

"Vrátil se posel z Libice, Bolku, župan Ctirad potvrdil tvé podezření. V té vesnici, ze které má údajně pocházet její matka, o ní v životě neslyšeli... Kníže Hořibor vás tenkrát podvedl, Blažena zcela určitě není jeho levobočná dcera, jak tobě i Václavovi namluvil. Ale jestli v tom podvodu měl prsty i Hněvsa, to už se dneska nedovíme. Ale těžko by na takovýto plán Hořibor přišel sám, on sám o sobě nebyl lstivý."

Boleslav si sedne, vezme si hlavu do dlaní, několikrát se do ní uděří. Pak vzhlédne, podívá se na Tichana a zeptá se jej:

"Tichane, co si myslíš o tom, co se stalo na Boleslavi?"

Tichan se na chvíli zamyslí, pak pomalu, slovo od slova, odpoví: "Odstranění Václava z trůnu bylo dobré a potřebné, ale to, co se tam stalo, to byla vražda..."

"Kdyby mě ona nepopichovala, nestalo by se to," vykřiknul kníže...

"Kdyby ti neznělo sladce to, čím tě ona popichovala, kdy by to nelahodilo tvým uším a neodpovídalo tvé pýše, tehdy by se to nestalo," opáčí kaplan Krastěj, "nesmíš se zbavovat plné zodpovědnosti za sebe a své činy. To ty můžeš za to, co se tehdy stalo, ani tvá matka, ani Blažena, ani zde Tichan či Hněvsa, ale pouze ty. Oni si nesou svůj díl viny, ale jejich díl viny tebe neospravedlňuje. To může udělat pouze Bůh. A Bůh odpouští pouze těm, kdo svou vinu neukrývají, ale plně ji přiznávají, cítí se za ná odpovědni a prosí za odpuštění..."

Boleslav opět svěsí hlavu: "Máte pravdu, otče. Odpusťte mi to, prosím."

"Staniž se," odpoví kněz...

Potom se Boleslav opět obrácí na Tichana: "Proč mi tedy sloužíš? Nikdy jsi mě nemiloval tak, jako Václava. Proč mi tedy sloužíš?"

"Ano, Václava jsem měl lidsky rád," opatrně váží každé slovo Tichan, "ale on, zvlášť po tom zranění, už nebyl schopen vlády a nechtěl si to připustit. Z tebe se jednou může stát skvělý vladař. Vychovával jsem tě, stejně jako jeho a znám tě velice dobře. Ctím tvůj velký potenciál: Jsi silný, tvrdý, rozhodný. Jednou povzneseš své knížectví velmi vysoko. Naše zem, zem, která mě přijala, když jsem tu svou ztratil, naše zem tě potřebuje. Tebe, ne Václava. A proto tě potřebuji i já. Navíc: Jsi její syn, rozumíš mi? Její nejmilejší syn..."

Boleslav pochopí, že Tichan hovoří o Drahomíře...

"Miloval jsi jí?"

"Miloval, nenáviděl, miloval..."

A pak se ještě jednou zeptá: "Myslíš si, že bych se měl vzdát trůnu?"

"Jestli to uděláš," odpoví Tichan, "pak Václavova oběť bude zbytečná. Myslíš si, že Václav šel na Boleslav jen tak? Ne. Já si osobně myslím, že si šel pro smrt. Lépe řečeno: Chtěl se smířit a sjednotit za každou cenu, i kdyby ho to mělo stát život. Jestli se vzdáš vlády, pak jeho smrt se stane zbytečnou. Pak i její smrt pozbude ceny..."

"Teď jste knížetem vy," promlouvá zase Krastěj, "– za cenu jeho i jejího života. Smiřte se s tím, Milosti, je to Boží vůle..."

Následující díl
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář