Duše mnicha IX: Ztráta důvěry

11. září 2013 | 11.52 |

Předchozí díl                                                                První díl

 Intimní spojení manžela a manželky. Chvíle posvátná, čistá, zázračná, duchovní. Chvíle, kdy vzniká nový život. Kdy se muž dává své ženě a žena poddává svému muži. Chvíle jednoty, vděčnosti, blízkosti, něhy a radosti. Chvíle, před kterou musíme v úctě smeknout a děkovat Nejvyššímu za Jeho Milost a Veliké dary.

Kníže Boleslav odpočívá. Blažena, jeho choť, leží u něho, hlavu položenou na jeho ramena. Její ruce obdivují jeho hruď, její mysl respektuje mlčení jeho zamyšlenosti. Leží šťastná a spokojená. Už tři děti věnovala svému muži. Čtyřletou Dobravu, dvouapůlletého Václava-Strchkvase, tří-čtyř měsíčního Boleslava. A ráda by mu přinesla děti další. Vnímá to jako svůj úkol na tomto světě. Oběť vděčnosti a lásky k milovanému muži.

"Říká ti něco jméno Vok?" Boleslavova otázka drsným způsobem vytrhuje Blaženu z jejího snění. Vok, jméno jejího bývalého života, života, na který už dávno zapomněla, života, který jakoby žila jiná osoba. Ne, ona ne, ona je přece kněžna, Česká kněžna...

Boleslav se otočí na bok a podívá se své ženě do očí: "Tak říká ti to jméno něco, nebo ne...?

Ruměněc zmatených pocitů nelze přehlédnout, byť pouze svit dvou, třech svíček osvěcuje prostor.

"Takže to jméno znáš," prohodí kníže...

"Proč se mě ptáš, když víš..."

"Nic nevím," vykřikne Boleslav, "tím méně o tobě. Možná jsem věděl, ale dnes už nevím nic o tom, kdo jsi, nebo kým jsi byla, dříve než jsme se seznámili. Vím jen, že jsi o naši svatební noci nebyla panna..."

Slza se objevuje v jejím oku: "Proč mě urážíš, proč mi nedůvěřuješ?"

"Tak už mi k sakru řekni vše, co víš o Vokovi," už přímo zařve kníže...

"Znala jsem jeho matku," tiše pípne kněžna, "pocházela z chudé rodiny. Když ji bylo čtrnáct, patnáct let, zemřeli ji oba rodiče, zůstala sama s malými brášky, které potřebovala nějak živit... Začala se nabízet mužům, tu za krajíc chleba, tu za misku kaše.

Pak porodila Voka... Nakonec zemřela, zabil ji jeden voják... Hněvsa se pak postaral o její dítě i o její sourozence..."

"A to je všechno?"

"Všechno..."

"Viděl jsem toho chlapce," povídá tiše kníže, "má tvoje oči..."

"Když se narodila naše Dobrava," pokračuje po chvíli, "říkala mi porodní bába, že si myslí, že už jsi před tím nějaké dítě odnosila a přivedla na svět. Nebyla si však stoprocentně jistá a já jsem ji neuvěřil. Před několika dny však přišla za pražským županem žena. Prý ji před osmi, devíti lety jeden mocný pán svěřil do výchovy malého chlapce, pravidelně ji za to platil, zásoboval ji vším podstatným. Leč, už více než rok nepřišel. Popsala ho velice přesně, nemám pochybnosti o tom, že to byl vladyka Hněvsa. Podejď by přišel, když je mrtvý. Ta žena se chtěla poptat, co s tím dítětem má dělat dále, že prej zadarmo ho živit nebude. Dále nám povídala, že nějaká bohatá panička se občas přišla na něj podívat. Poznala tě, ukázala na tebe dnes na mši..."

"... vždy jsi měla k Hněvsovi blízko. Papouškovala jsi mi jeho názory, obhajovala jsi jeho skutky, pořád dokola a dokola jsi mě popichovala proti Václavovi, hrála jsi na moji pýchu, na moji samolibost. A já skákal, jak jsi ty pískala. Anebo jak pískal Hněvsa? To on tě strčil do mé postele? On společně se starým Hořiborem? Řekni mi, spala jsi s Hněvsou?"

"Ne, prosím věř mi, nikdy jsem tě nepodvedla, nikdy jsem ti nebyla nevěrná, miluji tě..."

"Nikdy jsi mě nepodvedla, říkáš? A můžeš mi do očí také prohlásit, že jsi mi nikdy nelhala?" opět až zuřivě vyštekne kníže, vztekle ji chytne za hlavu a podívá se ji hrozivě do očí. Čte v nich strach, čte v nich přiznání. Přiznání ke všemu.

"Nemůžu. Prosím, odpusť mi, miláčku, odpusť..."

"Tak je Vok tvým synem, či není?"

Pouze Blaženiny slzy mu odpovědí.

"Tak mi aspoň řekni, proč ses o něj přestala zajímat. Copak v sobě nemáš kouska citu?"

"Bála jsem se, že mě odhalíš..."

Na to ji Boleslav drsně pustí, vstane z postele a začne se oblékat.

"Kam odcházíš, teď, v noci?"

"Kamkoliv," odpoví chladně...

"Vrátíš se ke mně?"

Opět se na ní podívá. Zkoumavě? Pohrdavě? Bolestně? Promluví: "Ještě nevím..."

Vyjde z místnosti. Blažena ještě zaslechne, jak kníže zavrčí na strážného: "Nikdo nesmí ven ani dovnitř, ani kněžna ne, rozumíš?"

"Ano pane," ozve se odpověď.

Pak jen bouchnou dveře a Blažena se ocitá se svou bolestí sama. Úplně sama.

Následující díl
 


 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář