Duše mnicha VIII: Duše kněze...

10. září 2013 | 11.59 |

 Předchozí díl                                                                První díl

Neopouštějme Michala a sledujme ho dále. Protože dnes zamýšlí navštívit ještě jednu osobnost a toto setkání bude důležité pro náš další příběh.

Vidíme Michala, jak opouští ženskou část kláštera svatého Jimrama a míří si to do části mužské. Jak víme z předchozích vyprávění, vlastně kráčí do svého domova. Pravda, poslední dobou ve své cele společně se svými spolubratřími moc nepobývá, ale stále má pro něj toto místo své kouzlo – zde patří, je součástí zdejší komunity, jedná se o jeho rodinu. Biskupa ctí jako svého rodného otce – pravda, u předchozího biskupa, Tutona, mu to šlo přirozenějí. Tutona vlastně zažil pouze jako ctihodného starce, současný biskup, Isangrim, je mu generačné blizší. Zná jej velmi dobře, a tedy nejenom jeho přednosti, ale také jeho chyby. O to obtížněji se Michal jeho autoritě podřizuje, zvlášť, když je plně přesvědčen, že k jeho roli by se on hodil lépe.

Avšak tento svůj nezdravý postoj si Michal plně uvědomuje. A budiž mu řečeno ke cti, že jej i vyznává ve zpovědích, počítá s ním a bojuje s ním. O to horlivěji, z upřímnosti svého srdce, se snaží novému biskupu sloužit, naslouchat mu, chápat jej. Vlastně se z tohoto duchovního boje svým způsobem i raduje. Raduje se, že může překonávat sám sebe, že tím může růst, poznávat a umrtvovat své horší já a tím se stále pečlivěji připravovat na svůj úkol.

Dnes dobře ví, kde najde toho, koho hledá. Neboť právě tam jeho hledaná tráví skoro veškerý svůj čas. Pokud ovšem nespí a nevykonává další tělesné potřeby, při které každý potřebuje být sám. Tam dokonce jí i se modlí, zůstává tam od brzkého rána až do pozdního večera.

A tak Michal na jisto vstupuje do klášterní knihovny. A jeho očekávání jej neklame. Slyší panošův předčítající hlas, který, když si uvědomí přítomnost Michalovu, umlká. No, panošův. Tento hlas se výrazně podobá hlasu dívčímu a také vzhledově by se onen "panoš" více hodil do dívčích šatů pro svoji drobnou, křehkou postavu. Však také stálo Michala veliké úslí přesvědčit Isangrima, aby před touto podobností zavřel své oči. Vždyť mladík, kterému tento "panoš" předčítá, se nemíní stát ani novicem, ani mnichem, členem kongregace.

Ne. Pouze touží studovat – a sám, jsa slepý, toho prostě není schopen. A dvojice se chová diskrétně, s úctou k prostředí, ve které se pohybuje, čistě a morálně, nikdo neměl důvod si jakkoliv na ně stěžovat. A pak, jak Michal může dosvědčit, jsou právoplatní manželé, sám tuto dvojici, byť ve velice úzkém, důvěrném kruhu oddával.

"Proč už nečteš?" ptá se onen mladík.

"Máme tu hosta." říká "panoš."

"To jsem já, Spytihněve, Michal..."

"Otče Michale" radostně zvolá Spytihněv, vstane ze své židle a jistými kroky slepce, který zná místnost, ve které se pohybuje, jde příchozímu naproti. Ten jej obejme, s láskou, upřímně.

"Kdy jste se vrátil z Říma?"

"Už na podzim," odpovídá Michal, "ale musel jsem ještě za králem do Magdeburku..."

"Co je nového ve světě?"

"Papež mě vysvětil na pomocného biskupa a svěřil mi vedení misie mezi Slovany, zvláště Čechy..."

"Skvěle! A Isangrim tě potvrdil?"

"Potvrdil," přikývne Michal. Po malé chvíli pokračuje: "Víš, Spytihněve, mám sestavit a vést misijní tým asi pěti, nebo šesti lidí, se kterými se za pár dní vydám do Čech. Mnozí spolubratři z konventu se na tuto misii připravují léta, takže mám z čeho vybírat. Ale jako první jsi mě napadnul ty..."

"Já?"

"Ano, ty. Slyším o tobě jenom samou chválu. Ve studiu jsi údajně nejhorlivější klášterní žák, prý už umíš celou latinskou Bibli zpaměti..."

"... nic jiného mi ani jako slepci nezbývá," pousměje se kněžic.

"Také biskup si tě chválí, zvlášt tvou ctnost, vytrvalost, odvahu. Navíc jakožto Čech nebudeš mit nejmenší problém s porozuměním místnímu obyvatelstvu..."

"Ale já nejsem mnich..."

"Nevadí, vysvětím tě na kněze..."

"Vždyť jsem ženatý..."

"Na to se, Spytihněve, nehraje, důležité je tvé srdce, tvá duše. A tvá duše je duší kněze..."

Spytihněv se obrátí na svého "panoše": "Bratanko, co myslíš ty?"

Ta odpoví: "Mě osobně by zajímaly další důvody, proč sis, Michale, vybral právě Spytihněva. Není to právě proto, že Spytihněv je Boleslavovým bratrem? Nechceš snad v zemi vyvolávat napětí?"

Michal na první moment zbrunátní a Bratanka si toho všimne. A Michal si zase zpěně všímá, že Bratanka si všimla, tudíž si uvědomí, že až tak zapřít své skryté motivy nemůže, jen by se tím plně znevěrohodnil. Bratanka je Spytihněvovým zrakem, velice všímavým zrakem...

"Uznávám," prohlásí na konec, "mám i politické důvody. Papež mě pověřil, abych se pokusil přesvědčit Boleslava, aby se vzdal trůnu. Spytihněvova přítomnost, byť jako němé svědectví jeho podlého činu, by mi hodně pomohlo oslovit jeho svědomí..."

"Ale když se Boleslav vzdá trůnu, kdo pak na jeho místo? Jestliže Spytihněva vysvětíš, pak vládnout nebude moci..."

"Bude moci, v tom by nebyl problém. Každý biskup je v podstatě i světský panovník. Naopak, ono vysvěcení by mohlo Spytihněva ochránit před případným Boleslavovým neuváženým činem..."

"Pravdou je," promlouvá Spytihněv, "že sám toužím se vrátit do Čech. Zde jsem jako ryba bez vody. Toužím se smířit s bratrem, nechci žít jako uprchlík. Neusiluji o jeho knížecí stolec, chtěl bych skutečně sloužit Bohu i jeho ovečkám. A navíc, kněz Krastěj prý zachránil některé knihy, které přinesli svatí Cyril s Metodějem, rád bych se na ně podíval, budu – li mít tu možnost. Nebojím se, že by mi Boleslav chtěl ještě více ublížit, kdyby mě chtěl zabít, už by mě zabil. Bratanko, co si přeješ ty, nechtěla by ses vrátit do Čech?"

"Ráda půjdu tam, kam mě zavedeš, můj pane," odpoví mu jeho žena. Na to ji Spytihněv pohladí a jemně políbí.

"Nuže, přijímáme tvoji nabídku, otče Michale..."

Následující díl

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář