Duše mnicha VII: Proč bez odpovědi

9. září 2013 | 22.35 |

 Předchozí díl                                                                První díl

Hlas umíráčku zlověstně zní Kouřimí.

Starý kaplan Heinz právě pochovává druhou manželku zdejšího údělného knížete Bořivoje. Zemřela podobným způsobem, jako její předchůdkyně. Malé dítě, které se v jejím těle po sedm měsíců vyvíjelo, zničehonic přestalo žít – a zahubilo také svou matku.

Obřad se koná tiše a soukromě. Pouze farář, kníže a mladá, přibližně třiadvacetiletá, žena, středně vysoké, štíhlé postavy, o kterou se kníže ve svém žalu očividně opírá. Její tvář by jistě byla půvabná a souměrná, kdyby ji nehyzdila obrovská jizva po spálenině, jdoucí od levého ucha přes líc až k bradě. Jedná se o kněžnu Přibyslavu, sestřenici knížete Bořivoje, vdovu po jeho otci knížeti Radslavovi a zároveň sestru zavražděného knížete Václava a jeho sourozenců.

"Jsem proklet," zašeptá Bořivoj zlomeně, když se po obřadu vracejí do nedalekého knížecího sídla, "druhá žena, druhé dítě a smrt. Jsem proklet, koho se dotknu, ten umírá..."

Přibyslava sevře jeho rameno ještě silněji, než doposud: "Takto nemluv, Bořivoji.."

"Je to tak... Přítele, který se na mě obrátil s prosbou o pomoc, jsem odehnal a pak jsem klidně přijal jsem své otcovské dědictví jako léno z rukou prokletého bratrovraha, muže, který mi zavraždil otce. Copak z toho může přijít něco jiného než prokletí? Pověz..."

"Na to ti já odpovědět nemůžu," poví mu Přibyslava, "to si musíš vyřešit s Bohem sám. Jen vy dva víte, jestli jsi mohl jednak jinak..."

"Ale já to nevím. Nevím, co po mě Bůh chtěl. Postavit se Boleslavovi by však tenkrát byla sebevražda. A ani Václav by nechtěl, abych přiživil válku, co vznikla po jeho smrti..."

"Ne, máš pravdu. Václav nikdy nechtěl válčit. A určitě si nepřál, aby někdo rozvrátil jeho zem právě kvůli němu samotnému."

"Tak proč? Řekni mi, proč? Proč se tu děje to, co se děje?"

"Neznám odpovědi na všechny proč. Prostě jen musíme důvěřovat..."

"Důvěřovat, komu? Bohu?"

"Ano, že On ví, proč.."

"On možná ví, ale já ne. Jaktože má Boleslav dceru a dva syny? Neměli by umírat spíše jemu? Copak já mám nést jeho prokletí na svých bedrech?"

Přibyslava se pokřižuje: "Nerouhej se, Bořivoji. Nerouhej se, prosím..."

Bořivoj se kousne do rtu. Chvíli jdou mlčky dále. Pak Přibyslava zašeptá: "Děkuji ti, že jsi mě přijal, když jsem neměla kam jít. Když jsem utíkala před svým vlastním bratrem. Děkuji, že jsi mi poskytnul azyl, byť ses mohl znepřátelit s Boleslavem. Vždy ti budu za to všechno vděčná."

následující díl
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář