Duše mnicha VI: Královská nabídka...

8. září 2013 | 20.55 |

Předchozí díl                                                                První díl

Ocitáme se v ženském konventu kláštera svatého Jimrama v Řezně. Muži se zde nesmějí procházet jen tak volně, platí zde přísný režim, zvlášť co se týká mužských návštěv zvenčí. I dnes biskup Michal musí poslušně počekat v určené síni na to, až matka představená sama přivede sestru, se kterou si přijel promluvit. Čeká trpělivě, vždyť trpělivost je ctností duchovních. Zvlášť čerstvě vysvěcených biskupů, kterým ještě záleží na tom, co si o nich jejich ovečky myslí.

Konečeně se ozvou kroky přicházející dvojice žen. Michal zpozorní a otočí se čelem ke zvukům. A už je i spatří. Abatyši kláštera i samotnou dívku, kterou si přál vidět.

"Děkuji matko," začne Michal, "nechte nás prosím se sestrou osamotě."

"Ne," stručně odpoví abatyše.

"To nebylo mé přání," trpělivě vysvětluje Michal, "ale vůle samotného krále."

"Vůle krále možná, ale né vůle Boží," opět s bojovnou rázností vystčí abatyše bradu.

"Král si přeje, abych promluvil se sestrou Bohuslavou diskrétně. Můžete nás odejít v pokoji, před Bohem ani král nic neutají..."

"Stojíte na posvěcené půdě, pane, zde jsem já zástupkyní Boha. Přijměte naše pravidla, anebo opusťte klášter..."

Michal hněvem zrudne, ale pak se ovládne a přisvědčí: "Dobrá tedy, jak si přejete..."

Pak se obrátí k Bohuslavě, dvorně se ukloní a prohlásí: "Knížecí milosti..."

"Mluvte jazykem, kterému rozumím," skočí mu do řeči strážkyně zdejší čistoty, "latinsky nebo germánsky.."

Michal opět těžce přemáhaným hněvem stiskne rty. Jeho pokus obejít abatyši rozhovorem ve slovanštině, kterou sice láme, ale na germána velice obstojně, mu nevyšel.

"To je v pořádku, otče Michale," prohlásí uklidňujícím hlasem čisté latiny Bohuslava, "před matkou nemám žádného tajemství. Říkal jste, že přicházíte od krále?"

"Ano, milosti, vskutku, přicházím z poselstvím od krále. Ale nejdříve bych se Vás chtěl zeptat, jestli Vám něco nechybí, máte-li nějakou potřebu, ve které bych Vám mohl posloužit..."

"Možná jednu mám," usměje se Bohuslava, "neříkejte mi prosím milosti.

Nejsem žádná knížecí vrchnost a ani jsem nikdy nebyla. Naopak, já Vám vděčím za mnohé, vy jste pro mě takovou Milostí od Pána..."

"Jak si přejete," odpoví Michal, "pořád ve Vás vidím ženu mého blízkého přítele. Je mi hluboc líto, když si uvědomuji, že je mrtev a já už přímo pro něj nemohu nic vykonat..."

"Copak jste toho udělal málo? Pro mne, pro Zbraška, pro Spytihněva? Copak jste tím kromě nás nesloužil také Václavovi?"

Michal se opět začervená. Tentokrát však jakousi nesmělostí. Jakožto duchovní prelát není zvyklý na to, aby mu žena projevovala vděčnost. Vlastně, už samotný kontakt s ženou ho stojí jisté přemáhání. Ne, není nějaký mužský šovinista, alespoň měřeno kontextem doby, ve které žije. Jeho řekněme stydlivost plyne z života v upřímném celibátu, závazku, který rozhodně nebere na lehkou váhu. A tak ani sám neví, jak jednat s dívkami a ženami, s dívkami v nouzi, jsoucí na něm závislé a , přiznejme si to, které se mu vzhledově líbí. Celý život se učil takovýmto situacím předcházet. No, možná je dokonce trochu i rád, že sestra abatyše neuposlechla jeho výzvy, může se za ní, aspoň psychicky, schovat...

"Chtěl jste mi něco vyřídit od pana krále?" ozve se Bohuslava, když ono, trošku trapné, ticho přesáhne jakousi únosnou mez.

"Ano," vzpamatuje se biskup, " vždyť pro to jsem přišel.."

No, o tom přece, Michale, v této místnosti nikdo nepochybuje, možná s jednou vyjímkou a tou jsi ty sám...

"A ten vzkaz zní?" opět se mu snaží Bohuslava pomoci...

"Ano. Kněžno, Jeho Výsost pan král se dozvěděl o Vaší situaci, že pobýváte ve zdejším klášteře. A také on se cítí povinován ke knížeti Václavovi. Rozhodl se tedy Vás zabezpečit. Zve Vás ke svému dvoru, aby jste se stala dvorní dámou a společnicí jeho manželce, královně Matyldě. Také by byl rád, aby jste se podílela na výchově jeho dcery, princezny Judity, kterou má v úmyslu vdát do některé daleké země, možná Francie, možná Anglie, ještě neví, zvažuje možnosti. Ale až se rozhodne, chtěl by, aby malou princeznu do těchto vzdálených míst doprovodila osoba, které může plně důvěřovat..."

"A tou mám být snad já?" nevěří Bohuslava, "vždyť mě král ani nezná..."

"Jeho Výsost je toho mínění, a já osobně s ním v této otázce plně souhlasím, že když Vás miloval takový obdivuhodný muž, jakým byl kníže Václav, muž, který velice dobře znal lidi, dovedl odhalit jejich skutečný charakter a ctnost, znamená to více, než kdyby Vás doporučoval zástup biskupů a abatyší..."

"Vždyť jsem od knížete Václava utekla s jeho nejlepším přítelem," teď je, co se týče studu a ostychu, na řadě Bohuslava, "takto přece nejedná žena, která by měla být vzorem ctnosti pro kohokoliv..."

Biskup Michal přikročí k Bohuslavě, přinutí její klopící se zraky dívat se rovně, přímo do jeho očí a pomalu řekne: "Osobně Vám nedoporučuji tuto část Vašeho života královi připomínat..."

"Mám mu snad lhát?"

"Nikoliv, král je o všem zpraven, nebojte se, je dobře informován. Byl by špatným panovníkem, kdyby neměl přehled o svých nejbližších služebnících, anebo o lidech, kteří by se jeho nejbližšími služebníky mohli stát. Ale víte, Václava velice ctil, byl mu v mnohém blížší než jeho vlastní synové. A také k Podivenovi se nezachoval nejlépe. Ne že by cítil nějaké výčitky, nebo že by litoval toho, co se rozhodl pro blaho svého království vykonat, ale myslí si, že by bylo správné nezamýšlenou tvrdost jeho skutků zmírnit projevem milosrdenství, zvlášť, když skutečně vnímá potřebu najít dívku, jako jste vy, s úkoly, které jsem Vám zde ozřejmil..."

Teď se Bohuslava trochu vyvine z biskupovi blízkosti a zeptá se: "A co Zbraslav?"

"Vidíte, zapomněl jsem. Král Vám nabízí, že se o kněžice Zbraslava postará, jako by to byl jeho vlastní vnuk. Zajistí mu kvalitní studia a později i kariéru v církvi odpovídající jeho rodu i schopnostem..."

"Králova nabídka je velice šlechetná, vyřiďte mu prosím moji vděčnost.."

"Až s ním budu mluvit, určitě Váš vzkaz vyřídím. Teď ale musím odjet do Čech. Král počítá s tím, že si jeho návrh budete potřebovat rozmyslet, na Vaší odpověď nespěchá..."

"Můžu mu odpovědět hned, já..."

Biskup Michal Bohuslavu zarazí: "Ne, hned ne. Zbrklost nebývá dobrou rádkyní. Asi tak za půl roku se Vás zeptám. Buď přijedu já sám, anebo pošlu posla. Teď mě prosím omluvte..."

"Dovolte mi ještě jednu otázku..."

"Ano?"

"Nechci být nevděčná a také nechci zneužívat dobroty Jeho Veličenstva, ale bylo by možné, kdybych přijala pouze jeho nabídku na výchovu Zbraslava?"

"Co by Vás k tomu vedlo," zeptá se zmateně biskup, "vždyť by jste ho možná už pak nikdy neviděla. Chcete se jej snad vzdát? Ano, králova nabídka v sobě skrývá nebývalé možnosti pro další Zbraslavův život, ale myslete na to, že kariéra není všechno..."

"Víte," začíná Bohuslava své pomalé vysvětlování, "možná budu muset také odjet do Čech. A sám víte, že tam by Zbraslava nejspíše čekala smrt, nebo i něco horšího. Vždyť Boleslav se nesmiloval ani nad jedním svým vlastním bratrem, stejně tak by se nesmiloval ani nad dítětem, o kterém si může buď on, nebo třeba kdokoliv jiný, myslet, že mu stejně tak jako oni stojí v cestě...."

"Chcete jet do Čech? Proč? Vždyť tam nehrozí nebezpečí pouze Vašemu synovi, ale i Vám samotné..."

"Ano, já vím, a proto bych byla ráda, kdybych věděla, že je Zbraslav v bezpečí, že je o něm postaráno, jak nejlépe být může. Pak budu připravena třeba i v klidu zemřít, bude-li to třeba..."

 Biskup se zděšením pokřižuje, nejdříve sebe, ale potom symbol kříže rozmáchne i nad Bohuslavou. Posléze vyhrkne: "Pěvně věřím tomu, že to třeba nebude. Ale předložím Váš dotaz Jeho Veličenstvu. Jsem si však jist, že odpoví přiznivě, osobně nevidím důvod, proč by odmítnul..."

Následující díl

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář