Duše mnicha: Zvuky nočního lesa, hlas Boží...

7. září 2013 | 10.19 |

Předchozí díl

"Poslouchej..."

"Co mám slyšet?"

"Zvuky nočního lesa, hlas Boží..."

Mladá dvojice, asi tak sedmnáctiletý hoch s šestnáctiletou dívkou, naslouchají. Hoch je vysoký, silný, ramenatý, s kaštanovými vlasy, leč se slepeckou páskou přes oči. Děvče drží za obě ruce, ona mu pokládá hlavu na rameno. Ne, oheň si, zatím nerozdělali. Ač je brzké jaro, ti dva zimu necítí. Jednak se dobře oblékli a jednak, jednak jsou u sebe. A naslouchají. Prostě naslouchají. V naprostém tichu.

"Nebojíš se?" ptá se mládenec své lásky.

"Ne," usměje se na něj, "vždyť jsem s tebou..."

"Vždyť já bych tě moc neochránil."

Teď se mladá žena nadzvedne: "Spytihněve, hořkost a bolestínství? Od toho rána na skále nad Vltavou sis nestěžoval. Myslela jsem, že..."

Chlapec přiloží svůj ukazováček na rty: "Ne, Bratanko, pouze konstatuji skutečnosti. Svou slepotu jsem tenkrát, právě na té skále, přijal, jako od Boha. Tys mi v tom hodně pomohla. On mi tě seslal. Ale nechci, aby se moje slepota stala našim zaslepením. Jak já přijímám ji, musíš je přijmout i ty. Se vším všudy. I s mou bezbraností. Ani ty před touto skutečností nesmíš zavírat oči..."

"Nezavírám," namítne, "jinak bych s tebou z Prahy neodešla..."

Opět se oba na několik minut ponoří do ticha naslouchání...

"Víš, jak jsme ještě s tatínkem žili na Boleslavi, tak si pamatuji na jedno kázání, které měl tamější farář o nějaké neděli nebo svátku..."

"Kaplan Krastěj?"

"Ano, on..."

"Co říkal?"

"Že žádný muž, ať je jakkoliv silný, nemůže plně ochránit svoji manželku. Vždy může přijít někdo silnější než je on, někdo bezohlednější, mocnější a ublížit ji. Žádný muž nedovede plně ochránit svoji manželku, to dokáže jediný Bůh. Proto je důležité, aby byl manžel blízko Bohu, podřizoval se mu, modlil se za svou ženu, hledal pro svou rodinu Boží vůli, odvzdával svou ženu do Jeho Rukou..."

"Zajímavá myšlenka," tiše odpoví Spytihněv,

"Už tehdy jsem si říkala, že se nebudu vybírat manžela podle vnějších věcí, ale podle jeho blízkosti k Bohu..."

"Tu si přece nemohla znát, vždyť jsem byl dlouhé měsíce mimo sebe, když jsi o mě pečovala..."

"Naopak, když se o druhého staráš v jeho nemoci či zranění, tehdy jej poznáš, možná mnohem hlouběji. Míval jsi vysoké horečky, mluvil jsi z cesty. Ale nikdy jsi neklel, nikdy jsi nenadával, ale modlíval ses.

Děkovně. S pokorou. Někdy sis dokonce zpíval. Ráda jsem tě poslouchala..."

"Vidíš, to jsem nevěděl."

Spytihněv konečně rozdělává oheň. Pak přitopí, opět se posadí a Bratanka se přitulí k němu, do náruče. Slepý hoch ji chytne a drží, drží blízko svého srdce. Opět, dlouhé minuty neříkají. A naslouchají. Tentokrát také zvukům plamene. Noří se do svých myšlenek, vzpomínek, modliteb. A při tom vnímají, že jsou spolu, u sebe, jeden pro druhého...

"Víš," prolamuje toto vzájemné ticho po několika desítek minut Spytihněv, "takto jsme často trávili noci, já, Václav, Boleslav, Podiven, Bohunka, někdy i Tichan. Takto jsme naslouchali nocím, přemýšleli jsme, mluvili jsme spolu. Byli to báječné chvíle. Tehdy jsme, všichni tři bratři, drželi spolu, jednotní, silní. "

"Co se stalo? Proč to Boleslav udělal? Byl tehdy jiný a změnil se?"

"To si nemyslím. Boleslav byl pořád stejný. Rozhodný, rychlý. Václav měl na něj silný vliv, na nás oba, všechny. Milovali jsme ho, i Boleslav, čistou láskou. Byl naším vzorem. Avšak pak Václav utrpěl to zranění a už se nám nemohl tolik věnovat. Myslím si, že Boleslav začal naslouchat jiným lidem. Možná se v něm probudilo také něco, co v raném dětstvé do jeho srdce zasela maminka... Víš, Boleslav byl často srovnáván s Václavem. Otcem, pak i Tichanem. Všichni mu dávali Václava za vzor. Jen matka ne. Naopak. Bývaly doby, kdy matka měla k Václavovi úplně chladný vztah, jako by jím pohrdala, možná dokonce jako by jej nenáviděla. Jako by ani nebyla jeho matkou, jako by ho porodil někdo úplně jiný... Těch vlivů na Boleslava asi působilo povícero. Pak se to zlomilo. Boleslav odhodil Václavovo vidění světa a přijal jiné. Možná tehdy, když pozoroval Václavovu slabost, nedovedl pochopit, jak by slabý mohl být silný. V jeho srdci zvítězil kult síly a moci. Modlím se, aby tento kult v jeho nitru nevládl navždy..."

"Myslíš si, že Boleslav odpadl od křesťanství? Že se stal pohanem?"

"Takto jednoduché to zase, Bratanko není. Nemyslím si to. Osobně si myslím, že víra v něm stále zústává. Možná měl pocit, že dělá to, co musí, že tak ochraňuje knížectví, dědictví po otci, co já vím. Ale je křesťanství a křesťanství, je víra a víra. Jak píše svatý Pavel: Ne všichni, co jsou z Izraele, jsou Izrael..."

"Proč si myslíš, že v něm víra stále zůstává?"

"Z jeho pokání. Boleslav nikdy nic nedělal z očividnosti, jen tak na odiv. Ne. On je člověk, který co prožívá v srdci, to ukazuje i na venek... Musíme se za něho modlit"

"Bude tedy Boleslav spasený?"

"To záleží na Bohu. Osobně věřím tomu, že když zůstane v duchu pokání, když odvrhne své skutky svévole, když se podřídí Kristu jako svému Panovníkovi, když bude hledat Boží vůli a přijímat Spásu z Jeho Rukou jako od Svého Spasitele, pak nevidím důvod, proč by spasen bý neměl..."

"I když vraždil? Vlastního bratra a nejeno jeho? I když tebe připravil o zrak?"

"Ano," pomalu odpovídá Spytihněv, "Boleslav si zasluhuje zemřít. Jako my všichni. Ale i na jeho místě, jako na místě nás všech, zemřel Kristus. I Boleslavovi, jako každému jinému, Kristus nabízí Svou Oběť. Jako Svou Milost, jako Svůj Dar, bude záležet na Boleslavovi, jestli tuto Boží Milost přijme, nebo odmítne. Tak nás to vždycky učil Václav. My jsme volání k tomu, abychom správnost jeho rozhodnutí podepírali svými přímluvnými modlitbami..."

 "A nedá se toho zneužít? Dělat si, co člověk chce a pak na smrtelné posteli se rozhodnout?"

"Nedá. Protože Bohu se nikdo vysmívat nebude, on se nenechá zneužívat. Něco jiného je, když umírající začne na smrtelné posteli činit pokání právě z toho svého postoje zneužívání a vysmívání, z toho, že čekal na tuto poslední chvíli. Věřím, že Bůh je spravedlivý i milostivý, že odhaluje vypočítavost, ale odpouští z čistého pokání..."

"Uznáváš ho za knížete od Boha? Anebo si myslíš, že vládu uchvátil svévolně?"

"Tak i tak. Není vládní moci, která by nebyla z Božího rozhodnutí, ať už z Boží vůle, nebo třeba z Božího dopuštění. Ať už tak, nebo onak, bylo to z Božího rozhodnutí. Proto Boleslava, přes to všechno, co udělal Václavovi i co udělal mě, uznávám za knížete..."

"Takže si nemyslíš, že bys správně podle Boží vůle, měl vládnout ty..."

"Rozhodně ne, aspoň ne dnes..."

Bratanka se na chvíli odmlčí. Pak prohlásí: "Víš, přes to všechno, co tě postihlo, jsi silný. Neuvěřitelně silný. Už jsem ti to někdy řekla? Moc tě obdivuji, moc tě miluji. A třeba ne pro čechy, ale pro mne jsi můj pán, můj kníže, vláda od Boha, které se ráda podřizuji...

Následující díl...
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář