Duše mnicha IV: Otázka následnictví...

6. září 2013 | 18.19 |

Předchozí díl...

Neklidný návštěvník.

Boleslav se nervózně, jako lev chycený v úzké kleci, prochází po místnosti. Je v ní sám. Arcipresbyter Krastěj, který v tomto pokoji bydlí, se zde nenachází. Pravděpodobně poskytnul knížeti svou faru jako azyl, aby mohl být sám.

Je to podivná místnost. Nejedná se o posvěcenou půdu kostela, na druhou stranu, žije zde farář, služebník Boží. To přece znamená, že by se i trocha z toho kněžského svěcení mohla obtisknout do těchto zdí, ne? Ale i kdyby ne, Boleslav svou přítomností právě v tuto chvíli na tomto místě ukazuje Bohu svou "dobrou vůli". Že to s knížetem není až tak špatné, jak by se vzhledem k bratrovaždě mohlo zdát, že se cítí připraven s Bohem vyjednávat, jen kdyby On trošku chtěl.

Konečně zaklepání.

"Vstupte!"

Vchází kaplan Krastěj, kněz asi třicetiletý, trošku úlisného, přeslazeného vzezření. Arcipresbyterem se stal docela nedávno, po záhadném zmizení jeho předchůdce, ochrnutého Klimenta. V době vraždy sloužil na Boleslavově hradišti, v kostelíku Kosmy a Damiána. Kdo ví, jestli byl do spiknutí přímo zapojen, či nebyl. Ale samotná vražda pro něj představovala příležistost, jak se stát Boleslavovým důvěrným, duchovním rádcem. Cesta na nejvyšší místní církevní úřad se otevřela, zvlášť, když moc duchovních po převratu v zemi nezůstalo. Pravda, ještě jej musí uznat biskup řezenský, ale to je formalita, biskup vždy uznal toho, na koho pražský kníže ukázal, byť by se třeba chvilku vzpíral.

Krastěj studoval společně s Václavem na Budči, u kněze Učena. Po té, co toto hradiště v bouřlivém roce 922 ovládla družina kněžny Drahomíru, což stálo kněze Učena a skoro všechny jeho studenty život, zachránil aspoň některé Učenovy knihy a spisy, které jeho učitel získal od kaplana Pavla a ten zase od samotného arcibiskupa Metoděje. Na Boleslavi si posléze založil malou knihovničku, kterou pak převezl do Prahy.

Dnes vchází diskrétně. Přece sem nevpadne jako buran, i když by vlastně mohl, jednak by to bylo pod jeho úroveň, pod pěstěnou úroveň intelektuála, a jednak proto, že i když by se zde mohl cítit jako pán domácí, přeci jenom vchází do svého obydlí, přesto, velice očividným způsobem, uznává, že pánem domácím je pro něj vždy pouze knížepán, byť by se ten ocitnul kdekoliv.

Za Krastějem do místnosti vkročí také vladyka Tichan, velitel knížecí družiny, jeden z nejmocnějších velmožů knížectví. Rozhledem, zkušenostmi, válečnickým uměním, znalostmi (nejen) cizích jazyků, kontakty doma, kontakty v zahraničí, se mu nikdo rovnat nemůže. Však už se ve zdejší politice na nejvyšší úrovni pohybuje od svého příchodu do Čech už pomalu pětadvacet let. Vždy vynikal, vždy se osvědčoval. Cvičil a vychovával jak Václava, tak později i Boleslava.

Na Václavův příkaz dokonce strávil několik let na diplomatické misi v samotném Římě. Jeho vliv, nejenom na Boleslava, ale mnohem více na celý stát, mu tedy může kdekdo závidět.

Pravda, po bratrovraždě, byť se ji Tichan, trochu proti své vůli a svému svědomí, zúčastnil, se jeho vztahy s novým vládcem na krátko ochladily, nepomohla jim ani smrt kněžny Drahomíry, kterou Boleslav nepřímo způsobil. A vlastně ne pouze Boleslav, za její smrt nesou svůj díl zodpovědnosti oba dva.

Avšak Tichan se posléze do Boleslavových služeb zase navrátil a stal se pro něho, zvláště v počátcích jeho vlády, nepostradatelným. I jako rádce, i jako vojevůdce, i jako, řekněme, přítel. A Boleslava moc přátel, opravdu blízkých, upřímných přátel, neobklopuje. Ale Tichana, Tichana uznává. Prozatím.

Tichan si však velice dobře uvědomuje, že čím více bude Boleslav pronikat to tajemství moci, čím pevněji drží otěže vlády, tím méně jej bude potřebovat. A naopak, tím více mu začne překážet. Přičtěme k tomu okolnost, že z "aktivních" vrahů knížete Václava, když vynecháme samotného Boleslava, zbývá jako poslední: Svatopluk se vypařil hned po skutku a Hněvsa padl na přesrok při potlačování Podivenova povstání.

Sečtěme toto všechno a co nám vychází? Že obrovská Tichanova moc se jednou může stát docela dobře také příčinou jeho pádu.

"No?" Toto knížecí "No" bylo zvědavé, hladové, netrpělivě čekající na zprávu, doufaje, že bude dobrá, a nepřipoušťaje si, že by mohla být špatná, spíše než povýšené, varovné, nebezpečné.

Krastěj se na knížete usměje:

"Máte syna, milosti..."

"Syn, je to syn?" obrací se vladař nevěřicně také na Tichana. Ten souhlasně přikývne. A hned na to uvítá knížete svou náručí.

"Syn, mám následníka! Bude se jmenovat Boleslav, slyšíš Krastěji? Boleslav! Mým následníkem nebude nějaký Václav, ale právě Boleslav!"

"A co Strachkvas?" ozve se Tichan. Pro jistotu však staršího Boleslavova syna raději nenazývá jménem, kterým byl pokřtěn, ale pouze přezdívkou, jakou se malému kněžici na pražském dvoře říká. Ve skutečnosti však nese jméno právě svého strýce Václava. A to se nedá odmazat.

"Ten ať se stane třeba biskupem!"

"Milosti, jak si přeješ, ale v tom případě musíme zabránit případným sporům o knížecí stolec, které jednou mohou nastat po Tvé smrti ..."

"Beru na vědomí, Tichane, a postarám se o to, aby žádné spory nevznikly, neměj obavy..."  

Následující díl
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář