Duše mnicha III: Plamen a led...

5. září 2013 | 19.46 |

Předchozí díl.

"Povídej mi ještě něco o Václavovi, prosím..."

Výrazné, dětsky nevinné, velké oči asi čtrnáctileté princezny oblečené do úboru klášterní novicky Ti probodávají tvář. S láskou si dívku prohlížíš. Vyhublou, vytáhlou, s úzkým obličejem, vysokým čelem, kaštanovými vlasy schovanými pod šátkem a přesto s několika pramínky vykukující a toulající se kolem jejich očí. Tolik Ti připomíná Václava, Tvého Václava.

"Že se na něho pořád ptáš, Střeziško," odpovídáš ji. Sice se na Střežišku usmíváš, ale přesto Tvá tvář prozrazuje hluboký smutek, který si nosíš v srdci. Ve svých jednadvaceti, dvaadvaceti letech dobře znáš, jak bolí ztráta blízkého člověka. Smrt tě vlastně doprovází celý život. Tvá matka zemřela při Tvém porodu, jako neznámá, bezejmenná žena, v mrazu, daleko od domova, nevíš ani, kdo je Tvým otcem. Kněze, který tě vychovával, zabili, když Ti bylo dvanáct, třináct. Pak zavraždili Tvého Václava a nakonec i Tvého Podivena.

Zde, v ženském konventu kláštera svatého Jimrama v Řezně, žiješ už přibližně tři roky, díky laskavé, naléhavé a důrazné přímluvě notáře Michala. Zpočátku jsi tu mohla vychovávat i svého synka, malého Zbraška, avšak když začal chodit do klášterná školy, musela jsi ho pustit, aby se přestěhoval do mužské části kláštera. Avšak, díky Pánu Bohu, se s ním můžeš setkávat denně.

"Víš," povídá Ti Střeziška, "pamatuji si jej jako velikého, silného muže, u něho jsem se cítila v bezpečí, věděla jsem, že mi nenechá ublížit, že mě ochrání..."

"Ano, vidíš, přesně takový byl," opět dívce věnuješ svůj smůtný úsměv.

Střezislava se na chvíli zamyslí. Pak se Tě opatrně zeptá: "Ty, Bohunko, jak se k tobě choval, myslím, jako k ženě..."

Zvážníš. Možná se i trošku začervenáš, ale ten nach na Tvé tváří je takový neznatelný, vlastně k Tobě docela patří. Často Tě takto půvabně ozdobí. Střezislava si však uvědomí, že se Tě možná nechtíc dotýká cilivého místa, a tak dodává: "Nemusíš mi odpovídat..."

Opět se usměješ. Vlastně na ní se usmíváš pořád. Jsi moc ráda a vděčná, že ses tu se Střezislavou setkala, bez ní by byl život v klášteře šedý, neveselý, a to ne pouze proto, že se Střezislavou si můžeš povídat slovansky. Naopak, její přátelství, zvědavost, zájem, společenství ozářilo Tvou duši.

Vlastně jsi to byla s Podivenem a jeho vojáky Ty, kdo ji sem doprovodil. Krátce před vraždou, asi tak půl roku, ji do Řezna vyslal sám Václav, to už možná věděl, že přichází jeho konec a chtěl ji ochránit. Ke konci života posílal své blízké co možná nejdále. Stejně jako Tebe. Avšak pod Tvůj odchod se podespala zrada: Tvá zrada. Zradila jsi muže, kterého jsi milovala. A proč, to sama nevíš.

Možná bys mohla být u něj, když umíral. Možná bys ho mohla v tu poslední chvíli chytnout za ruku, podívat se mu do očí, možná bys mohla zemřít spolu s ním. Vždyť proč jsi zůstala zde, na světě? Vždyt ani Zbrašek tě už nepotřebuje, den ze dne pozoruješ, jak se otrkává a osamostatňuje. A sama nevíš, je-li to pro něho dobře, nebo špatně. Pro něho možná dobře, ale co pro Tebe?

Ale co Střeziška? Opět se ji zadíváš do jejího zvláštních pohledu, tak podobného, jako se díval Václav. Ale zvláštní, vidíš v nich úzkost.

"Rádá ti odpovím," pomalu vážíš svá slova, "Václav se ke mně choval úžasně. Dotýkal se mě vždy s velikou úctou, něhou, vděčností, s velikou láskou. Cítila jsem se u něj v bezpečí, stejně tak jako ty..."

"Proč jsi ho tedy opustila?" Ne, v těch dívčiných očích nečtěš žádnou zášť. Jenom stále tu její neznámou úzkost. "Sama nevím. Víš, po tom zranění se velmi uzavřel do sebe. Neotevíral se mi tak, jako dříve. Víš, nikdy si mě nevzal tak, jak si bere manžel svou ženu, ale vždy před tím jsme spolu žili jako partneří. Potom spíše jako bratr se sestrou. Těžko se to popisuje. Pak se objevil muž, který stál o moji přítomnost, toužil po mé společnosti, vyhledával ji. Zajímal se o to, co cítím, co si myslím. A já, já ztratila hlavu..."

Přemůžeš zrádný pláč, jenom malá kapka vody prozrazuje vnitřní pohnutí. Chytneš Střezišku za ruku a jemně se ji zeptáš: "Proč se ptáš, Střeziško? To nebyla pouhá zvědavost, viď?"

"Mám strach, Bohuslavo, děsím se..."

"Čeho?"

"Že mě za chvíli povolají domů..."

"Bojíš se Boleslava? Neboj, on Ti neublíží, neohrožuješ ho a navíc Tě potřebuje.."

"Ne, Boleslava ne, ale on..."

"On?"

"Už mu bude třináct, už bude dospělý..." teď se rozpláče zase Střezislava...

"Slavník?"

Dívka mlčky přikývne... Slavník je její určený manžel. Vlastně se už za něj i provdala, jako batole, které nechápe, co se kolem ní děje. A ani si na to nepamatuje. Určil to tak její otec, kníže Vratislav. Vlastně ji daroval jako živoucí symbol Slavníkovu otci. Anebo ji prodal jako kupecké zboží? Připadala si jako nějaká oběť zlému Bohu. A vlastně si tak stále připadá. Copak je něčím více? Jak se může cítit jinak, když se k ní jinak nechovají ani její blízcí?

Přivineš ji k sobě a posloucháš její štkaní. Pokoušíš se ji utišit: "Neboj se, uvidíš, bude Tě mít rád.." "Nebude," odpovídá ti plačky, "nikdy mě neměl rád, nikdy neměl rád nikoho kromě sebe... Bojím se ho..." Mlčíš. Co na to říci?

"Je to zlý člověk," dodává dívka.

"Pověz mi o tom," povzbuzuješ ji ke sdílení, "proč si to o něm myslíš..."

"Víš, tam, v Libici, nikdy mi nedovolil, abych se z něčeho radovala, vždy mi vše krásné poskvrnil, každou radost mi zkazil... Měla jsem koťátko, našla jsem ho u říčky, takové malinké, opuštěné, slabé. Vzala jsem ho k sobě, starala se o něho, dávala jsem mu pít, hřála jsem ho u sebe... On..."

Její pláč zcela přeruší na pár okamžiku její řeč: "On jej našel. Pak ji přede mnou zapálil, pustil ji po louce, smál se jí, smál se mě... To kotě křičelo, mnučelo, mučivě trpělo... A on, on se při tom jen smál..."

Zbledla jsi, roztřásly se ti ruce. Ta dívenka, ta tě potřebuje, zoufale, potřebuje tě mít u sebe.

"Kluci už takoví bývají, bývají zlí. Ale vyrostou z toho. Uvidíš, i Slavník se mohl změnit..."

No, moc si ji nepřesvědčila...

"Pojedeš tam se mnou, až si pro mě pošlou? Viď, že ano?"

Takto zoufalý pohled jsi snad nikdy v životě neviděla. Opět: Co na to lze odpovědět? Jak bys mohla odmítnout?

"Pojedu..." Co ji to slibuješ, Bohuslavo? Jseš si vědomá toho, že zpátky do Čech se můžeš vrátit pouze bez svého malého Zbraška? Vždyť by ho tam zabili! Chceš vyměnit své dítě za tuto nebožku? Kdo tě potřebuje více? Tvůj syn, nebo ona? A jseš si vědoma toho, že svým návratem vlastně riskuješ i svůj vlastní život? Václav už není, aby Tě ochránil a Ty se staneš bezbranným cílem pro každého, kdo se bude chtít pomstít. Ať už Václavovi, Boleslavovi, anebo třeba jenom osudu či Bohu za svůj zpackaný život. Jseš ochotná a připravená položit svou duši na oltář jako výkupné za tuto dívku? Promyslela sis to dobře? Avšak dá se odpověď na takovouto otázku promyslet?

"Slibuješ?"

Nerozumím Ti. Anebo, možná ano, možná Ti rozumět začínám. Václava jsi zradila, vlastně jsi ho vydala jeho nepřátelům, vydala jsi ho na smrt, na smrt v osamění, na smrt bez milující náruče. Copak bys mohla stejným způsobem vydat i ji? Jeho sestru? Která se na Tebe dívá Jeho pohledem? Můžeš i ji jen tak vydat jejím nepřátelům?

"Slibuji..."

Nemůžeš. Prostě jinak nemůžeš...

Následující díl...
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář