MP3: S cirkv rest nemáme co a o čem kázat...

19. srpen 2013 | 19.16 |
› 

MP3 záznam zamyšlení: https://www.dropbox.com/s/j79pj3kidmnqrmo/Cirk_rest.mp3

Smlouva uzavřená mezi církvemi  Ekumenické rady církví a státem umožňuje zahájit jednání s vládou o vzdání se nároků z církevních restitucí.

 Osobně mám dvě kritické námitky, které mě staví proti přijetí těchto restitucí. První námitka je řekněme "teologická", druhá řekněme "historická."

Bratři, jak se naši nevěřící přátelé mohou dovědět o Boží MIlosti? Z Bible? Tu většinou nečtou. Z našich kázání? Ty většinou neposlouchají, už citový podtext slova "kázání" o tom svědčí. Anebo z našeho jednání? Bratři, my se nesmíme dostat do situace, kdy budeme o něčem jiném mluvit a něco jiného jednat. Protože naše jednání dává našim slovům obsah.

Bratři, jak můžeme, my, čeští křesťané, kázat o lásce, která nepočítá křivdy, když sami jsme naše křivdy za posledních padesát let sečetli a došli jsme k číslu tuším sto třicet miliard korun? Jak je vůbec možné na jedné straně nepočítat křivdy a na straně druhé je takto přesně spočítat? Proč jsme státu neodpověděli: Nevíme, nevedeme si záznamy?  Jak můžeme na jedné straně kázat o Boží Milosti  ničící na Golgotském kříži úpisy svědčící proti nám, Boží Milosti, která se bez vlastních podmínek sklání k člověku, a na straně druhé říkat: Zaplaťte, co jste nám dlužni?

Dopustili jsme bratři, že věta "Co bylo ukradeno, musí být vráceno," se stala hlavní message české církve jednadvacátého století. Ale takto přece nezní Evangelium Kristovo. Kdyby toto, co říkáme naši splečnosti, řekl Bůh nám, my bychom nemohli být spaseni. Anebo by od nás Bůh neměl co vymáhat? Bůh nám odpustil mnohonásobně více! 

Když Kristus hovoří o našem hříchu u Boha, symbolicky použil částku, která se v naší současné měně rovná podle překladatelů studijní Bible částce 30 až 60 miliard korun českých. Na jednoho. Jistě, tuto částku nemyslel absolutně, nýbrž obrazně. Ale je potřebné vědět, že tento obraz se nepohybuje v řádů tisíců korun (což by spatily více méně jedna dvě výplaty), statisíců (spotřebitelský úvěr), nebo miliónů (bankovní hypotéka).Tři tisíce tři sta třicet tři mých potomků vydělávající stejné peníze (Každý nechť si tam připočte svůj vlastní příjem), jako já, by muselo splácet můj dluh, který jsem si svou neposlušností nakradnul u Boha. Potomků, kteří by okrádaly Boha stejně tak jako ho okrádám já. Takovou hypotéku, kterou by splácely generace potomků sami potřebující svou vlastní hypotéku, by žádná banka na celém světě nikdy nikomu neposkytla. 

Ptáme se, čím Boha okrádáme? Tím, že zpronevěřujeme Jeho majetek.který nám On svěřuje do správy, když jej používáme podle vůle své a né podle vůle Jeho, Majitele Pravého. Bohu způsobujeme nevyčíslitelnou škodu. Co je ten majetek, který  Bůh lidem svěřuje do správy? Bůh člověku svěřil planetu Zemi a její přírodu, například.

Dále člověku svěřil do správy jeho samotného, jeho život, jeho duši, jeho tělo. Kolikrát jednáme podle svých vlastních tužeb, podle svých přání a ignorujeme Boží Plán? Bůh člověku svěřuje Svou Lásku, a to nejenom tu, která je určena jemu osobně, ale také tu, kterou je volán předávat druhým, jak často si však takovouto lásku necháváme pro sebe?  Bůh skrze nás posílá pokrm pro hladovějící,  nápoj pro žíznivé, oblečení pro nahé, nocleh pro ty, co jsou na cestách, náš zájem o ty, co jsou v nemocnicích a ve vězení, toto vše posílá skrze nás jako zabalené balíky s adresou konkrétnímu potřebnému, tam jdi, to předej a my?  Jak věrnými jsme pošťáky? Kolikrát si tento balíček určený jiným necháváme pro sebe?

Ony restituce a náhrady, je něco, na co má církev právo. Jenomže: Právo církev odsuzuje k smrti. Kdyby Bůh chtěl, abychom nahradili to, co jsme mu zpronevěřili, pak bych nemohli být spaseni. Před Božím soudem podle všech měřítek práva a spravedlnosti bychom byli odsouzeni.

Je velký rozdíl mezi právním postavením k Bohu toho, kdo je pod Zákonem, a toho, kdo je pod Milostí. Spása ze skutků zákona, z právních nároků, spočívá v tom, že člověk má právní nárok na spásu,  a že tento právní nárok uplatní u Posledního soudu, kde spravedlivý soudce zhodnotí jeho život, sečte plusy a odečte mínusy a na základě toho, co mu vyjde, člověka pošle buď do pekla, nebo do ráje.  Člověk tedy, když jedná dobře, získá právní nárok na to, aby byl spasen a poslední soud pak v podstatě pouze tento nárok uzná, protože mu nezbyde nic jiného na výběr, chce-li zůstat spravedlivým.

Avšak člověk spasený z pouhé Milosti nemá nejmenší šanci u posledního soudu uspět. Jeho vina je tak veliká, že nemá žádný právní nárok na spásu. Zákon jej neosvobozuje, ale naopak, usvědčuje a odsuzuje k smrti. A tehdy se dá spása přijmout pouze jako dar: Když někdo druhý zaplatí náš dluh, naše viny, za nás. Když snese křivdu, strpí škodu.

A toto rozdílné právní postavení se pak odráží (by se mělo odrážet) na životě člověka, na jeho denodenní praxi. Tento rozdíl popisuje kázání na Hoře. Tam Kristus dává do protikladu život pod Zákonem (to co bylo řečeno otcům), s životem pod Milostí (to, co Kristus říká Těm, kdo jej "slyší.") Jak jedni, tak druzí, jsou volání k tomu, aby se byli obrazem Boží, právě podle právního postavení k Bohu. Ti, kdo jsou pod Zákonem, byli volání k tomu, aby byli obrazem Božího soudu (důraz je kladen na "oko za oko, zub za zub"), ti, kdo jsou pod Milostí, jsou zase volání k tomu, aby tuto Milost zobrazovali ve svém životě, a tím ji předávali dále (důraz na nastavení druhé tváře).

My nejsme spaseni ze spravedlnosti, ale skrze strpěnou křivdu. Naše Spasení není zadarmo, Krista stálo úplně všechno, my jej však přijímáme bezplatně z Milosti. Křesťanova spása jde však mimo zákon, mimo právo, ba dokonce můžeme říci: mimo lidská měřítka spravedlnosti: Protože Spravedlivý je odsouzen na místě zlodějů, tunelářů, smilníků a vrahů. Kdyby Kristus odmítl strpět křivdu a trval by na své spravedlnosti, nevinnosti, my bychom nebyli spaseni. Novozákonní spása vyplívá z Milosti Boží, na kterou není právní nárok.  Na novozákonní spásu není právního nároku, ba přímo naopak, Kristus se vzdal všech svých právních nároků na spravedlivý soud – abychom my nebyli odsouzeni.  V Kristu tedy poznáváme, že Bůh raději sám snese křivdu, na Golgotě sám, vlastní smrtí, vlastní bolestí, vlastním Tělem a vlastní Krví hradí škodu, kterou jsme mu my vědomně způsobili, než aby ji vymáhal od nás. 

Právě Tuto Milost jsme voláni rozdávat dále. MIlost strpěné křivdy, Milost nesouzení Božím Soudem. Stejným způsobem, jako Bůh odpustil nám, jsme i my voláni odpouštět druhým. My nejsme žádným soudem souzeni, nejsme žádným metrem měřeni, nejsme s žádným člověkem srovnáváni – jestliže sami nesoudíme, sami neměříme, sami nesrovnáváme, jinými slovy, jestliže Tuto Milost  rozdáváme dále.  Protože jako první přišla do našeho života Tato Milost a až pak, jako naše kladná odpověď na ní, pokání.

Církev si musí vybrat, na co spoléhá: Jestli na své právní nároky, anebo na Milost, na které není právní nárok. Jestli chce společnosti kázat, rozdávat, evangelium spásy za skutků Zákona, nebo z nepodmíněné Milosti. Nemůže učit obojí. Nemůže něco jiného kázat a něco jiného činit.

Zákon o církevních restitucích tedy jde špatným směrem. Ano, Kristus chválí Zachea, že chce vrátit, co ukradnul, ale Zacheus tak jednal ze svého proměněného srdce. Vycházelo to z jeho pokání, z poznání sebe sama. Avšak - dnešní společnost je drtivou většinou proti těmto restitucím. Podle průzkůmu až osmdesát procent našich spoluobčanů.  Všimněme se, že při posledním hlasování o církevních restitucích se proti postavili strany, které při posledních volbách získali v parlamentu většinu, navíc, těsně před hlasováním odešli z poslanecké směnovny tři vládní poslanci, kteří by toto hlasování mohli ohrozit. Ona i sama demokratická legimita tohoto zákona je tedy zpochybněna. Toto není smíření se státem, ale s jednou konkrétní vládou. Stát, to však není vláda, ale společnost. Vláda je pouze správcem, která má vycházet z vůle těch, který ji zvolili, minimálně vyjádřenou poslaneckými volbami.

Jinými slovy: Skrze církevní restituce přijímáme "ukradené" peníze, které nejdou z postoje pokání. Naopak, pokání se jakoby přikazuje a vyžaduje. Takové příkazy a vyžadování však zatvrzuje lidská srdce a zavírá dveře před opravdovým smířením. Také tyto restituce tedy  nejsou smíření se společnosti. Smíření nelze přikázat zákony, nelze vynutit soudními nařízeními. Evangelium zná jinou cestu: Cestu odpuštění, Milosti nesouzení a lásky, která nepočítá křivdy.  Tato Láska a tato Milost naopak láme lidská srdce. Proto Kristus, věřím tomu, říká: Co ti někdo vezme, to nepožaduj zpět (Lk 6,30). Bez pokání se nelze penězmi vykoupit z provinění, toto máme zobrazovat. Nesmíme vzít "ukradené" peníze zpět, když chybí srdce Zacheova pokání, protože tím zvěstujeme falešné evangelium. Evangelium skutků zákona, kterému je lhostejný stav lidského srdce, ne evangelium Milosti.

Neustále si opakujeme a čteme, co "nám" komunisté ukradli. Opakujeme, jak komunisté "okradli církve". Ale je to opravdu tak? Poslední dobou hodně přemýšlím  nad tématem správcovství. Nepatříme sami sobě, jsme pouze správci. Majitel si může se svým majetkem činit, co je mu libo, Správce však je volán k tomu, aby jednal se svěřeným majetkem podle vůle Pravého Majitele majetku, kterým disponuje. Správce tedy může disponovat velkým majetkem a sám být chudý.

Z tohoto úhlu pohledu v podstatě můžeme říci, že Církev JE chudá. Církev nic nevlastní a věrná Církev ani nikdy nic nevlastnila. Ne. Pouze měla od Boha svěřené správcovství. Pravda, nevěrná církev si majetek často zpronevěřuje pro sebe, když s ním zachází podle libosti své a né podle Vůle Boží. Když však přijmeme správcovství, tak se i citově zdravým způsobem jakoby odpoutáme od majetku, který spravujeme. Jak říká Job: Bůh dal, Bůh vzal, Boží jméno budiž pochváleno. Možná bychom tedy neměli mít smýšlení, že nás někdo okradl. Komunisté neokradli Jednotu Českobratrskou, oni okradli Boha. Satan okradl Boha, a ne církev.

Avšak: Satan si musel vyžádat povolení od Boha, aby jej mohl okrást. Zní to možná divně, ale Satan okradl Boha s Božím dovolením. Něco jako by se zloděj zeptal předem ředitela banky, zda-li se může v noci protunelit a probombovat do trezoru a vzít odtamtuď ve stanovenou dobu stanovenou částku peněz. Osobně věřím tomu, naší dědové a pradědové ve víře nesvěřovali své peníze, desátky, svou práci a své úsilí, svůj život a sebe sama, církvi, ale ve víře je skrze církev dávali Bohu. Možná bychom neměli jejich oběti Bohu snižovat tak, že je přisvojíme Jednotě. Oni se odevzdali Bohu a Bůh s jejich obětí jednal podle Své Vůle, aby Sebe Oslavil. Aby Sebe Oslavil skrze víru a věrnost našich dědů a pradědů, ale možná i skrze víru a věrnost naši.

Možná je klíčová otázka, jestli ty peníze nám dává Bůh, anebo Někdo Jiný. Kdyby nám je dával Někdo Jiný, tak určitě s Božím dovolením. Ale co je zde Boží Plán? Abychom peníze přijali, nebo abychom peníze odmítli? S jakým úmyslem nám je dává stát, ŘKC, Bůh, Satan?Jistě, my ty peníze můžeme použít "bohulibě", třeba na charitu. Ale víte, peníze na charitu dává kde kdo. Charita není hlavní job církve. Hlavní job církve je jiný: Předávat Boží Milost, kterou sama přijímá. Existují totiž peníze, které církev nemůže přijmout, byť by je použila "bohulibě", protože by se zpronevěřila svému poslání a svému. Například výnosy z prostituce, z prodeje drog, z organizovaného zločinu. Nesmíme automaticky přijmout každou korunu, která k nám přitéká, musíme soudit duchy, které za těmi korunkami stojí. Jedná se o ducha, který vyznává Krista? Jedná se o Ducha Kristovi Milosti, nebo zákonictví, t.j. stavění na zákonu, spoléhání se na právních nárocích?

Druhý argument je argument historický. Bratři, křesťanská církev po staletích a tisíciletích ideově podporovala režim, který si s tím komunistickým nijak nezadá. Jedná se o středověkou filozofii o Trojím Lidu, kterým jsme podpírali feudalismus, otrokářství, nevolnictví, poddanství, raný kapitalismus. Když čtu různé diskuze nad tématem církevních restitucí, mívám pocit, že my křesťané dobu středověku a raného novověku pokládáme skoro za království nebeské zde na zemi. Ale odpovídala tomu realita všedních dní?  Jak jsme společnost odškodnili za toto období? Odškodnili jsme ji vůbec nějak?

Jeden moudrý kazatel říká, že když se s námi nevěřící budou bavit o středověku a s nimi spojenými zločiny, máme odpovědět: Odpusťte, že jsme to byli my, křesťané. Avšak: Dnes přijímáme majetek, který z velké části pochází právě z oné doby.  My přece nemůžeme na jedné straně říkat: Odpusťtě nám, a na straně druhé přijímat peníze jdoucí z nároků, který s onou nespravedlnosti z velké části souvisí. Jestliže chceme po druhých, aby uznali a odčinili křivdy na nás spáchané, měli bychom i my uznávat a odčinit křivdy, které jsme my na druhých spáchali.

Naši otcové ve víře zakládali v tom patnáctém století Jednotu bratrskou právě proto, že rozeznali v učení o Trojím lidu nebiblickou a nekřesťanskou lež a že rozeznali ve středověkém papežství Antikrista. Nepopíráme přijetím těchto peněz jejich velký skutek víry? Nepřijímáme spolu s katolickými penězmi také římskokatolický pohled na historii? Osobně jsem příznivcem ekumenických snah, ale né jakékoliv ekumeny. Zásadně musím odmítnout ekumenu stojící na nesprávném výkladu historie.

Osobně nevěřím očistec, do kterého údajně jdou lidé, kterým sice bylo jakoby odpuštěno, ale přesto si musí svou vinu odrpět, zaplatit způsobenou škodu svým vlastním utrpením. Ale věřím na odpuštění, které je dokonalé a úplné, ke kterému nelze nic přidat, nic doplnit. Církevní restituce spíše káží evangelium očistce – odčiň si svou vinu, vykup si svými skutky a svým utrpením vstupenku do ráje, evangelium odpustků, ve kterém nezávisí na stavu lidského srdce, než evangelium Milosti strpěné křivdy přijímané živou vírou bezplatně darem, Milosti, která není podmíněná pokáním, ale naopak pokání probouzí a k pokání přivádí.

Bratři, my stojíme na místě Kristově, jsme obrazem Božím. V době Milosti jsme volání k tomu, abychom byli obrazem Ne Božího Soudu, Ale Boží Milosti. O tom je například Kázání na Hoře. Máme na tomto světě zosobňovat Boží Milost. Jestliže my, "svůj spravedlivý hněv", ukojíme penězmi, které nepřichází ze srdce obraceného upřímným pokáním, jakou spásu tím zvěstujeme? Spásu Milosti, anebo skutků zákona, kterému nezáleží na postoji a stavu lidského srdce? Můžeme tedy takovéto peníze přijmout?

Jestliže nebudeme Boží Milost předávat my, Bůh si povolá kamení (Mt 3,9; Lk 19,40). Osobně si myslím, že jestliže přijmeme peníze z církevních restitucí, nebudeme mít co a o čem kázat - Vše, co budeme říkat o Nezasloužené Milosti, Odpuštění, Spáse, bude falešné a prázdné, protože to bude v rozporu s našim jednáním na třicet let dopředu. 

Děkuji za pozornost...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář