Galérie osobností: Edvard Beneš...

21. duben 2010 | 05.44 |

V našem seriálu, Galerie osobností, jsme si dali chvilku pausu, abychom se nadechli k mohutnému skoku přes staletí. Přibližně tři sta let po Jánu Amosu Komenském po tomto světě chodil profesor a dvojí doktor, socialista Edvard Beneš.

Jen málokdy se stane, že v krizových chvílích historie mívá země štěstí na státníka, který stojí v jejím čele.  Například v době vrcholného ohrožení arabskými nájezdníky v první polovině osmého století to byla osobnost Lva III Syřana, který vtiskl obraně Konstantipole náděj a byzanstké říši vybojoval dalších sedm set let existence. Obdobně v době druhé světové války se do čela britského impéria postavil Winston Churchill. Pro mně osobně je takovýmto státníkem i druhý český  (Československý) prezident Edvard Beneš.

Edvard (Eduard) Beneš se narodil 28.5.1884 jako desátý syn svého otce. Vystudoval gympl, poté filozofickou fakultu Karlovy Univerzity. Studoval i v Paříži, na Sorbonně. Ze studií se seznámil s profesorem Tomášem G. Masarykem, který významně ovlivnil jeho život.

Po vypuknutí první světové války nejprve stál v čele ilegální odbojové organizace "Mafie," poté v zahraničí společně s Masarykem a Štefánikem vytvořili československou vládu. Po porážce centrálních mocností se vrátil do vlasti, v první samostatné vládě přijal úlohu ministra zahraničí, kterou vykonával až do svého zvolení prezidentem. Aktivně se účastnil poválečných mírových rozhovorů, stal se jedním z tvůrců versailského mírového uspořádání a také Společnosti Národů, jehož Valnému Shromáždění taktéž předsedal. V zahraničí byl respektován jako vyjímečný diplomat, jenž svým významem přesahoval naši republiku.

 V zahraniční politice se orientoval směrem na západ. Nebezpečí z německé strany se snažil eliminovat spojeneckými smlouvami s Francii a posléze i se Sovětským svazem. Rozpínavost maďarska zase tzv. Malou dohodou, kterou uzavřel s Jugoslávií a Rumunskem. V té době bylo českolsovensko v podstatě obklopeno nepřátely, které vznášely územní požadavky v neprospěch mladé republiky. V prvních letech existence bylo československo dokonce nuceno bojovat v regulérní, byť krátké válce s Polskem, vojensky se muselo obsadit pohraničí sousedící jak s Německem, tak s Maďarskem.

Mezinárodní situace se prudce zhoršila nástupem Adolfa Hitlera. Varováním před tímto diktátorem zůstával Beneš mezi vrcholnými politiky osamocen, západní mocnosti začaly razit politiku "Appeasmentu", postupnému ustupování nacistickému německu a jeho směřování dál na východ, směr na Sovětský Svaz. V druhé polovině třicátých let se československo stalo posledním ostrůvkem demokracie mezi nacistickými, fašistickými či polovojenskými pravicovými diktatůrami ve střrední Evropě. Poskytovalo azyl nejenom židovským uprchlíkům.

Avšak přišel rok 1938 a s ní Mnichovská dohoda, která ukončila celou jednu etapu evropských dějin. Západní spojenci v nich v podstatě vydávaly svého spojence Němcům napospas. Byla to právě Mnichovská dohoda, která otevřela dveře ke druhé světové válce. Čtyři země, Británie, Francie, Německo a Itálie poslaly diktát československé vládě, aby vydala sporné pohraničí Německu.

Beneš se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Ale osobně souhlasím s jeho politikou. Beneš si uvědomil, že na válku nebyla Evropa v roce 1938 ještě morálně připravena. Nemohl připustit, aby válka vypukla na základě požadavků, které se - díky mistrné propagandě německeho a sudetoněmeckého nacismu, mohly zdát oprávněné. Dále by se v případné války západní mocnosti postavily na stranu Hitlerovského Německa, což by byla také historická katastrofa. Za zády měl pouze podporu SSSR, které právě v té době nechávaly na holičkách Španělské republikánské spojence v občanské válce proti Francovi. Z malé dohody mobilizaci vyhlásila pouze Jugoslávie, v Rumunsku v té době již vládl fašistický režim.

Beneš se rozhodl ustoupit (úmyslně až protestně - teatrálně neústavním způsobem) mocnostem, nedovolil parlamentní diskuzi na toto téma a z pozice vrchnho velitele rozkázal armádě, aby ustoupila do vnitrozemí.  Kromě jednoho generála, který vyzýval k vojenskému puči (už si nepamatuji, kdo to byl), generalita rozkaz poslechla a sudety vydala nepříteli. Pak Beneš rezignoval a aby ulehčil situaci nové vládě, emigroval do zahraničí.

Po březnových událostech se postavil do čela druhého odboje. Vznik protektorátu Čechy a Morava pokládal za porušení a zneplatnění Mnichovské dohody. Dále argumentoval neústavnosti jejího přijetí pod hrozbou nátlaku. Začal se považovat ze legitimného československého prezidenta, který jmenoval novou - zahraniční - vládu, kterou vedl Lidovec, mosnignouer ThDr Jan Šrámek. Ministestrem zahraničí se stal oblíbený Jan Masaryk, který svými rozhlasovými londýnskými relacemi dodával naději podrobenému národu. 

V roce 1943 podepsal Beneš novou spojeneckou smlouvu se SSSR. Uvěřil Stalinovým zárukám o demokratickém vývoji poválečného československa (které Stalin v letech 1945 - 1948 skutečně respektoval, nepotřeboval ji porušit, maje silnou pozici Klementa Gottwalda v zemi). Tuto smlouvu můžeme také plně pokládat za dozvuk Mnichovské dohody. Beneš se již do své smrti nezbavil latentní nedůvěry k západním mocnostem.

V roce 1945 se podruhé vrátil do vlasti. Byl spolutvůrcem Košického vládního programu, podepsal tzv. Benešovy dekrety, včetně uzákonění odsunu sudetských němců. Osobně, v kontextu s tehdejší politickou situaci, s tímto aktem souhlasím. Právo na vnitřní mír a život by měl mít  přednost před právem na domovinu. Němci, kteří prokázali svůj antifašistický postoj, směli zůstat. Tomuto aktu předcházela tzv divoká fáze odsunu, kdy se msta a vztek podrobeného národa vylil právě na tuto skupinu obyvatel. Historicky jsou zdokumentovány masové vraždy z tohoto období, na kterých mají naši dědové svou vinu. Je signifikantní, že největšími mstiteli bývali kolaboranti, kteří potřebovali zamést stopy.

Po návratu do vlasti jmenoval Beneš vládu vedenou (pseudo) sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingem a po volbách v roce 1946 vládu pod předsednictvím Klementa Gottwalda. Schylovalo se k další krizi. Komunisté se neústavními prostředky drali k moci, demokratičtí ministři, vzájemně nejednotni, jim v tom nebyli schopni účinně bránit. V únoru podali všichni (až na jednoho) demisi k prezidentu republiky. Právě tento jedinný rozhodl o tom, že automaticky nepadla celá vláda. Z nezmnámých důvodů se totiž ve vládě rozhodl zůstat Jan Masaryk. Snad ho vedla loajalita k otcovskému sougeneračnímu příteli Edvardu Benešovi, snad byl vydírán, kdo ví.

Edvard Beneš byl v té době už těžce nemocný, navíc, byl o výbvoji nepřesně a mylně informován. Zejména jeho žena, Hana, v tom sehrála tragickou úlohu. Demisi demokratických ministrů Beneš přijal a pověřil Klementa Gottwalda k sestavení nové vlády, ve které pak již zůstali pouze dva nekomunističtí ministři: "nezávislý Ludvík Svoboda" a Jan Masaryk. Je známý Masarykův výrok z té doby: "S touto vládou si ještě rád povládnu".

Avšak již desátého března Jan Masaryk záhadně umírá (pravděpodobně spáchal sebevraždu, ale je docela možné, že byl, ať přímo, či nepřímo, zavražděn, spekuluje se o podílu sovětské tajné služby). Těžce nemocný Edvard Beneš se již neodhodlal ke třetí emigraci, pravděpodobně k ní už ani nebyl fyzicky způsobilý. Dne 7.6. abdikoval z funkce a 3.9. 1948 v Sezimově Ústí umírá...

Edvarda Beneše osobně pokládám za největšího z československých (i z českých) prezidentů. Souhlasím s jeho politikou v době Mnichovské krize. V době února již nebyl k funkci plně způsobilý. A ač ateista, místo mezi "Galérií osobností" si plně zaslouží.

V roce 2004 poslanecká směnovna k jeho poctě schválila zákon "ZÁKON ze dne 13. dubna 2004 o zásluhách Edvarda Beneše," neboli  "Lex Beneš."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře