Předávat Boží Milost...

17. březen 2013 | 17.20 |

Link na MP3 záznam: http://www.cb.cz/havirov/files/audio/2013/17.3.2013.mp3

16"Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn. 18Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího. 19Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. 20Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. 21Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." Jan 3,16- 21.

Milí bratři, vážené sestry, drazí přítomní, hosté. Rád bych se s Vámi dnes sdílel o svém duchovním boji, který prožívám v životě s Kristem. Tímto zamyšlením, věřím tomu, jsem na prvním místě usvědčován a napomínán já sám. Chtěl bych Vás pozvat, abyste se dnes ke mně připojili, abychom společně otevřeli svá srdce Duchu Svatému a Jeho Svatému Slovu, aby k nám On svobodně promlouval a budoval nás.

Dnešní kázání bude o nevědění. Člověk nemůže vědět všechno, že né, zvlášt studenti před těžkou zkouškou dobře ví, že neví vše. Slavný řecký filozof Sokrates údajně řekl: Vím, že nic nevím. Někdy však nevědění vede k tragickým koncům, to zase mohou dosvědčit zaměstnanci všech možných povoláních, od lékařů, psychologů, právníků, policajtů. Z věty: "Nevěděl jsem, že...” mrazí, zvlášť ve světle konkrétních důsledků onoho nevědění.

Totéž platí I v životě víry. Existuje něco, co by křesťan zkrátka vědět měl. A když to neví, nebo když to tak "necítí,” tak pouze klame sám sebe a pravda v něm není. Pak není schopen předávat druhým Boží Milost, evangelium, dobrou zprávu o spasení v Ježíši Kristu, ale pouze vlastní pýchu a vlastní pocity umělé nadřazenosti.

Dnešní kázání obsahuje tři části plus závěr. V první části se podíváme na sbor v Laodikeji, budeme zkoumat, co křesťané sboru v Laodikeji neví. V druhé části se zamyslíme, proč to, co ve sboru v Laodikeji nevědí, je tak důležité a jak to ovlivňuje samotné spasení křesťana.

Ve třetí části se pak podíváme, jak toto nevědění ovlivňuje to, co vlastně předáváme našim bližním I dalekým, našemu dnešnímu, posmodernímu světu. Kázání zakončí malá výzva.

Otevřme tedy knihu Zjevení a přečtěme třetí kapitolu od čtrnáctého verše:

14Andělu sboru v Laodiceji napiš: ‚Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původ Božího stvoření: 15Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! 16Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. 17Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. 18Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. 19Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání. 20Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. 21Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn. 22Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům

Přečetli jsme list do Laodikeje, který patří k nejzávažnějším textům Nového zákona. A to hlavně pro verš 20: Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Tomuto verši často rozumíme evangelizačně: Že Ježíš Kristus stojí před dveřmi srdcí nevěřících lidí, tluče na ně a čeká, jestli nevěřící zaslechne Jeho hlas, zda-li mu otevře a pozve jej do svého srdce. Ale z přečteného kontextu vyplívá, že Ježíš Kristus tuto větu píše křesťanskému sboru, křesťanské církvi.

Pan Ježíš křesťanské církvi píše: Stojím přede dveřmi. Nejsem uvnitř, nejsem uprostřed Vašeho shromáždění, nejsem součástí Vaší "bohoslužby," nevečeřím s Vámi u stolu Památné Večeře Páně, ale stojím přede dveřmi. A tluču: Musím tlouci, protože dveře do sboru jsou přede mnou zavřené a zamčené. My jsme zvyklí brát tento verš jako povzbuzení, zaslíbení, jako výzvu k obrácení, ale ve skutečnosti se jedná o napomenutí adresované křesťanům a církvi: Já nejsem uprostřed Vás, jsem mimo, zavřeli jste přede mnou dveře a Vaše mše, Vaše bohoslužby jsou falešné a prázdné.

Nabízí se otázka: Co se stalo v tom sboru, v té církvi, že ji Ježíš vzkazuje: Já nejsem uvnitř s Váma, ale stojím venku. Osobně tuto otázku pokládám za velmi důležitou. Sboru v Laodiceji totiž zcela očividně něco nezbytného chybí. Přečtěme si znovu sedmnáctý verš, ve kterém Kristus vysvětluje, proč nazývá tento sbor vlažným, proč v jeho ústech nejsou ani studení, ani horcí, proč je tedy nesnese a musí je vyplivnout:

Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Křesťané sboru v Laodikeji neví. Neví, no. Oni prostě neví. Oni neví, že jsou ubozí, politováníhodní, chudí, slepí a nazí. Oni nemají vědomí, povědomí toho, jací jsou. Oni to prostě neví.Křesťanská církev!

Oni neví o svém vlastním hříchu, oni nemají vědomí, povědomí, své vlastní hříšnosti. Křesťanská církev! A říkají Bohu: My už nic nepotřebujeme! My už všechno máme! Už jsme zbohatli! My už máme Milost, my už máme spasení, my už máme věčný život, my už máme bohatství, poklad v nebesích! My už od Boha nic nepotřebujeme! Křesťanská církev!

Otevíráme druhou část dnešního kázání: Proč je to tak důležité, mít vědomí své vlastní hříšnosti, vědět o svém vlastním hříchu? A naopak, k jakým důsledkům vede toto "nevědění"? Víte, Nový Zákon nám předkládá několik příkladů věřících lidí, kteří zapomněli na svou vlastní hříšnost. Například: Farizeus, modlící se v chrámě. Nebo farizeové pohoršující se nad tím, že Kristus stoluje s celníky a hříšníky. Vzpomeňme na staršího bratra marnotratného syna, vzpomeňme na nemilosrdného služebníka.

Všichni tito lidé měli jedno společné: Jakousi duchovní pýchu. Pocit: Já jsem lepší, než ten druhý. Srovnávali sebe sama s tím druhým. Poměřovali ty druhé, jistě objektivně spravedlivými, měřítky. A pro tento pocit nebyli schopni předávat Boží milost, kterou přijali, svým bližním předávali pouze ten svůj pocit nadřazenosti. Avšak: Když nebyli schopni předávat Boží milost, kterou sami přijali, tak právě proto tu samou Milost pak sami ztratili. Ocitli se někde venku, vyplivnuti Bohem, který je nesnesl ve svých ústech. Dotýkáme se tedy otázky podstaty spasení.

Bratři, sestry, nemáme i my někdy podobný problém? Potřebujeme ještě Spasitele? A na co? Potřebujeme ještě přijímat stále novou a novou milost, nové a nové odpuštění a spasení, nebo nám stačí to včerejší? Nejsme snad už dost svatí, už dost duchovní? Nezbohatli jsme dostatečně svým znovuzrozením a obrácením? Nemyslíme si přece jenom, i když to hlasitě nikdy neřekneme, že jsme lepší "než ti druzí?" Že jsme lepši než vrazi, zloději, než nacisté, komunisté? Než celníci dnešního věku? Necítíme ve svých vlastních srdcí přeci jenom takový skrytý, nepřiznaný pocit, že na tom nejsme tak špatně jako oni? Já nevím, jak vy, ale já osobně se často přistihnu s podobným pocitem ve svém srdci.

Co to vlastně znamená, být spasený? Jan nám to dneska napsal: Být spasený znamená nebýt souzený. Nebýt s nikým porovnáván, nebýt nikým měřen. Kdo v Něho věří, není souzen, kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Proč je to tak důležité, nebýt souzen? Jan nám píše i to: Protože bez Krista před spravedlivým Božím soudem neobstojíme. Bez Krista jsme již Božím spravedlivým soudem odsouzeni, protože bez Krista svou vinu neseme sami.Jakou vinu? Copak zrovna já jsem něco způsobil?

Ano, způsobil jsem. Každý člověk někdy ve svém životě způsobil bolest, svým blízkým, že něco udělal, nebo svým dalekým, že něco neudělal. Anebo Bohu, který je láskyplným svědkem všeho. Stačí si přečíst např. kousek z Kázání na Hoře a Boží Slovo nás usvědčí jako zloděje, tuneláře, smilníky a vrahy. Zpronevěřujeme Boží majetek, který nám On svěřuje do správy, když jej používáme podle vůle své a né podle vůle Jeho, Majitele Pravého. Bohu způsobujeme nevyčíslitelnou škodu.

Co je ten majetek, který Bůh lidem svěřuje do správy? Bůh člověku svěřil planetu Zemi a její přírodu, například. Dále člověku svěřil jeho samotného, jeho život, jeho duši, jeho tělo. Kolikrát jednáme podle svých vlastních tužeb, podle svých přání a ignorujeme Boží Plán pro náš život, pro dnešní den, pro tuto hodinu? A co naši partneři, manželé, manželky, děti, ať už fyzické, nebo duchovní, co naši rodiče? Jak se o ně staráme?

Bůh člověku svěřuje Svou Lásku, a to nejenom tu, která je určena jemu osobně, ale také tu, kterou je volán předávat druhým, jak často si však takovouto lásku necháváme pro sebe? Bůh skrze nás posílá pokrm pro hladovějící, nápoj pro žíznivé, oblečení pro nahé, nocleh pro ty, co jsou na cestách, náš zájem o ty, co jsou v nemocnicích a ve vězení, toto vše posílá skrze nás jako zabalené balíky s adresou konkrétnímu potřebnému, a my? Jak věrnými jsme pošťáky? Kolikrát si tento balíček určený jiným necháváme pro sebe?

Jak plníme své povinosti při správě Božího majektu? Za sebe mohu prohlásit, že nedobře. Jsem špatným, nepoctivým správcem, nepředávám to, co bych měl předávat druhým, zpronevěřuji Boží požehnání, které je určeno mým blízkým I dalekým, pouze pro sebe. Slovníkem našeho nového prezidenta: Tuneluji Boží Majetek.

Kdyby Bůh chtěl, abych nahradil to, co jsem mu zpronevěřil, pak bych nemohl být spasen. Před Božím soudem podle všech měřítek práva a spravedlnosti bych byl odsouzen. Ale tato obrovská škoda, kterou Bohu způsobujeme, nám  je z  Milosti smazána,  protože  nás svým vlastním životem,  svou vlastní krví, vyplatil Někdo Jiný.

Naše Spasení není zadarmo, Krista stálo úplně všechno, my jej však přijímáme bezplatně z Milosti. Křesťanova spása jde mimo zákon, dokonce můžeme říci: mimo lidská měřítka spravedlnosti. Spravedlivý je odsouzen na místě zlodějů, tunelářů, smilníků a vrahů – to je přece nespravedlnost, ne? To je přece křivda!

Křivda. Kdyby Kristus odmítl strpět křivdu a trval by na své spravedlnosti, nevinnosti, my bychom nebyli spaseni. Novozákonní spása vyplívá z Milosti Boží, na kterou není právní nárok. Na novozákonní spásu není právního nároku, ba přímo naopak, Kristus se vzdal všech svých právních nároků na spravedlivý soud – abychom my nebyli odsouzeni. V Kristu tedy poznáváme, že Bůh raději sám snese křivdu, na Golgotě sám, vlastní smrtí, vlastní bolestí, vlastním Tělem a vlastní Krví hradí škodu, kterou jsme mu my vědomně způsobili, než aby ji vymáhal od nás.

A právě Tuto Milost jsme voláni rozdávat dále. Dostali jsme se k třetímu bodu dnešního Slova. Právě Tuto Milost jsme voláni rozdávat dále. Protože jako první přišla do našeho života Tato Milost a až pak, jako naše kladná odpověď na ní, pokání. Nejsme spaseni spravedlivým soudem, který by posoudil náš život, na levo by dal naše klady, na pravo naše zápory a pak by to na vahách vše porovnal a podle výsledku by člověka poslal buď do ráje, nebo do pekla. My nejsme spaseni proto, že bychom byli lepší než vrazi, lupiči, a násilníci, než alkoholici, feťáci, bezdomovci, než celníci dnešního věku. Ne, my jsme spaseni pouze a jen skrze křivdu strpěnou na Golgotském kříži.

Boží Milost není podmíněna žádným lidským skutkem, naopak, lidské čínění inspiruje a probouzí – první je Milost a až z ní pak plyne naše jednání. Stejným způsobem, jako Bůh odpustil nám, jsme i my voláni odpouštět druhým. My nejsme žádným soudem souzeni, nejsme žádným metrem měřeni, nejsme s žádným člověkem srovnáváni – jestliže sami nesoudíme, sami neměříme, sami nesrovnáváme, jestliže Tuto Milost rozdáváme dále. Z tohoto důvodu by naše evangelium nemělo znít: Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Poslední dobou tuto větu slyším z úst křesťanů nějak moc často. Člověk by si myslel, že takto zní hlavní posleství České církve: Zloději, vraťte, co jste nakradli.

Avšak naproti tomu, naše evangelium, to je pozvání k pokání. K pokání, které nelze přikázat zákony či soudními nařízeními, ale které je prácí Ducha Svatého v nitru člověka. Jedná se o předávání Milosti, kterou nám samotným dává Bůh. Jsme volání být Božím obrazem v tomto světě, zobrazovat Boží Milost na svých životech.

Milost nesouzení spravedlivým soudem, nepoměřování žádným měřítkem, nesrovnávání žádného člověka s žádným jiným druhým člověkem, s jeho starším bratrem, s jeho starší sestrou, se svoji představou toho, jak by ten člověk měl vypadat, jak by se ten člověk měl chovat, jak by měl žít. Milost odpuštění, které není podmíněno jednáním toho, kdo se provinil proti nám. Milost křivdy a nespravedlnosti, Milost netrvající na svých právních nárocích.

Jestliže však sami křesťané žijí v nevědění, kdy zapomínají, že vlastně denodenně tunelují Boha, když si přivlastňují to, co Bohu patří, když nepředávají to, co Bůh skrze ně posílá druhým, jestliže sami nemají povědomí své vlastní hříšnosti, slovy dnešního textu: jestliže neví, že jsou ubozí, politováníhodní, chudí, slepí a nazí, jestliže to "tak necítí”, pak vlastně zapomínají I na samotnou Boží Milost, kterou od Boha potřebují přijímat.

Osobně jsem přesvědčen, že právě toto bylo problémem sboru v Laodikeji. Název města "Laodikeia" se dá přeložit jako "trest pro lid", anebo také "spravedlnost pro lid", případně "lidská spravedlnost." I tento název města tedy není náhodný, věřím tomu, ale nese své vlastní poselství. Církev žijící v Laodiceji, žijící v lidské sebespravedlnosti, ta totiž nevidí vlastní hříšnost, to je ta církev, která nedbá na Boží Soud, žije v zapomění na vlastní odsouzení a tudíž ani nepřijímá Boží Spásonosnou Milost a nerozdává tuto Milost dále.

Zde se tedy jedná o nadčasovost Kristovy výzvy, která není adresována pouze jednomu konkrétnímu sboru kdesi v minulosti, ale křesťanstvu všech věků, které vždy mělo tendenci v takovéto Laodikeji lidské sebespravedlnosti stavět svůj duchovní chrám. Takováto církev je jako vlážná voda, která se ve starověkém lékařství používala jako prostředek vyvolající zvracení. Takovouto církev Kristus nesnáší v ústech svého těla a vyplivuje ji do míst, kde je pláč a skřípění zubů.

Co říci závěrem? Snad jen malou prosbu, snad jen malou výzvu. Nechme se, my všichni jako celek a každý z nás jednotlivě, sám za sebe, nově Pánem Ježíšem Kristem vyzvat a povolat, abychom náš sbor a naše životy zakládali na pokoře, na vědomí vlastní hříšnosti, na nezasloužené Milosti Boží, na kterou není právního nároku, a na chuti tuto Milost zase rozdávat dále. Braňme se však lidské sebespravedlnosti, pocitům, že na tom nejsme tak špatně jako jiní lidé, jako celníci dnešního věku. Člověk, který se takto povyšuje, bude předávat pouze svoji pýchu a né Boží Milost. A nepředávat Boží Milost znamená ztratit ji.

Jistě, naši bližní mohou odmítnout Milost, kterou jim takto předáváme. Ale víte co, to není náš džob. Dotýkat se lidských srdcí. To je džob Ducha Svatého. Nedělejme za Ducha Svatého jeho práci, vždyť to přece sami ani neumíme. Když se budeme snažit dělat Jeho Práci, budeme se cítit jen a jen neúspěšně. Tolik evangelizací a nic, tolik kázání a nic, tolik dobře míněných rad a nic. Ne. Náš úkol je jiný. Náš úkol není pozorovat výsledek předávané Milosti, ale naším úkolem je Milost předávat. Na nás je předávat Milost, kterou sami přijímáme. Nic více, nic méně. Už pouhé předávání je naplňování našeho úkolu, který, společně s Boží Milostí, přijímáme.

Věřící žijící v Laodikeji, žijící v lidské sebespravedlnosti, si říkají: My už jsme zbohatli, my už všechno máme, my už jsme se obrátili, už jsme se znovuzrodili, už máme to spasení, to bohatství, ten poklad v nebi, my už nic od Boha nepotřebujeme. Ale přece, opak je pravdou. My potřebujeme. Potřebujeme každý den nové a nové sklonění, novou a novou milost, nové a nové odpuštění, nové a nové obrácení, nové a nové spasení. Je to jako v manželství: To také nelze stavět ze včerejší lásky, ze včerejšího odpuštění, ze včerejšího poděkování, ze včerejšího usmíření. I to manželství je třeba budovat na lásce dnešního dne, natož vztah s Kristem.

Pojďme tedy ke Kristu a následujme jej tam, kam nás On posílá. Buďme Církví těch, kdo vítězí. Sbor věřících, kteří zachovávají Kristovi skutky až do konce, kdo jsou věrni až na smrt, kteří se pevně drží toho, čeho mají, aby jim nikdo, nikdo nevzal věnec vítěze - to jest drží se Boží Spásonosné Milosti přicházející skrze pokání.

Pojďme, pojďme ke Kristu, přijímejme plnými doušky Milost, kterou On nám dává a rozdávejme ji štědře dále, protože On ji nedává, abychom si ji nechávali pro sebe, abychom ji zakopali jako hřivnu v zemi. Ne. Ale abychom ji předávali dále. Neboť to je Boží plán pro náš život, ke kterému jsme byli povoláni – předávat dále Boží Milost. Amen

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář