Ještě jednou budhismus: O mrtvolnosti smrti...

16. červenec 2010 | 05.00 |
› 

Vážený čtenáři, představte si následující situaci "z života." Řekněme, že Vám Váš přítel, přítelkyně, láska, milovaná osoba dá prsten. Velmi drahý prsten. A vy víte, že musel - musela dlouho a tvrdě dřít, aby si na ten prsten vydělala. Vy jej někde ztratíte. To se občas stane. Stalo se to kdysi i mi. Ale jak na to zareagujete? Bude Vám to líto? Uvědomíte si, že jste právě ztratili několik hodin tvrdé práce svého milovaného člověka? Anebo si mávnete rukou, řeknete si, že se o nic nejedná a jdete dále? Jestliže by s námi takováto ztráta neotřásla, vzali bychom ji flegmaticky, pak se obávám, že by něco na našem vztahu k milovanému člověku bylo špatně.  Vztah k člověku nás většinou prozradí na úctě a vděčnosti, kterou chováme k darům a k požehnání, které od něj k nám plyne. Jestliže ztratíme prsten, který nám on dává z hloubky svého srdce, na který si těžce vydělával x hodin či dní a nám by to bylo úplně jedno, šuma fuk, pak by na našem vztahu k němu bylo něco nezdravého. Nezáleželo by nám na něho.  Něco jiného by však bylo, kdyby Vás ten přítel sám objal a řekl by: To nic, je to jen prsten. To by naopak od něho bylo známkou jeho lásky a odpuštění. Protože to on je tim darcem, to on je tim, co na ten prsten tvrdě dřel. A proto když on ona řekne: "Byl to jenom prsten", má to zcela jinou váhu, než když to řekneme my. 

Protože by mohla nastat třeba i druhá nezdravá reakce. Mohli bychom se pohádat tak, že bychom se rozešli. Ztráta prstenu jakoby pro nás znamenala ztrátu celého vztahu. A tak, když se ztratí prsten, jakoby se ztratilo i pouto mezi náma.

Čím více nám záleží na milovaném člověku, tím více nás bolí ztráta toho prstenu. Avšak. Bolest ze ztráty prstenu nemusí vyvěrat z lásky k milovanému člověku, ale z lásky přímo z toho prstenu. Toto nazvěme třetí nezdravou reakcí. Kdy jsme dostali z lásky prsten a my jsme se do toho prstenu zamilovali a zapomněli jsme na samotného dárce. Společnost toho prstenu by nám bohatě stačila, naráz bychom nepotřebovali mít milovaného člověka u sebe. Bylo by nám šuma fuk, jsme li s ním, nebo nejsme, důležité by pro nás bylo, aby ten prsten byl na naši ruce. Abychom se jím chlubili, aby nám jej jiní záviděli.

Pozorujeme čtyři reakce na ztrátu prstenu. Tři z nich, z pohledu křesťanství, bych nazval nezdravé: Úplná ignorace, ztráta celého vztahu a bolest ze samotné ztráty. Ale jedna bolest se mi tam "líbí." Jedna bolest v těchto reakcí je zdravá a užitečná: Bolest z toho, že ztrácíme dar od milované osoby, bolest ze zmaření práce a snahy milované osoby. Tato bolest nám naopak může ukázat, jak moc milujeme svého partnera. Jak je pro nás důležitý. Vede nás k vděčnosti za něj.

Jinak to však podle mého názoru bere (zjednodušeně řečeno) budhismus. Pro tento filozofický směr je správná reakce: Ignorace. Neboť veškerá bolest a veškeré utrpení je podle tohoto budhismu špatně.

Cílem je nic necítit. Protože utrpení pramení z touhy, z citu, pak když nic necítím, když netoužím po životě, když se do ničeho citově neangažuji, neinvestuji, pak nemohu trpět. To je však mrtvolnost smrti. Takto reaguje mrtvola. Mrtvola nic necítí, mrtvole nic nebolí, mrtvole je všechno naprosto jedno. Protože v mrtvole není život.

 Budhismu chybí rozměr milosti. Křesťanství učí o Dobrém Bohu, který dává dobré dary. Život je dar od Boha, tudíž je dobrým darem. A je dobré toužit po dobrém. Bůh nám dává vzduch k dýchání, Bůh vede naše plíce, žebra a břícho k tomu, abychom dýchali a to je další dobrý Boží dar. To že vidíme, slyšíme. Bůh nám dává partnera do života, děti. Spásu, znovuzrození, Ducha Svatého. To všechno jsou dobré dary. A je dobré toužit po dobrém.

V minulém článku jsem mimo jiné napsal toto: Když například matce umře dítě, matka trpí. Čím více matka milovala své dítě, tím více trpí z jeho smrti. Ale to přece neznamená, že mateřská láska je něco špatného. Naopak, mateřská láska je velké požehnání, velký Boží dar do života dítěte. Je dobré, když matka své dítě  miluje. Děti, které vyrůstají bez matčiné lásky, vyrůstají ochuzení o jedno z nejdůležitějších a nejzákladnějších potřeb lidského života. Pravda je, že kdyby matka nemilovala své dítě, kdyby netoužila po životě s tím dítětem, pak by z jeho smrti necítila bolest. Avšak byla by tato nebolest dobrem? 

Ona totiž existuje i užitečná bolest, která nám říká, že něco není v pořádku. Když nás bolí zuby, upozorňuje nás to, že naše zuby prostě nejsou v pořádku. Když však matce umře dítě a ona z toho necítí žádnou bolest, pak ji nic neindikuje, že je něco v nepořádku. Lékaři mohou potvrdit, že život bez bolesti je velmi nebezpečný. Existují lidé, kteří prostě nic necítí. I malomocenství spočívá v tom, že člověk nic necítí. Když si zlomí nohu, neví o tom. Když přijde o prst, neví o tom. Neví o ničem. Neznají strach, opatrnost. Tedy naopak, docházíme k názoru, že nepřítomnost bolesti není v tomto světě dobrá.

Někdo může namítnout, že křesťanství také učí nelpět na pozemském životě. Na první pohled se může zdát, že se jedná o to samé, jako v budhismu. Ale vážení přátelé, není to tak. Křesťanství učí mít zdravý vztah k životu. Jako k Daru. Jako k Milosti od Boha. Bible a Bůh nás vede k tomu, abychom si dávali pozor před modlářstvím. Aby se pro nás dar nestal dražším jako samotný dárce. Vzpomeňme na druhou a třetí nezdravou reakci na ztrátu prstenu z úvodu článku. Aby, když se ztratí dar, se neztratil i vztah k Dárci. Aby nám neztačil mít prsten na ruce namísto vztahu s tím, kdo nám ten prsten dal. Toto není nějaká prevence před bolestí, před utrpením. Ba právě naopak.

Když Bůh chtěl po Abrahámovi, aby obětoval Izáka, nechtěl po něm, aby tak učinil bez mrknutí oka. Bez bolesti, bez sebezapření, bez utrpení. Bůh nechtěl po Abrahamovi, aby on netoužil po životě s Izákem, po naplnění Božích zaslíbení v Izákovi. Naopak. Chtěl, aby si uvědomil, jak to všechno je pro Abrahama důležité. Aby si uvědomi, jaký je jeho žebříček hodnot. Jestli mu vztah s Izákem - čistě náhodou - nenahradil vztah k Bohu.

 Ani Pán Ježíš se nevyhýbal utrpení. Naopak. Protože Bůh stanovil spásu cestou utrpení, Ježíš jej pokorně přijal a prošel ní. I Ježíš cítí bolest. Pláče nad Jeruzalémem, pláče nad tvrdostí lidského srdce, pláče nad Lazarem, je hnut soucitem. Proč? Protože netouží? Naopak, protože touží! Protože touží, aby Jeruzalém se stal Městem Boha živého, protože touží po obměkčení lidského srdce, protože touží po životě Lazara. Ježíš neučí netouhu. Neučí citově se odizolovat od světa, nic neinvestovat, nic nečekat. Jeříš nevede ke smrti.

Smrt nabízí ten Zlý. Po mrtvolnosti smrti touží ten Zlý. Po lhostejnosti, nezájmu, netouze, neutrpení. Po tom všem touží ten Zlý.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 4 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře