VBBII: Osamělý poutník...

19. únor 2011 | 18.40 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Osamělý poutník se prochází Nitranskou krajinou.

Pohled, který se mu naskytuje, je pro něj velmi smůtný. Místa, která zná od mládí, jsou buď opuštěná, anebo obsazená nepřáteli jeho lidu. Bratislava, Nitra, Žilina. Kraji, kterému kdysi vládnul on, vládne dnes někdo jiný.

V nitranském podhradí se zastavuje ve zdejší krčmě. Pokyne hostinskému a sedne si k prázdnému stolu. Okolo slyší cizí jazyk, který mu dere srdce. Za to slovanští hosté u stolu naproti mlčí jak zařezaní. Jsou to rolníci, nevolníci, z blízkých osad.

Starý hostinský přinese poutníkovi korble medoviny a podívá se mu do očí. A naráz. Naráz zbledne. Rozhlídne se okolo, hlavně po svých uherských hostech. Nikdo jim nevěnuje pozornost. Pak hostinský zašeptá poutníkovi:

"Pojďte za mnou, pane..."

Zavede jej do svého vlastního pokoje za kuchyní. Vyžene ženu a své děti a posadí hosta ke stolu. Povídá:

"Jste někomu hodně podobný..."

"Ano," odpovídá poutník, "jsem synem svého otce a bratr svého bratra..."

"Otec, o kterém mluvíme, měl tři syny. Jeden zemřel mlád, druhý v bitvě s nepřáteli, třetí žil v cizině za cizí peníze.

.."

"Nedobrovolně, byl vyhnán..."

"Možná, ale vlastní vinou..."

"Ano, řekněme, vlastní vinou..."

Poutník pokývá hlavou. Hostinský si nalévá medoviny, usrkne si a pak se zeptá:

"Proč jste sem přišel? Teď?"

"Jak Vám mohu věřit?"

"Nemůžete. Musíte... Kdykoliv totiž mohu vyjít ven a vydat Vás uherské hlídce..."

"Tak proč to neuděláte? Jistě by jste byl odměněn."

"Možná," směje se hostinský, "možná. Ale možná mi ta odměna za to nestojí. Protože jste syn svého otce a bratr svého bratra."

Poutník přimhouří oko: "Ano, to jsem."

Hostinský se opět napije: "Tak ven s tím, co Vás přivedlo po tolika letech zpět pod Nitranský hrad. Řekl bych, že nostalgie po místech z mládí to nebyla..."

Poutník se naposledy ošije. Má věřit, nemá věřit?

"Chtěl jsem vidět na vlastní oči."

"A uviděl jste?"

"Uviděl..."

"Ale možná jste spatřil jenom to, co jste sám chtěl uvidět."

"I to je možné..."

Hostinský se usměje, ale hned zváží. Podívá se příchozímu pevně do očí: "Muž, který je synem svého otce a bratrem svého bratra, toho otce a toho bratra, nepřichází do míst svého mládí jenom proto, aby se rozhlížel, ale proto, že chce zpět to, co mu náleží. Protože chce zorganizovat povstání... Mám pravdu?"

Příchozí mlčky příkývne: "Sám to říkáte..."

"Na Moravě už jste byl, předpokládám."

"Morava může jít za mnou... Ale otázka je, co Nitra."

"Nitra... Víte, Moravu maďaři jenom vyloupili a vykradli, ale tady, tady se i usídlili. Říkáte, že jste viděl na vlastní oči. Je jich tu jak vos, více, než nás. Přivlastnili si to tu a roztahujou se, jakoby tu byly odedávna. A zatím to jsou... Jen přivandrovalci."

Poutník se zadívá, hluboko, do hostinského, do jeho očí, do jeho duše: "Mluvíte jako ten, kdo má konexe. Důvěru za důvěru, příteli..."

Hostinský se zasměje: "Třeba mám jenom dobrou paměť."

"Třeba. A třeba si pamatujete i něco, co by mi pomohlo..."

Hostnský dopije svůj kalich do dna. Pak tiše povídá: "Z té nešťastné bitvy pod Bratislavou před patnácti lety se z našich mužů zachránili jenom dva oddíly. Jeden pod vedením biskupa Wichinga se upevnil v Olomouci, kterou posléze i ubránil. Druhý oddíl se stáhnul do hor. Věřte či ne, ten oddíl stále existuje. Čas od času přepadávají maďarské hlídky, stále bojují a mstí se. Noví a noví chlapci se k nim stále přidávají. Uhři se několikrát snažili je nalézt a zničit, ale marná sláva, hory oni znají lépe..."

"Kolik jich je?"

"V současnosti asi dvě stě."

"Dvě stě mužů? To už je malé vojsko. Je možné jim poslat zprávu?"

"Řekněme, že by to možné bylo, pane Svatopluku..."

"A kdo jste vy?"

"Říká vám něco jméno Dříšťan?"

"Dříšťan, Dříšťan, Dříšťan... No ovšem, býval to člen mé družiny. Jeho otec býval dlouhá léta župan v Bratislavě."

"Tak zrovna s ním právě hovoříte..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře