Středověký Petr Chelčický a církevní restituce

22. srpen 2012 | 21.16 |

Petr Chelčický se narodil asi kolem roku 1390 a zemřel po roce 1450. Kromě jeho traktátů z jeho životopisu nevíme vlastně vůbec  nic. Pravděpodobně to byl drobný zeman, možná chvíli studoval univerzitu, ale nedostudoval ji. A asi uměl pouze česky, zahraniční díla znal pouze z překladu. Na druhou stranu to byl člověk velice inteligentní, skvělý pozorovatel světa kolem sebe. Nedostatek vzdělání nahrazoval osobitostí, nakonec jakoby jej přetavil ve výhodou, neboť nepozoroval svět skrze brýle tehdejší scholastiky a tomistiky.  Měl vysoké renomé mezi táborskými kněžími a pravděpodobně také mezi pražskými vysokoškolskými mistry, když totiž vypukly husitské boje, zúčastnil se spolu s nimi teologické disputace o správnosti použití násilí pro obhajobu Pravdy. Na Táboře pravděpodobně také chvilku žil, než se s ním rozešel právě pro tuto otázku. Po rozchodu s Táborem odešel do soukromí, odkud psal svoje hlavní díla, traktáty. Jeho učení tehdy rozhodně neovlivňovalo masy, vytvořil se pouze malý hlouček, který mu naslouchal.  Na konci jeho života na základě jeho názorů začala vznikat stará Jednota bratrská, Petr však pravděpodobně její vznik nepodpořil.

Petra Chelčického si hluboce vážím. Jeho spisy, hlavně "O trojím lidu řeč," mi představily živého Krista a významnou měrou přispěly k mému obrácení. Když však se zamýšlíme nad dílem Petra Chelčického, musíme mít na mysli, že to je středověký myslitel. A podtrhuji slovo středověký. Bez středověkosti nelze jeho dílo chápat. Nelze jej tedy jen tak vytrhnout z jeho doby a aplikovat ji na dobu dnešní. Přesto však se může stát i pro nás zdrojem hlubokého porozumění a to právě tehdy, když ho necháme v kontextu doby, ve které žil. Jeho myšlenky se opět stávají aktuálními - právě pro současnou diskuzi nad církevními restitucemi.

Rád bych zde nabídl svůj laický pohled na učení Petra Chelčického. Bude částečný. Jednak proto, že jsem nečetl všechny jeho spisy. A jednak i proto, že se už dopředu vzdávám "odborné" nezaujatosti a rád bych zde představil, co já osobně jsem si z jeho díla vzal, co jsem z něho pochopil. Dokonce nemohu a ani nechci  vyloučit, že do jeho učení zpětně jakoby zanesu něco, co on exaktně netvrdil, ale co jakoby vyplívá implicitně z jeho spisů, byť třeba pouze jako naznačená inspirace. 

Předně si myslím, že Petr Chelčický zcela správně poznal, že Novozákonní spása vyplívá z Milosti Boží, na kterou není právní nárok. Milost Boží tedy chápal jinak než ji třeba chápal Martin Luther. Na novozákonní spásu není právního nároku, na rozdíl třeba od starozákonní spásy, která na právním nároku stála: Jednej tak a tak a Bůh na základě smlouvy s tebou se zavazal, že tě spasí. Když to přeženu, tak spása ze Starého zákona jakoby se dala u hypotetického soudu vysoudit. Ne tak spása z Nového zákona: Ta je Milostí Boží založená ne na právních nárocích, ale stojí zcela mimo zákona. Nejedná se ze spásu ze zákona, ale mimo zákona. Jinými slovy: Křesťan by byl na základě spravedlivého soudu spravedlivě odsouzen - avšak jeho spása však nevyplívá ze spravedlivého soudu, ale jde mimo zákon: Křesťan je spasen jen a jen  proto, že není souzený vůbec. Je spasen proto, že na jeho místě byl odsouzen někdo úplně jiný - a tím je Ježíš Kristus. Křesťan je tedy spsen skrze křivdu (co je to jiného, než křivda, když nevinný je odsouzen za zločin zločinců, který sám nespáchal). Ale ta křivda nebyla na Krista uvrhnuta násilně - On sám ji dobrovolně snesl. Křesťan je tedy spasen ze strpěné křivdy.

Když tohle promyslíme do důsledků, pak poznáme, že křesťané jsou volání k tomu, aby takovouto strpěnou křivdu předávali dále. Kněz například, který káže odpuštění hříchů z Milosti Boží, a při tom volá po potrestání křivd na sobě spáchaných, se ocitá v rozporu se sebou samým, Z toho všeho pak vyplívá požadavek radikální přeměny křesťanova chování - jehož základem se pak musí stát etika z kázání na hoře, což je etika strpěné křivdy.  Petr Chelčický v podstatě nevolal po zrušení tehdejšího společenského řádu - On volal po tom, aby (nejenom) páni jednali podle etiky strpěné křivdy, aby se tak stali obrazem Kristovým. A kdyby tak začali jednat, středověký společenský řád by se změnil samovolně. 

Petr Chelčický nebyl ani proti státni moci. Uznával její potřebnost pro pohany - pro lidi, co Krista neznají.  Avšak na křesťanské obce kladl - velice správně - hlubší měřítka. V podstatě volal po sekuralizaci státu. Je málo, učil, když člověk jedná správně proto, že musí, protože má strach z potrestání od státní moci. Měl by jednat správně proto, že se tak sám, dobrovolně, pro své vlastní svědomí rozhodl. Křesťan tedy vlastně nepotřebuje světské zákony, trestní právo, neboť Duch Svatý v jeho nitru ho sám vede tak, jak to správné zákony vyžadují. Petr tedy zcela zásadně odmítal tělesné tresty, což v jeho době byla jediná možnost, jak se trestal zločin. Středověk neznal nic jiného než tělesné tresty. Vězení nesloužili pro nic jiného než jako vazba - pro čas mezi chycením při činu a vykonáním rozsudku. Neboť toto Petr Chelčický odmítal, musel tedy odmítnout i celý tehdejší soudní systém, protože neznal jiný. Křesťanská státní moc, hlásal, nemá mít odstrašující účinek, nesmí lidi nevratně odsuzovat, ale musí jednat i se zločinci s láskou, nabízet odpuštění. Ne podle toho, jak zločinci jednali se svými obětmi, ale tak, jak káže etika strpěné křivdy. Osobně se domnívám, že v moderní době, kdy vězení v mnohém připomínají hotel, se Chelčického vize více méně naplňují.

Osobně se dmnívám, že dnešní církev volající po restitucích je podobna onomu knězi, který káže něco, co sám nečiní. Na jednu stranu hlásáme lásku, co nepočítá křivdy, na stranu druhou jsme křivdy na nás spáchané vyčíslili tuším na sto padesát miliard. Hlásáme odpuštění z Boží Milosti, a při tom se sami nedokážeme odpustit. Kristus se pro nás vzdal všech svých právních nároků, my to však činit odmítáme, raději necháme sporné majetky zpustnout a s nimi celé vesnice a obce, než abychom se vzdali svých práv. Jsme podobni nemilosrdnému služebníku ze Kristova podobenství, který i když přijal milost pro sebe od krále, nepředal tuto milost dál. Uvažme však: jestli by se Kristus takto držel svých právních nároků, my bychom nebyli spaseni. Církevními restitucemi tedy skutkem popíráme Kristovu Milost a naše kázání o Božím odpuštění činíme nesrozumitelným a prázdným. Vracíme se ke spáse ze Zákona na základě sebespravedlnosti, jako k něčemu, co se dá vysoudit právní cestou. Ale pamatujme si: že spravedlivým soudem můžeme být leda odsouzeni. Bůh nám odpustil mnohem více, než kolik vymáháme na restitucích. Odpustil nám mnohem dříve, než jsme se před ním pokořili a uznali svoji vinu. Odpustil (odpouští) nám, byť jsme ho denně okrádali (okrádáme) o Jeho čest, o Jeho slávu a koneckonců i o Jeho peníze.  Neměli bychom jednat také tak?

Ano, je dobré, aby zloděj vrátil to, co ukradl, ale když se k tomu sám rozhodne, puzen Duchem svatým. Je to Boží Milost, která pak vede k jednání, ne naopak.Křivdy se nedají zmírnit, smazat, nahradit, soudními procesy a vynucenými zákony, ale jen a pouze odpuštěním a milostí. Okolní svět však nepochopí Boží milost jinak než z našeho jednání. Jestliže však Boží milost nepředáme, tak k čemu nám budou zrestituovaná peníze? Peníze může dát (a také dává) potřebným kdokoliv, Boží milost však mohou předávat pouze křesťané. Nevzdávejme se tohoto Bohem svěřeného úkolu!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář