12) Dobrý boj víry...

2. červenec 2012 | 19.49 |

12) Dobrý boj víry...

Život křesťana bible přirovnává k boji, k boji víry. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, píše apoštol Pavel, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. V tomto boji nestojíme osamoceni, ale v jednom šiku, v jednom vojsku, připraveni na rozkaz Krále zaútočit. No, alespoň bychom tak stát měli.

Jedna z věcí, která je dnešnímu multikulturnímu postmodernistickému světu proti mysli, je křesťanská exclusivita. Onen Kristův nárok: Já jsem ta Cesta, Pravda a Život, nikdo, nikdo nepřichází k Bohu jinak než skrze mě. A jen málokdy zní křesťan tak frázovitě a prázdně, jako když hovoří o Satanově pádu. Možná proto, že právě v těchto chvílích nejvíce opouští Bibli a – s až zarážející odvahou – se pouští na tenký led spekulací a dohadů.

Přesto však musíme kázat, že tento svět stojí pod vládou temnoty a zla. Zlo můžeme vidět všude okolo. Žijeme ve světě, ve kterém jej poznáváme. Slovo poznávat, v biblickém kontextu, neznamená pouze poznání akademické, školní, jako když se naučíme, že zmije je jedovatý had. Jedná se o poznání intimní, poznávání na vlastní kůži – jako když Vás ta zmije uštkne a Vy na svém těle zažíváte a poznáváte to, co jste se ve škole učívali – že je vskutku jedovatým hadem. Žijeme tedy ve světě, kde nejenom poznáváme zlo akademicky, ale také jej zažíváme jako vnitřní zkušenost. Do takovéhoto stavu svět však nedostala údajná předvěká vzpoura Satanova, ale konkrétní čin Adamův na úsvitě dějin lidské historie. To Adam odevzdal sebe, svou ženu, své potomstvo a celou zem, kterou měl obdělávat a střežit, do rukou Zla, otroctví hříchu, zmaru, zániku. Stali jsme se prachem, co se v prach navrátí. Avšak z milostí Boží – nejedná se pouze o svět ovoce poznání Zlého, ale také poznání Dobrého. Stále ještě na zemi pobývá trojice Lásky, Naděje a Víry, kterou můžeme poznávat, zažívat, přijímat. A my, křesťané, jsme pozváni k tomu, abychom vedli boj s Tím, kdo této temnotě vládne. Bojem skrze modlitbu, svědectví, kázání Božího Slova i v tichosti věrného a pokorného života, případně, když Král rozhodne, skrze krev mučednictví. Ukrajovat nevolníky z otroctví Zla do království Božího.

My, všichni lidé, toužíme po velkých činech, nás křesťany nevyjímaje. Dokonce o tom zpíváváme: "V nebeské výzbroji jdem obsadit zem". Obsadit zem, to je veliký úkol a když o tom tak zpíváváme, cítíme hrdost, ba pýchu, že zrovna na "mé víře záleží." Vždyť my přece "víme, že nás čeká nebe", že. Pán Ježíš říká: Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké.

Být věrný v nejmenší věci. Třeba náš dobrý boj víry nespočívá ve velkých věcech, které lámou běh světa, ale v maličkých, denodenních, drobných věrnostech. Věrně stát tam, kde nás staví Pán. Jeden z prvních lidičků, které jsem poznal v mém domovském sboru, byl "strýček", o něco starší než můj táta, který, jako skoro první věc mi o sobě řekl, že je onkologický pacient. Nelitoval se, ani se nechlubil. Prostě zcela přirozeně o sobě řekl, že má rakovinu, podobným tónem, jako by někdo jiný řekl, že chová psy, kočly, nebo třeba křečky. A já si tenkrát pomyslel něco v tom smyslu: Tak proč Tě Bůh neuzdravuje? Copak nemáš víru? Anebo Tě Bůh nemiluje? Ale tento bratr věrně stál tam, kde mu Pán určil. On, který by si měl vyžadovat pozornost a duchovní pomoc, sám rozdával víru a povzbuzení svým bratrům okolo. Pak nastala chvíle, kdy naposledy se postavil za naší kazatelnu, aby řekl pár slov. Dodnes lituji toho, že se jeho poslední poselství nenahrálo. Jak rád bych si jeho slova znovu připomněl. Tento muž, ze světského hlediska, neučinil nic velkého. Neobsadil zemi, nevyhrál v Nagánu, nezměnil chod dějin. Byl však věrný v tom malém. A když píšu slovo "malém", plně si uvědomuji obrovskou velikost této maličkosti.

Židé na poušti se učili jednu velmi důležitou věc, která nám, dnešním křesťanům, chybí. A to, že si manu nelze nasbírat dopředu a uskladnit. Nestačí jednou vyjít a nasbírat zásoby na čtyřicet, padesát, šedesát let pozemského, křesťanského života. Nikoliv. Každý den je třeba vyjít a sbírat manu. Kdo stojí, ať hledí, aby nepadl, vyzívá nás Apoštol Pavel a na jiném místě zase píše: Ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, ani tebe nijak neušetří. Považ tedy dobrotu i přísnost Boží: Přísnost k těm, kteří padli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet; jinak budeš vyťat i ty. Nestačí se jednou pomodlit, přijmout Krista do srdce, "jednou spasen navždy spasen," a pak jít "dobývat zem" s vědomím, že vím, "kým jsi pro mě a vím, že mi chystáš nebe," s touto "sebejistotou spasení". Nikoliv. Je velká milost, že známe Krista dnes, ale budeme jej znát i zítra? Denodenně je třeba zápasit, prosit o Milost pro den dnešní i zítřejší. Boží Milost se nedá nasbírat dopředu, je třeba denodenně se pokořit, denodenně se odevzdávat Kristu do Rukou a Jeho přijímat jako Svého Krále, Panovníka, Vlastníka, Spasitele. Toto znamená bojovat dobrý boj víry, víru zachovat až do posledních dnů.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře