10) Společenství s ostatními věřícími

29. červen 2012 | 19.28 |
  1. Společenství s ostatními věřícími

Někdy mám pocit, že dar společenství někdy my, křesťané, podceňujeme. Chybí nám vděčnost za něj. V neděli jsme spolu více méně jenom během bohoslužby, se závěrečným požehnáním se rozprchneme do svých domovů a pak nemáme potřebu být spolu. Možná ještě tak fungují mládeže, dorosty, pár biblických skupinek. Ale třeba mezigeneračního setkávání aby člověk spočítal na prstech jedné ruky.

Čím to je? Možná i tím, že je nám moc dobře. Že jsme bohatí, více méně zabezpečení. Společenství bereme snad jenom jako možnost si vzájemně promluvit. Nic nám nechybí. Dokonce i ve víře si tak nějak vystačíme pouze s Bohem. Jakoby nám chyběla chuť se vídat častěji, než je nezbytně nutné. Chuť a možná čas. Cítíme se zaneprázdněni, zaměstnáni, unaveni. Stojí před námi mračna úkolů a když jeden splníme a můžeme si jej odškrtnout, objeví se snad pět dalších, nových. Ženeme se z povinnosti do povinnosti, bez oddechu. A prakticky i bez odpočinku, neboť i neděli zaplníme hektickou činností, abychom na odpočinek neměli ani pomyšlení. A při tom jsou v Bibli celé knihy popisující důležitost společenství. Paradoxně nejpůsobivější jsou ty, ve kterých na Boží služebníky dopadá samota, osamocenost, izolovanost. Kniha Jeremiáše, příběhy Eliáše, to jsou vyprávění o osamělých bojovníků, kteří nemají s kým sdílet svá břemena.

Žijeme si moc dobře. Scházíme se čím dále méně a když se sejdeme, tak si ještě pokritizujeme a na sbor postěžujeme. Tu nám chybí tamto, případně ono je nedokonalé a tamta oblast příliš slabá. Nevoní nám kázání, nudí nás kancionálovky, cítíme se povýšeni nad bratrem majícím třísku v oku. Míváme dobré oko k vidění, co je třeba kde zlepšit. Když přijímáme nové členy do sboru, osobně jim často připomínám jednu věc, která možná na první poslech zní trochu hereticky. Říkávám jim: Ve společenství nenajdete nic, co do něj sami nevložíte. Nebudou lepší chvály, mocnější evangelizace, kvalitnější vztahy, jestliže se my sami nechopíme těchto úkolů. Staršovstvo ani kazatel nemá kouzelný prsten princezny Arabely, který by vyřešil každý problém jedním zatočením. Musíme vždycky začít od sebe. Ve křesťanském společenství nenajdeme sebe sama, jestliže do něj sebe sama nevložíme. Nenajdeme své místo, jestliže nevytvoříme místo i druhým. Jak napomíná apoštol Pavel: První hleďte na to, co potřebuje ten druhý, až pak řešte své vlastní potřeby. V jednom shromáždění sboru hnutí víry jsem hovořil s jedním starším, jak se pozná zdravý sbor. Řekl mi, že prý podle toho, zda jsou potřeby všech členů sboru plně naplněny. Osobně s ním nesouhlasím. Společenství tu není o to, aby naplňovala mé potřeby, ale aby byla tělem Kristovým, svědectví o Kristu. A svědčit o Kristu lze i tehdy, když právě něco chybí – finance, zdraví, úspěch.

.. Či dokonce právě tehdy, když nám něco chybí. Právě tehdy bývá naše svědectví nejmocnější, neboť se z nás odplaví veškerá sobeckost a zůstává odhalen právě vnitřek.

Jistě je i pravda, že člověk nemůže mít hlubší společenství se sto dalšími lidmi. Nemůžu mít tak důvěrný vztah, jako mám se svoji manželkou, s každou spolusestrou. Jistě, každý člověk je v tom individuální, někdo může mít hlubokou vzájemnost s více lidmi, někdo z méně. Někdo je od "přírody" extrovert a nedělá mu problém navazovat nová přátelství, někdo zase introvert, kterému trvá nějakou chvíli, než se druhému člověku otevře. Jde však o to, aby tato pavučina vzájemných vztahů pokryla co nejvíce lidí, pokud možno všechny členy společenství a při tom aby zbylo i místo pro nově příchozí. A musíme se dívat kolem sebe, zda-li nám někde nepoletuje muška, pro kterou chybí ona pavučinka. Za komunistů se říkávalo, že lidé "volí nohama." Nejhorší, co se sboru může stát, je, když ze společenství někdo odejde a nikdo to ani nezaregistruje. Jakoby ten člověk ani nikdy mezi námi nebyl. A při tom odešel někdo, jehož dary jsou nenahraditelné, ztrácíme někoho, pro koho zemřel Kristus, jehož ztráta je nevyčíslitelná. Bůh jistě cítí bolest z takového odchodu a my – my si toho ani nevšimneme. A možná naše ignorace bolí Boha ještě více.

Bez vztahu s lidmi nemůžeme prožívat vztah s Bohem. Tak to Bůh určil, že tehdy jsme mu nejblíže, když jsme blízko těm, se kterými se on ztotožňuje: Se slabými, utištěnými, s lidmi na okraji společnosti.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář