9) Jak chápat utrpení...

21. červen 2012 | 10.51 |

Je divné, v relativním zdraví a mládí, psát o utrpení. Ale škola je škola a když zavelí k práci na určité téma, tak si holt student musí sednout k "psacímu stroji" a nad daným zadání se zamyslet.

Někdy se mi zdá, že, my, křesťané, máme příliš rychle a příliš snadno k dispozici odpovědi na těžké otázky. Když se setkáme s nemocí či bolestí, zvlášť u toho druhého, pak dokážeme z rukávu vysypat desítky důvodů, z jedné strany - proč ten či onen trpí, že, v tom musí být nějakej hřích či nedověra, anebo – z druhé strany - proč Bůh dopouští utrpení a jaké výhody a skvělé perspektivy to pro trpícího přináší.

Možná ale naše úloha není odpovídat na otázky trpícího, ale být u něj, mlčet, držet jej za ruku a povzbuzovat jej, aby své otázky nepokládal nám, ale Samotnému Bohu. Aby se v modlitbě "nedržel zkrátka", ale jako Jób (anebo jako Žalmista na mnohých místech žalmů) "z plných plic" řekli Bohu o všech svých pocitech, obavách, bolestech, slzách. Bůh snese upřímnost, ba právě naopak, volá po upřímnosti a ne po přetvářce. On přece zaslibuje, že je blízko trpícím, že je blízko nemocným, On svědčí, že právě v bolesti jde spolu s námi. Bůh chce být s námi, v dobrém i ve zlém. Naše lidská manželství jsou obrazem vztahu Boha (manžela) k nám, k nevěstě. On touží po pravé lásce, né po zištnosti. On touží, abychom milovali Jeho a ne pouze Jeho Bohatství a moc. Touží po nevěstě, která se mu odevzdává a poddává z lásky a ne po nevěstkách a prostitutkách, kterým za jejich "lásku" musí zaplatit. Leckdy se i v našich lidských manželstvích stává, že když bohatství a peníze, anebo mládí a krása, zdraví a síla, zmizí, tak velice často zmizí i láska. A naopak, právě tehdy, když zmizí věci pomíjivé, se odhaluje a oslavuje pravá láska. Avšak my na Boha zapomínáme, když je nám dobře, a obviňujeme jej, když nám dobře zrovna není. Obě situace jsou pro nás léčkou a v Bibli máme dvě knihy (Kazatel a Job), pro každou tuto oblast jednu, které tyto léčky popisují a varují před nimi.

Avšak nemusíme hovořit pouze o utrpení z nemocí. Ale třeba i o utrpení z oběti. Následování Krista často vyžáduje oběti. A oběti bolí. My si nesmíme například romantizovat Abrahama a jeho cestu na horu Morija, kde měl obětovat Izáka, nesmíme podceňovat bolest a hrůzu, kterou cítil v srdci. A naopak, často můžeme slýchávat věci typu: Následoval bych Boha, kdyby mne to však nic nestálo, kdyby mi nehovořil do života, kdybych se nemusel vzdávat toho, či onoho. Pomíjivé věci pro nás bývají přednější a důležitější než Bůh sám. I my křesťané často trváme na svých právech a odmítáme nést křivdu. Než abychom se spolu s Kristem sebezapřeli, jdeme cestou snadnější, cestou sobectví, hříchu, pokušení.

Avšak Bůh nám zaslibuje, že vše, čeho se vzdáme pro Něho a z lásky k Němu, to nám On mnohonásobně vynahradí. Blahoslavení, kdo pláčou, říká Kristus, neboť oni budou potěšení. Pro Boha mají naše slzy cenu zlata, když Jeho postavíme před naše sobectví. Vždyť i svět dojímají romantické příběhy, kdy zamilování jsou ochotni vzdát se všeho, aby mohli být s milovanými. Když se člověk něčeho vzdává, tak to bolí. Nesmíme hned člověka obviňovat z nedostatku víry. Když se k člověku pro víru postaví zády rodina, přátelé, člověku tečou slzy, protože je má rád. Cesta křesťanství není cestou budhismu či hinduismu, který říká, ať člověk nic nemá rád, k ničemu se neváže, protože láska plodí bolest. Cesta budhismu či hinduimu vede k duchovní, duševní a citové smrti. Křesťanství naopak říká: Miluj a neboj se bolesti, protože láska stojí i za tu bolest.

Třetí oblastí je oblast utrpení z pronásledování. Bohu díky, že tuto utrpení dnes nemusíme v naší zemi prožívat, ale co přijde zítra? Kazatel říká: V mládí mysli na své stáří. Již dnes bychom se měli připravovat na zkoušky a utrpení, byť je třeba nezažíváme. A neexistuje jiná cesta přípravy, než cesta modlitby a pokání. Pán Ježíš říká, že nebudeme-li činit pokání, všichni zahyneme stejně jako oběti katastrof či vražd. A jistě zde nemyslí poouze tu první, fyzickou smrt, protože ta čeká na nás všechny (čest vyjímkám, které budou na živu v době příchodu Páně), ale mnohem spíše také tu druhou smrt, smrt v ohnivém jezeře.

Náš Pán, Ježíš Kristus, šel cestou kříže, cestou oběti, bolesti, utrpení. Šel cestou křivdy. Anebo to snad není křivda, když spravedlivý je potrestán na místo zločince? Ježíš Kristus však tuto křivdu přijal, netrval na svém právu, na své spravedlnosti, ale sám sebe zmařil, vydal se za mnohé, zemřel, aby jiní mohli žít. Kdyby Kristus trval na svém právu, na své spravedlnosti, na svém pohodlí, sobectví, my bychom nebyli spaseni. A jak se k životu postavíme my?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře