Apoštol Pavel - svědek věrohodnosti Nového zákona

29. květen 2012 | 18.54 |
› 

Muž jménem Saul se narodil někdy mezi léty 10 - 15 našeho letopočtu, v rodině významného helénistického žida maloasijského Tarsu. Již (minimálně) jeho otec získal římské občanství - což bylo na svou dobu vyznamenání hodné obdivu. Nebyl to tedy jen tak někdo. Dále můžeme říci, že Saul vyrůstal v hluboce věřící rodině judaismu období pozdního druhého chrámu, pravděpoodbně již jeho otec se hlásil k náboženské straně farizeismu - tedy ke skupině lidí, která se snažila brát víru opravdu vážně a jít národu příkladem ve zbožném a ctihodném životě.

Jinošství strávil Saul pravděpodobně ještě v Tarsu, ale na studia ho rodina vyslala do Jeruzaléma, k významnému rabínu Gamalielovi, členu židovské Velerady (v té době nejvyšší židovský náboženský, ale i politický orgán, jehož nitky vlivu sahaly dále než pouze k místním místodržícím), jedné z největších židovských morálních autorit té doby.  I tato skutečnost svědčí o významu rodiny, ze které pocházel. Pro účely tohoto článku je však nesmírně důležité, že se tak pravdpodobně stalo v době vrcholícího Ježíšova působení, které prožil tak říkajíc, na druhé straně barikády.

Sice přímo s Ježíšem se asi Saul v Jeruzalémě nesetkal, za to se stal svědkem hluboké bezradnosti, s jakou tehdejší náboženské a politické špičky Izraele Kristu čelily. A hlavně - zažil přímo z první ruky (anebo případně o tom musel vědět od Gamaliela) zmatenost, s jakou velerada reagovala na Kristovo vzkříšení. Musel se stát svědkem toho, že přední židé, kteří nechali Krista ukřižovat, nevěděli, co se stalo s Kristovým tělem. Že Ježíšův hrob byl prozdně prázdný, zůstaly po něm pouze pohřební plátna.

Protože jestliže Kristus nevstal z mrtvých, jestli by velerádci měli v rukou Ježíšovu mrtvolu, mohli křesťanství potlačil hned v zárodku. Stačilo, kdyby ho vystavili někde na veřejném místě a bylo by po kázání evangelia. Ale tak se museli pouhých padesát dnů po vzkříšení dívat na to, jak Petr s Janem a s kolektivem apoštolů na den letnic v chrámě veřejně hlásí novou dobrou zprávu: Že Krista, kterého oni poslali na smrt, Bůh vzkřísil a vyvýšil jej na nebesa. A že v Kristově smrti a vzkříšení máme výkupné za naše hříchy. A tuto zvěst nejenom že slyšeli židovští poutníci ze všech koutů diaspory a římské říše - oni ji všichni slyšeli ve své rodné řeči. V té době již diasporní židé neuměli řeč svých praotců - hebrejštinu a aramejštinu, litrugický jazyk jejich nábožtenství byl pro ně nesrozumitelný. Teď však všichni naslouchají kázání Petra  a Jana a ač každý hovoří jiným jazykem, všichni této promluvě rozumí, jakoby řečníci mluvili přímo do jejich srdcí. Bible říká, že toho dne se jich ke Kristu obrátilo na tři tisíce - bezradným a bezbraným farizeům a velerádcům přímo před očima.

O několik měsíců později přímo náš Saul vyslechnul kázání dalšího křesťanského řečníka: Štěpána. V jeho poselství jasně rozeznal útok proti tehdejšímu židovskému náboženství - proti Zákonu, Chrámu, Tradici otců, proti všemu, co bylo Saulovi svaté. Rozzuřený dav Štěpána ukamenoval - a Saul s tím plně souhlasil. Dokonce plnil jakousi úlohu "hlídače oblečení," přesný význam tohoto úkolu však neznáme. 

V té době se Saul rozhodl postavit se do čela pronásledování nového náboženství. Začal horlivě křesťany vyhledávat, zatýkat je, posílat je na smrt. A když se křesťané rozprchli z Jeruzaléma do okolních měst i provincii, vyžádal si povolení a jal je pronásledovat i tam. Nebylo místo v tamnější syropalestinské oblasti, které by bylo pro křesťany bezpečné před Saulem a jeho vojáky.

Než pokročíme dále, musíme zdůraznit, že v té době byl Saul plně spokojen se svým náboženstvím - farizejský judaismus. Považoval jej za pravdivé a správné a naopak, ve vznikajícím křesťanství viděl velký útok proti Svatosti Boží. Byl horlitelem pro židovský Zákon (nám známé jako pět knih Mojžíšových) a tento postoj se pro něj stával zdrojem hlubokého uspokojení, vnitřní pýchy a seberealizace. Přes toto všechno se stalo něco, co naprosto nečekal.

Na cestě do syrského Damašku, kde jel také s pověřením vyhledat křesťany a předat je židovskému soudu, se mu zjevil Vzkříšený a Vyvýšený Kristus. Tento hluboký zážitek radikálně proměnil jej i jeho životní postoje. Na to dočasně ztratil zrak, který mu byl zázračně navrácen na základě modlitby jednoho věrného křesťana. Od této chvíle přestal používat své židovské jméno Saul a začal se představovat jako Pavel (je možné, že "Pavel" bylo římské jméno jeho rodiny).To se stalo přibližně pouhé dva, možná tři roky po ukřižování Krista. Tento zážitek si potřeboval vnitřně nějak "přežvýkat," potřeboval pochopit, co se to vlastně stalo. Na nějakou dobu (1 - 3 roky, nevíme přesně) odjel do Arábie, pak se vrátil do Damašku a skrze Damašek odešel do Jeruzaléma. Tam vyhledal apoštola Petra (vůdce apoštolů a prvotní církve té doby), strávil u něj patnáct dní.

O čem si těch patnáct dní povídali? Víte, jsme pouhé 3 - 6 let od ukřižování Krista. Velerádci nevěděli, co se stalo s Kristovým tělem a Pavel tuto jejich bezradnost sám viděl a poznal. On se stal svědkem, ať přímým, nebo skrze Gamaliela nepřímým, jak velerádci uplatili strážce Kristova hrobz, aby vypovídali, že Ježíšovu mrtvolu ukradli apoštolové. A teď s tímto údajným zlodějem mrtvého těla Pavel patnáct dní žije v jednom domě, sedí s ním u jednoho stolu, možná spolu rybaří, a mají hromadu času spolu mluvit o Pánu Bohu. S Petrem jej pak spojovalo hluboké a celoživotní přátelství. Dá se říci, že si vážili jeden druhého.

Víte, toto vše se nomhlo stát, kdyby vzkříšení Krista bylo otázkou nějakých psychologických halucinací. Protože v tom případě by velerádci měli stále v rukou hmotný důkaz nepravdivosti křesťanské zvěsti - Kristovo tělo. Stejně tak můžeme popřít i eventualitu krádeže a podvodu u prvních apoštolů - deset z jedenácti apoštolů zemřelo krutou mučednickou smrtí a ani jeden z nich si svůj život nechtěl zachránit. Ukažte mi deset z jedenácti podvodníků, kteří by za svou vědomou lež bylo ochotno zemřít strašlivou mučednickou smrtí, aniž by se aspoň pokusili zachránit si svůj život tím, že by přiznali podvod a potopili by své spolupachatele. To je psychologicky také zcela nevěrohodná varianta. Další možnost, nějakého omylu (například záměna hrobu, popletení si Krista ze zahradníkem apod) naráží opět na problematiku hmotného protidůkazu, jak jsme ho definovali výše. Kdyby byl takovýto hmotný důkaz k dispozici, pak by se tak praktický a inteligentní muž, jako byl Pavel, zcela jistě neobrátil - tváří tvář Kristově mrtvé tváři by musel uznat, že jeho zážitek u Damašku byla pouhá halucinace, sen z nervů a psychického vypětí. Avšak takovýto důkaz chybí a neexistuje vysvětlení, kam mohl zmizet - vysublimovat - kromě biblického vzkříšení. Možnost, že by nezemřel na kříži, vylučuje důslednost Kristových katů. Někteří i současní lékaři, kteří studovali záznam svědků dochovaných v evangeliích, dosvědčují realitu Kristovi smrti. A i kdyby Kristus na kříži nezemřel, těžko by byl po tak velikém utrpení třetí den v takové kondici a síle, že by sám odvrhl těžký několikatunový kámen ze svého hrobu a a že by přesvědčil své učedníky o tom, že je King Světa - člověk v takovémto stavu je schopen leda doplazit se pro kapku vody a ne konat zázraky s procházením hmotných zamčených dveří.

Obrácení Pavlovo je silným historickým důkazem podporující věrohodnost novozákonní zvěsti. Muž, který zažil bezradnost jedné strany barikády se stal hlavním hlasatelem zvěsti druhé strany barikády. Asi po dalších dvaceti letech napsal Pavel tyto slova:

Připomínám vám, bratři, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, v němž stojíte a skrze něž jste i zachraňováni, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval -- ledaže byste uvěřili nadarmo. Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Kéfovi a potom Dvanácti. Dále se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich doposud žije, někteří však již zemřeli. Potom se zjevil Jakubovi a potom všem apoštolům. Naposledy ze všech, jako nedochůdčeti, zjevil se také mně. 

Pavel, sám svědek tápání a neschopnosti velerádců vysvětlit osud Kristova zmučeného těla, se odvolává na očitá svědectví mnoha lidí, kteří ve své většině v době sepsání tohoto svědectví  ještě byli na živu. Kristus se tělesně po svém ukřižování zjevoval jednotlivcům, dvojicím, větším skupinám i pětisethlavého zástupu.  A nakonec se, jako potracenému dítěti, zjevil i samotnému Saulovi - Svému vrchnímu nepříteli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář