Příběh lásky a příběh povinosti...

25. září 2010 | 11.13 |

Při čtení následujícího článku se Vám možná bude zdát, že si vzájemně odporuji. A budete mít pravdu. Následující příběh ke mně však hovořil několikary, vzájemně si odporujícími, způsoby. Z počátku jsem se snažil vnést do toho "zmatku" jednotu. Nakonec jsem se však rozhodlnechat vše tak, jak to je.

Příběh Marie a Marty. Příběh lásky a povinnosti. Pojďme si nejprve tento příběh přečíst v Bibli:

Stalo se, když šli dále, že vešel do jedné vesnice. Nějaká žena jménem Marta jej přijala. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho Slovo. Ale Marta měla plno práce s obsluhováním. Přistoupila k němu (t.j. k Ježíši) a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a znepokojuješ se mnoha věcmi, jedno je však potřeba. Marie si vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat." Lukáš 10, od 38 verše...

Nejprve mi prosím dovolte napsat pár slov obecně o celistvém citátu a pak se začeneme věnovat jednotlivým veršům konkrétně.

Za prvé bych Vás rád upozornil, že evangelista si nezapamatoval, CO Ježíš v té chvíli učil, v paměti mu však uvízlo, JAK se v této dané situaci zachoval. Nezvykle. Ježíš často vyučoval své učedníky i zístupy tak, že nejrůznější situace vehnal do naprostých extrémů, právě pro snadnější zapamatování. Proto není nic zvláštního na tom, že se nezachovalo učení, které Ježíš právě toho večera přednášel. Také my, věřící, si často npamatujeme kázání, které měl náš kazatel před týdnem, měsícem, nebo při určité příležitosti. Ale jestliže se náš kazatel v nějaké situaci zachová nečekaně, neobvykle, jestli třeba někdy zareaguje nesprávně, to si pak velice pečlivě zapamatujeme. Často se  s námi táhny baťoh nejrůznějších vzpomínek, které si o nás drží naši známí, příbuzní či přátelé.

My s manželkou si například často s úsměvem připomínáme situaci, kdy žena hrála šachy s jedním kazatelem. Manželka si toužila při partii povídat na duchovní téma, o Bohu, o biblických místech, které třeba dobře nepáchala. Lituje Bůh, nebo nelituje ničeho? Avšak ten kazatel si chtěl prostě jenom zahrát šachy, chtěl se soustředit na partii. A chvíle k zapamatování byla zde.Také my ostatní prostě v určitých situacích zareagujeme určitým způsobem. Danda Fajfr v jednom svém kázání poznamenal, že dnešní nevěřící si v převážně většině prostě nebudou číst v Bibli, za to si čtou v nás, v životech křesťanou. Říká se, že "mám toho či onoho přečteného."Co si však naši nevěřící přátelé a příbuzní mohou přečást v našich životech? O kom svědčíme svými skutky? Ježíš vždy, vším, co učinil, svědčil o Svém Otci, o Bohu.

Jaké svědectví vydáváme my? Svědectví víry, důvěry Bohu a v Jeho Slovo? Věrnosti? Svědčíme naším životem, že Ježíš Kristus je Pán a Spasitel? Anebo je to svědectví o satanu, o zlu, nelásce, hříšnosti, tvrdosti srdce?

 Druhá věc: Kristus zde vlastně volí mezi službou Jemu a osobním vztahem s Ním. A ukazuje nám, že osobní vztah s Kristem je prostě důležitější než služba Kristu. Pomni na den sobotní, káže Bůh v desateru, nebo-li jinak řečeno, pamatuj, že Bůh chce s Tebou trávit čas! Všechno má svou určenou chvíli, říká kazatel, všechno na světě má svůj čas. Je čas pracovat, je čas sloužit, ale je také čas sednout si k Pánovým Nohou a poslouchat Jeho Slovo.Je také čas věnovat čas svému partnerovi a své rodině. Mnozí věřící pro svou službu Kristu zapomínají na Krista samotného. Jiní muži se snaží opatřit zaopatřit svou rodinu tak vehementně, že zapomínají na vlastní čas s rodinou a manželkou. Tráví v práci pro rodinu takovou dobu, že si tam nacházejí sekretářky, milenky, nové partnerky, při čemž od své staré rodiny odcházejí. Proč? Protože si nabalují více věcí, než Bůh po nich žádá.

I zde Bible říká, že Marta "měla plno práce s obsluhováním." Ne, že "Bůh ji zadal plno práce s obsluhováním," ale že samotná Marta měla plno práce. Kde se vzala ta práce služebníci Boží Marty, když jí to nepřikázal Bůh? Sama sobě si přikázala a sama sobě obětovala čas patřící Pánu pro čas služby Pánu. V té chvíli nebyl jejím Pánem Kristus, ale její vlastní Já, její vlastní rozhodnutí.

Naše zaměstnání, naše práce, služba, má tendenci roztahovat se i do času, který ji nenáleží. Ještě to si nastuduj, ještě tamto udělej, k tomu napiš svůj názor, a tak dále a tak dále. Člověk si prostě musí chránit svůj čas pro Boha. Bůh káže: "Pomni na čas se mnou!" Nezapomínej trávit čas i se Mnou! I s tvou rodinou, s tvou partnerkou, partnerem, rodiči, dětmi. Protože"všechno má svou určenou chvíli, vše pod nebem má svůj čas..."

Tak. Teď přejděme ke konkrétnostem. Čteme, že Ježíš Martě říká: ...děláš si starosti a znepokojuješ se mnoha věcmi... Děláš si starosti mnoha věcmi. Ty, Marto. Bůh ti neříká, ať se znepokojuješ, Bůh ti nedělá starosti. Ty sama si děláš starosti. Čím se tedy Marta znepokojuje? Odpověď nalezneme v ústech samotné Marty:

1) "Pane, nezáleží ti na tom ... sloužit samotnou?" Marta si dělá starosti, zda Bohu na ni záleží. Ba přímo obviňuje Boha, že Mu na ni nezáleží. Že je mu šuma fuk, jak se Marta cítí, že je samotná, osamělá, že má mnoho práce. Marta se znepokojuje svým fyzickým stavem a tím, že Bohu vůbec nezáleží na tom, jak se ona cítí. Jak se má. Co potřebuje. Že Bůh se vůbec nestará o Její Potřeby. A přiznejme si, že tyto starosti nejsou cizí ani nám. Věřícím křesťanům.

2) "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala..."  Marta si dělá starosti nad svou sestrou. Že Bohu je naprosto jedno, jak je její sestra lenivá, nezodpovědná, že si tu klidně sedí a nepomáhá. Marta se srovnává. Srovnává se svou sestrou, s tím, co činí pro Pána ona a s tím, co činí Její Sestra. A pak obviňuje Boha, že Mu vůbec na tom nezáleží.  Ani tato starost není nám, věřícím, cizí. I my máme tendenci soudit "cizího sluhu."

Podívejme se nyní na postoj Marty. Marta k Bohu nepřichází s pokorou. Ale jako někdo, kdo má právo. Jako někdo, komu je jeho právom upíráno. Má pocit, že má před Bohem svá práva, které si může vyžadovat. Požadovat. Dokonce rozkazovat Bohu, aby naplnil její právo. Její potřeby, její pocity. Všimněme si, že Marta nejde za svou sestrou a neprosí ji o pomoc. Proč? Protože to by se musela pokořit. Ale ona má přece právo na to, aby ji její sestra pomohla. Nač se pokořovat před druhým, když tu je naše právo a jeho povinost?

Avšak před Bohem nemáme žádná práva. Vše, co Nám od Boha přichází, je Požehnání z Milosti, Darování z Lásky, ne plnění poviností! Bůh se nad námi slitovává, jako dobrodinec před žebrákem, jako otec před svými dětmi. Vše, co od Boha přichází, pramení v Milosti, v Slitování se, v Lásce. Bůh před námi nemá žádné povinosti. Není povinován se nám starat o naše štěstí, o naše potřeby, o naše zdraví, bohatství, o náš život. Ne. To vše je darem z Milosti. Bůh je Náš Pán, ne náš sluha. Bůh nepatří Nám, aly my jemu! Náš život, naše zdraví, partneři, děti, spokojenost, bohatství, to není nic, na co máme právo, co má Bůh povinnost nám zabezpečit. Co si můžeme na Bohu vyžadovat, rozkazovat! My nemáme s Bohem uzavřenou pracovní smlouvu, za určitý výkon takovou a onakou mzdu. My nejsme Boží zaměstnanci, my jsme Boží otroci! Boží děti! Jistě, i rodiče mohou odměnit své děti, například za to, že umyjí nádobí, ale i to je darem z lásky. Jestliže dítě začne vyžadovat čokoládku, já chci, já chci, já chci, pak většinou dostává na zadek...

 Marie volí lásku. Osobní vztahy. Marta volí povinost. A Ježíš říká: Marie si vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat... To, co činíme z povinosti, to od nás bude odňato. Na to nemůžeme spoléhat, stavět svou spásu. Udělám x y dobrých skutků a Bůh mne pak bezme do nebe. Musím oddělat šestnáct hodin denně, musím to, musím ono. Naše povinosti, co musíme udělat, to nám bude odňato. Co však učiníme z lásky, z konkrétní lásky ke konkrétním člověku, či k Bohu, co vyvěrá z víry, důvěry a věrnosti, lásky a poslušnosti k Bohu, to zůstává navěky.  To před Bohem není odňato.To je díl, který vybírá Marie. Ježíš má potřebu po blízkosti člověka a tak si Marie sedává k Jeho Nohou  a nechává se Jím vyučovat a poučovat, proměňovat, nechává svou duši krmit se Ježíšem Kristem. A to zůstává navěky.

 Když si čtu příběh Marie a Marty, lásky a povinosti, vyskakuje mi před očima podobenství o dvou synech: O tom marnotratném a o jeho starším bratru. Toto podobenství, zvláště příběh o starším bratru, nás učí o důležitosti vděčnosti a radosti ve službě Bohu. Když z naší práce, našeho zaměstnání, z naší služby Bohu, z naší rodiny a manželství, zmizí radost a vděčnost, pak zmizí i svoboda sama. Zůstává pouze otročina. Obdobně i Marta z dnešního citátu. Marta se neraduje z toho, že slouží Bohu, neraduje se z toho, že díky její služby její sestra Marie může sedět u Pánových nohou a naslouchat mu. Neraduje se a necítí vděčnost, naopak, závist, žárlivost, hněv, nenaplnění vlastních potřeb. Z života Marty zmizela radost, vděčnost, tím i zmizela svoboda. Zůstala otročina. Bez radosti, ale se závistí, nenávistí, žlučí, pocitem vlastní nedocenosti.  Varujme se i toho!

Bůh požehnej dnešní den ve Vašem Životě!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře