AltHistorie: Václav III po čtvrté...

29. březen 2012 | 05.00 |

Alternativní historie: Král Václav III. Veliký (1305 - 1346)

Z Valdekova zajetí byl Václav - společně s Jindřichem z Lipé -  propuštěn v září roku 1316. Od této chvíle se poslední přemyslovec začal plně soustředit na vnitřní politiku. Aby zmírnil hrozící hladomor, využil veškerý možný výnos z urbury, aby nakoupil v zahraničí obilí  a dovezl je do Čech. Část jej nechal stranou k osevu a část je dal k dispozici lidu. Nepustil však obilí na trh, ale zavedl přísný přídělový potravinový systém. Těmito opatřeními se sice hladomoru nevyhnul, ale dokázal zmírnit jeho průběh a následky.

V následujícím období se snažil vymýtit ze země nejrůznější loupežné bandy a bavorské žoldnéře, která v Čechách "zapomněl" král Ludvík. Neváhal zakročit také proti vznešeným šlechticům, jestliže se přiživovali loupežemi. Bezpečnost kupeckých cest se stala jednou z Václavových priorit. Také začal investovat do kolonizace a urbanizace, snažil se do Čech nalákal odborníky nejrůznějších oborů - lékaře, stavaře, právníky, kazatele. Otcův záměr založit univerzitu nevyšel ani jemu - pro nepřejícnost papeže. Doba ještě nedozrála, ale pomalu uzrávala.  Zakládal kláštery, zvláště špitálové, církvi svěřoval péči o nemocné a staré a v tomto úsilí ji vydatně (nejneom) finančně zabezpečoval. V předchozích letech taktéž podporoval církevní reformy biskupa Jana z Dražic. V době, kdy pobýval v zajetí, byl Jan z Dražic obviněn u papežské kurie a povolán do Avignonu, aby se tam z narčení obhájil. Václav mu zajistil kvalitní obhájce, přední mistry církevního práva.  Třicet let Václavovi vlády země zažívala nevídané období trvalého míru a hospodářského rozmachu. Města rostla jako houby po dešti, dařilo se obchodu, dařilo se zemědělcům. Zachovalo se přísloví: Za krále mnicha, byla plná duše i břicha.

Krátce po propuštění jej Jindřich z Lipé požádal o souhlas k provdání Anežky, dcery Elišky Rejčky, kterou porodila královu otci, za Jindřicha, vévodu Javorského. Chtěl tímto zabezpečit "hradeckou královnu" pro případ jeho smrti, aby nezůstala tváří v tvář obrovské nenávisti osamocena. Král s pochopením souhlasil.Jindřich si tím získal nového zahraničního spojence do nepohody. 

V roce 1318 Václav vystoupil na říšském sněmu. Ve své slavné řeči, nepřímo namířenou na krále Ludvíka, oznámil, že se stahuje z říšské politiky. Kdo by se však dotknul práv jeho nebo práv jeho příbuzných, přátel, spojenců a blízkých, bude muset počítat s tvrdou odpovědí. Český lev, řekl něco v tom smyslu, je silnější a mocnější, než kdy před tím, je obklopen přáteli, kterým přátelství plně oplácí. Nechte jej spát v klidu a on nechá v klidu vás. Na tom samém sněmu uzavřel nástupnickou smlouvu s Janem Lucemburským a zveřejnil svou poslední vůli (v necelých třiceti letech), ve které zdůraznil dědická práva svých sester na české království.

V závěti ustanovil, aby po jeho smrti vládnul Jan LUcemburský či jeho synové, pokud ovšem do chvíle jeho smrti nebudeme mít syna Jindřich Korutanský. I přes špatné zkušenosti s tímto Menhartovcem Václav stále respektoval smlouvu, kterou s ním uzavřel. Přesto proti Václavovi poslední vůli Jindřich zaprotestoval. Římský král však prohlásil, že každý si v poslední vůli může napsat, co se mu líbí. Možná se nám může zdát divné, že mladý muž, v plném zdraví, ve třiceti letech, již takto zabezpečuje své poslední povinosti. Václav si však byl dobře vědom, že je posledním svého rodu. Slib čistoty uzavřený před více než deseti lety bral smrtelně vážně, stejně smrtelně, jako byla postel, na které ležel onoho srpnového poledne v Olomouci. 

V té době se pokoušel také o smíření se svou sestrou Eliškou, ale bez úspěchu. Eliška již neměla zájem. Nakonec požádal Jana Lucemburského, aby svoji ženu odvezl ze země. Manželství Jana s Eliškou bylo v té době pravděpodobně zcela rozvaleno. Sice ještě spolu měli děti, ale to spíše z dynastické povinnosti, než ze vzájemné lásky. Jan nakonec Elišku izoloval na jednom svém lucemburském hradě, jezdíval k ní stále méně a méně a když pak Eliška onemocněla tuberkulózou, polekal se a již k ní nikdy nepřišel. Eliška zemřela zapomenutá a v osamocení dne 28.9.1330.

Ač se Václav z říšské politiky ztáhnul, Jan v ní pokračoval dále, na svou vlastní pěst. Ale můžeme si být vědomi, že Václav svého přítele podporoval v jeho snahách dále. Jan měl u něj praktický neomezený úvěr, často mu půjčoval i zbrojnoše a moravské markrabství Janovo stále patřilo, byť ho Václavovi na počátku dvacátých let zastavil. Avšak římská politika Václava nakonec doběhla.

V roce 1319 za zvláštních okolností umřel Waldemar Braniborský. Pozůstalí odmítli ukázat tělo, markrabí byl pohřben na rychlo. Začalo se spekulovat o vraždě a jisté nitky ukazovaly na vinu Ludvíka Bavora. Tento již druhý skadál v řadě, do kterého se Ludvík namočil a který byl namířen proti členům kurfiřského rodu, ostatní volitele zneklidnil. Na počátku roku 1320 byl čtyřmi hlasy zvolen nový vzdorokrál - Fridrich Habsburský. Tentokrát korunu přijal - mocná lucembursko - mohučská lobby hlasovala pro něho a i když se volby nezúčastnil Václav, bylo evidentní, že český král, který navíc patřil k jeho přátelům, proti němu přímo nepůjde. Tato volba byla poslední, které se zúčastnil Petr z Aspeltu. 2.7.1320 tento velký diplomat umírá, což byla velká ztráta nejenom pro nového vzdorokrále, nejenom pro lucemburskou lobby, nejenom pro Václava jako krále, ale i pro Václava jako člověka.  Na jeho místo mohučska kapitula zvolila - Balduina Lucemburského, arcibiskupa trevírského. Takovéto spojení dvou významných kurfiřských i arcibiskupských hodností do jedněch rukou však nepřipustil papež, který místo zvolence kapituly arcidiecézi vnutil Jindřicha III z Virneburgu.

V říši se rozhořela dvojletá válka o římský trůn, ve které Václav zachovával přísnou neutralitu. Né tak Jan Lucemburský. Ten pro nového vzdorokrále vyjednal i podporu francouzského krále Filipa V. Na konec rozhodla bitva u Mühldorfu dne 28. září 1322, která však skončila patem. Fridrichova vojska sice zvítězila i sám Ludvík Bavor padnul do zajetí, leč v bitvě byl těžce zraněn Fridrich Habsburský. Neznáme rozsah jeho zranění, ale jisté je, že ač se ze zranění vyzdravil, stal se neschopným vlády.  Fridrich zemřel na následky tohoto zranění o deset let později.

Za této situace Václav svolal nový sněm volitelů, na kterém byl uzavřen smír mezi kurfirsty a Ludvíkem Bavorem. Bavor slíbil páté přes deváté, nakonec byl opětovně a jednomyslně  zvolen za římského krále...  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář