Král Václav III (1305-1346) - AlterHistorie 3.

28. březen 2012 | 18.33 |

Alternativní historie: Král Václav III. Veliký (1305 - 1346)

V roce 1312 se Václav vrátil z římského tažení, docela znechucený a unavený. Při návratu, jak jsme naznačili, ho čekalo ještě složité jednání s Ludvíkem Bavorem, vůdcem proticísařských nespokojenců. Václav se mu omluvil za ukvapenou volbu, na druhou stranu však vyměnil Ludvíkovu akceptaci daného stavu za tajný příslib, že jestliže Jindřich poruší své povinnosti lenního pána vůči Praze nebo Mnichovu, nebo vznikne-li potřeba nové volby, Václav bude volit někoho z rodu Wittelsbachů. S touto, k Jindřichovi ne zrovna košér, neveřejnou smlouvou se Ludvík spokojil a společně uklidnili i situaci v říši.

Problémy se však nashromáždili i doma. Přední šlechtici neskrývali nespokojenoc se správou Petra z Aspeltu - nejvíce jim vadilo, že ke dvorským úřadům (zvláště těm, jejichž "legitimní" nositelé bojovali pod Václavem v Itálii) povolal cizince. Petr se hájil tím, že úřady (dočasně!) svěřoval lidem, ke kterým cítil důvěru. Tu totiž zase nechoval k mnoha předním českým šlechtockým rodům, kteří ještě před pěti šesti lety byli ochotni zavraždit Václava, aby se zalíbili Albrechtovi. Petr z Rožmberka dokonce na protest teatrálně opustil dvůr, do Prahy se vrátil až v průvodu vracejícího se Václava. Král nechtěl otvírat staré křivd - na jedné straně poděkoval Aspeltovi za jeho službu, na druhou stranu však v oficiálních úřadech potvrdil české šlechtice - což vlastně hlavně platilo Jindřichovi z Lipé, který současně zastával úřad podkomořího a nejvyššího maršálka.

Mnohem vážnější spor, jak se později ukázalo, se však odehrával mezi dvěma Eliškami. Eliška Přemyslovna, sestra krále a manželka králova oblíbence Jana Lucemburského, z duše nenáviděla Jindřicha z Lipé, který po olomouckých událostech vedl prohabsburskou vzpouru proti Václavovi, a hlavně, hlavně nenáviděla svoji bývalou macechu, Elišku Rejčku, která se dokonce za Habsburka ochotně vdala a v době, o které mluvíme, se stále očekával její další, z neznámých důvodů odkládaný, sňatek s Jindřichem z Lipé. Václavovi zazlívala, že oba "zrádce" vzal na milost. V době římské jízdy se dokonce Eliška Rejčka na žádost Petra z Aspeltu musela odstěhovat z Prahy do svého věnného města, Hradce, kde pak žila v ústraní mnoho let. No v ústraní, v Hradci Rejčka vybudovala dvůr, jehož přední ozdobou byl skvělý "královnin" rytíř Jindřcih z Lipé. Tento dvůr se dal plně svovnávat s královským, a jehož lesk v mnohém předčil ten Eliščin. 

Vztahy mezi královskými sourozenci se tedy neustále zhoršovali. Přímá Eliška se mnohem více než žena cítila mužem a rytířem a Václavovu ústupnost (ať už byla vedena z jakýchkoliv pohnutek) nechápala a chápat nechtěla. Viděla v ní slabost, která ohrožovala otcovské dědictví.

Svého manžela Jana nebo dokonce i samotnou sebe považovala za schopnějšího panovníka. Tyto pocity však neměla pouze ze sebe, živil je v ní "její rytíř" - pan Zajíc z Valdeka, který se do vlasti vrátil na podzim roku 1314. A d ním se vrátili i další problémy.

Na druhé straně se však Eliška odcizovala také svému manželovi Janovi, který byl horlivým ctitelem jak Václavovým, tak Jindřicha z Lipé, avšak netajil se i obdivem k "hradecké královně." Navíc byl Jan neklidná duše, která neměla domov jediný, ale minimálně tři: Prahu, Paříž, Lucemburk. Eliška si ho "doma" - v Praze - moc neužila. Jan stále cestoval po Evropě - jak ve službách Václavových, tak i v zájmech svých. V evropě se začalo říkat, že žádná evropská pře se neobejde nez rozhodčí přítomnosti velvyslance českého krále - t.j. právě Jana Lucemburského.

Po smrti Jinřicha Lucemburského, po návratu zbytku německého vojska, se konala nová volba římského krále. Přemyslovsko - Lucemburský blok zůstal jednotný, byť Václav opustil císaře dá se říci předčasně. Avšak jak Balduin, tak i Jan plně chápali důvody, které Václava k tomuto jednání vedly. Masakr v římských ulicích v době císařské korunovace hnula i jimi. Bladuin s Petrem sice chvíli zvažovali volbu Jana,  ale ten byl v sedmnácti letech ještě příliš mladý. Pak se na Václavův návrh přiklonili k Ludvíkovi Bavorovi, který byl nakonec zvolen hlasy čtyř kurfiřtů. Zbylí tři (k nimiž se připojil také "český král" Jindřich) se pokusili za vzdorokrále zvolit Fridricha Habsburského, ten však, jak jsme již uvedli, volbu odmítnul. Ludvík nakonec ústupky, sliby a úplatky získal postupně podporu i těchto zbývajících volitelů.

Potřeboval ji. Opětovný vzrůst autority a síly "Českého lva," který se postupně a úspěšně vymaňoval z dluhů, jej znepokojoval, stejně jako jednotný česko apeltsko - lucemburský blok, na kterém v podstatě závisela jeho moc. Taktéž chtěl využít nárůst protičeských nálad v říši. Avšak přímého střetu se neodvážil, zkusil to tedy intrikou.

Jan Lucemburský v Praze strávil (s přestávkami) přelom roku 1314 až do pozdního léta roku 1315, kdy odjel do Paříže. Situace v Čechách vypadala klidně. Hospodářství rostlo, země se zdála jednotnou, o nespokojencích nebylo vidět ani slyšet. Proto bylo překvapivé, když Vilém Zajíc z Valdeka se drze odvážil počátkem října napadnout nepočetný královský průvos a zajmout samotného panovníka společně s nenáviděným Jindřichem z Lipé a starým kancléřem Petrem Angelovem. Princezna Eliška pak toho dne v Praze oznámila, že se Václav údajně rozhodl abdikovat na svůj titul a odejít do lesů žít poustevnickým životem. Za krále  prý povolává a k zvolení doporučuje oblíbeného Jana Lucemburského.

To vše však okamžitě odmítli předáci strany uneseného Ronovce. Petr z Rožmberka zprávu označil za nesmysl, Rajmund z Lichtenburka si servítky nebral a obvinil princeznu ze lži.Na druhou stranu Elišku podpořila pražská města, zvláště německé patricijstvo Zanedlouho Vilém se mučením Petra Angelova zmocnil pečetě a vydal Václavovým jménem listinu, která podpořila Eliščino ztvrzení. Dále  do Mnichova poslal posla, který by Ludvíka Bavora informoval o Václavově pseudorozhodnutí. Ještě v říjnu se (pod vedením Rajmunda, Jindřicha mladšího z Lipé a Jana z Vartemberka) vzbouřili Ronovci a jim blízcí Markvatici a poslali Vilémovi a princezně Elišce opovědní list. Petr z Rožmberka se společně s Petrem z Aspeltu pokoušel vyjednávat s Eliškou i s Vilémem a naléhavě žádal o možnost Václava vidět a mluvit s ním. To  spiklenci samozřejmě odmítli.

Ludvík Bavor okamžitě uznal Jana Lucemburského za nového českého krále a vyzval ho, aby si u něj převzal lenní praporce. Dále poslal do Čech početné vojsko, kterým podpořil Viléma Zajíce. A že ji bylo potřeba.  Další občanská válka (historiky přezdívána jako "válka dvou Elišek", anebo také "válka manželů Lucemburských") sice s přicházející zimou utichla, aby na jaře vypukla s novou silou. Samotný Jan Lucemburský se o převratu v Praze dozvěděl docela se zpožděním - až v březnu příštího roku. Občas měli totiž poslové problém najít místo, kde právě pobýval. Do Prahy se dostal až v červnu, kde slavnostně odmítnul korunu a vyjádřil svoji nevíru ve Václavův čin. Ukázalo se, že jak Eliška, tak Ludvík a Vilém přecenili Janovu ambicióznost a podcenili jeho smysl pro čet. Ihned se totiž  mladý Lucemburk postavil do čela odboje proti Vilémovi Zajícovi a vlastně i proti Ludvíkovi Bavorovi. Opřít se mohl o zahraniční pomoc poskytnuta Lokýtkem a Fridrichem, která již v zemi nějaký čas operovala. V té době se k odboji připojil i Petr z Rožmberka, který vyčkával na Janův názor.

Zajímavé však je, že protože vlastně válčil Jan proti Elišce a jejím snům, jejich manželství tím bylo vážně poznamenáno, byť se jim v té době narodil prvorozený syn, pojmenovaný  (na truc Elišce?) "Václav", jedná se samozřejmě o budoucího slavného Karla IV.. Eliška se svého manžela pravděpodobně snažila dostat na svou stranu všemi dostupnými, i "ženskými" zbraněmi,  avšak je třeba říci, že neuspěla a v podstatě od Janova návratu pobývala v domácím vězení na hradu Lokti.   O Eliščině osudu si ještě povíme v pravý čas, teď se však věnujme  událostem bouřlivého roku 1316.

Hlavním Janovým problémem v té době bylo, že nevěděl, kde Zajíc drží Václava v zajetí. V úvahu připadalo více jak druhá desítka hradů vlastněných Valdekem či jeho spojenci.  Tehdy se dopustil hrubého omylu a chyby - zatknul králova levobočního bratra, Jana Volka, kterého považoval za jednoho ze spiklenců, a nechal ho mučit útrpným právem, aby se dozvěděl více. Informace, které získal, nebyly na nic a nakonec na nátlak Petra z Rožmberka, Petra z Aspeltu i pražského biskupa Jana z Dražic, jej byl nucen propustit.  Janovi pak nezbylo nic jiného než dobývat jeden Zajícův hrad za druhým.

Jak jsme se zmínili, Ludvík Bavor ihned uznal Jana Lucemburského českým králem. Proti tomu se protestem ozval Jindřich Korutanský, který argumentoval dohodou, kterou před lety s Václavem uzavřel. Ludvík Bavor sice na tento protest z počátku nebral ohled, když však Jan odmítnul hrát jeho hru, vzpomněl si na ni a vytáhnul Korutanskou kartu, chca se inspirovat lstivým Albrechtem Habsburským a za česká lena pro změnu předal právě starému Jindřichovi (v té době přibližně padesátiletému). Co však byl před těmi osmi, devíti, desíti lety geniální tah, to se však v současnosti stalo hrubou chybou. Vilém Zajíc nebyl Jindřichem z Lipé. Pro Valdeka byl Korutanec nepřijatelný absolutně. Než aby mu tedy vzdal hold, raději propustil vězně a utekl i se svými spojenci za hranice.

Václav III se společně s Jindřichem z Lipé tedy po roce dostali opět na svobodu. Zatímco Jindřích byl vězením a mučením zcela fyzicky zlomen, Václava si pan Vilém týrat netroufnul. Václava na svobodě opět vítali davy. V Praze veřejně obvinil Viléma Zajíce a jeho stranu ze zrady a popřel zprávy o své abdikaci. O Elišce se však nezmínil. Dále v podstatě přinutl Ludvíka Bavora, aby se mu omluvil - římský král vyjádřil politování, že uvěřil lži. Avšak s bavorskými ozbrojenci se Václav potýkal ještě v roce 1318.

Škody opět byly obrovské. Václav se už snad potřetí ocitl znovu na samém počátku, jeho dílo v podstatě bylo zničeno. Petr Angelův a Jan z Vartemberka byli mrtví, spolu se stovkami, možná s tisícem, bezejmených. Na druhé straně však rokem 1316 nastává doba dlouhých necelých devedesáti let, kdy cizí vojsko nevstoupilo  do české kotliny. Dílem to bylo i úspěšnou Václavovou politikou v dalším období vlády. Tentokrát  však Václav musel trestat přísně, ale opět  zvolil milosrdnost a symboliku - spiklence sice v nepřítomnosti odsoudil k smrti a zkonfiskoval jejich  majetky, ale pouhou polovinu použil, aby zmírnil škody, druhou polovinu pak vrátil oprávněným dědicům...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář