3) Prvořadý význam zbožnosti

16. březen 2012 | 08.36 |

Cíl této práce spočívá v zamyšlení se nad významem zbožnosti, rád bych se pokusil definovat pojmy "zbožnost", "bázeň před Bohem," "Zákon," "zákonictví."

V křesťanských, hlavně protestantských, kruzích se uhnízdil názor, představa, že zbožnost je jakýsi bonus, něco navíc, co člověk přidá ke spáse, aniž by ji jakkoliv ovlinil. Často žijeme v přesvědčení, že spásu máme v kapse, že, vždyť jsme se pomodlili ke spasení, a že zbožnost přidáváme jaksi navíc. A jestliže nepřidáme, pak se v podstatě nic nestane, hlavně "nebuďme zákoníky."

Osobně jsem přesvědčen, že tyto představy jsou mylné. Zbožnost, zbožný život, je nedílnou součástí spásy. Křesťanská, "spásonosná" víra, není vírou "vakuovanou," která by se vznášela v nebesích, ve vakuu, aniž by se čehokoliv dotýkala. Naopak, křesťanská, spásonosná, víra vstupuje do všedního, pozemského života. Citát Johna Murrayho bych osobně formuloval ještě radikálněji: Naše chování není určováno tím, koho "pouze" uctíváme, ale v koho věříme a komu důvěřujeme, kdo je naším Pánem. Apoštol Jakub nazývá ve svém listě "vakuovanou" víru vírou mrtvou – a mrtvola plavčíka mne nezachrání, začnu-li se topit. Plavčík musí být na živu, aby pro mne mohl skočit. Ve chvíli hříchu, ve chvíli tělesnosti, tedy nejsme spaseni, neboť naším Pánem a Spasitelem není Kristus, ale někdo (něco) zcela jiný. Proto je životně důležité se k Bohu neustále vracet – činit pokání. Být zbožný tedy znamená být spasený. Nejedná se o nějaký "nadstandard," ale přímo o základní otázku života a smrti. Hřích, ve kterém žijeme, případně hřích, který nevyznáváme, je hříchem, který nás zabíjí. Být zbožný spočívá v chození po Božích stezkách, v konání Boží Vůle. Abychom to dovedli rozeznat, dal nám Bůh Svůj Zákon.

Položme si otázku, jaký je vztah křesťana k Zákonu. Co si představíme, když se řekne "Zákon?" Podléhá křesťan Zákonu? A když tak, jakému? My, křesťané, zvlášť protestanti, často špatně rozumíme pojmu "svoboda," pleteme si jej s "anarchií." Ale jestliže vyznáváme, že Ježíš je Pánem, tj. Panovníkem, tak potom každé Kristovo Slovo se pro nás stává Zákonem, není-li pro nás Kristovo Slovo Zákonem, pak usvědčujeme naše vyznávání Krista Panovníkem za falešnou frází bez obsahu. Pavel odpověď na tuto otázku v Listu do Korintu formuluje následovně: Na jedné straně píše, že sám není pod Zákonem (myšleno "Starým – Mojžíšovským", tj. verš 1Kor 9,20), aby sám odmítl myšlenku, že by byl bez Zákona, ale aby zdůraznil, že Jeho Zákonem Je Kristus (tj. verš 1Kor 9,21).

Být pod tímto "Novým" Zákonem pak nazývá jako "být pod Milostí" (Řím 6,14n) a apoštol Jakub tento zákon nazývá "zákonem svobody (Jk 1,25)." Ježíš je pro Pavla Zákonem, být poddán Ježíšovi, osobně Ježíovi, tomuto "Novému zákonu," znamená být pod Milostí, pod dokonalým Zákonem Svobody. Tomu Ježíšovi, který prohlásil, že nepřišel Zákon (tj. Mojžíšův) zrušit, ale naplnit.

Máme tedy tady dva Zákony, dvě Smlouvy. První Zákon, Mojžíšův, napsaný na kamenné desky, druhý Zákon, druhou Smlouvu (Iz 49,8!) – osobu Ježíše Krista, který je naplněním této smlouvy. Když se podíváme podrobněji na Matouše 5. – 7. kapitolu, na slavné "Učení na hoře," pak uvidíme, že Ježíš hovoří jako ten, jehož autorita je rovna autoritě toho, s kým hovořil Mojžíš. Zde Ježíš od sebe odděluje nařízení platné "pro otce", od nařízení, které On vyžaduje od těch, kdo "jej slyší." Všimněme si, že Ježíš zde nezpochybňuje přikázání daná otcům, neříká, že přináší nějaký lepší výklad Starého Zákona – ne, On sám je Novým Zákonem, který ten Starý plně naplňuje. Být poddán Kristovi tedy znamená jednak být poddán Milosti, a jednak být poddán naplnění Zákona. Jinak řečeno, křesťané naplňují Mojžíšův zákon, když následují Ježíše Krista, který však od nich žádá něco jiného, jiný druh chování, než si žádal Bůh od židů. Tohoto ostrého předělu si musíme všimnout. Když studuji kázání na hoře, pak osobně nabývám přesvědčení, že Bůh si žádal po židech jednání, které spočívalo v tom, aby se stali obrazem Božího soudu, spravedlnosti (důraz na přokázání oko za oko, zub za zub), avšak křesťané jsou Kristem volání k tomu, aby "byli pod Milostí," aby byli zobrazením této Milostí, aby tato Kristem vybojovaná Milost na Golgotě se prakticky projevovala v denodenním životě křesťana. Zákonictví pak tedy můžeme charakterizovat jako trvání na Zákonu, zobrazovat Soud, spravedlnost, trvat na výhodách, které Z-ákon (nebo i z-ákon) poskytuje, za všech okolností.

Hovoříme o "bázni před Bohem." Mnozí lidé žijí v bázni před jinými lidmi, před sousedy, před šéfem, před příbuznými. Kolikrát člověk udělá to či ono, jenom proto, aby ho druzí nepomluvili. Myjeme okna tehdy, kdy je umyjou naši sousedi, sekáme trávník tehdy, kdy jej osekal i majitel vedlejší zahrady. Když je móda chodit do kostela, pak chodíme do kostela, že, co by tomu řekli ctihodné vesnické dámy, kdyby nás tam neviděli, když je módou nechodit, pak nechodíme, že, co by tomu řekli vážení kolegové v práci, kdyby nás tam uviděli. Bázeň před Hospodinem není jiná než takováto bázeň před lidmi. Jedná se o prostou otázku: Co si Bůh o mne říká? Jak mne Bůh vidí? Jestliže udělám to či ono, nebude to Pána Boha mrzet či bolet? Co by Bůh řekl, kdybychom šli tam, kam chtějí teď jít naše nohy? Co by Bůh řekl, kdyby nás uviděl tam, kam se chystáme odebrat? Mít bázeň před Bohem spočívá v hledání Boží Vůle. Je to záležitost Lásky, ne strachu. Jestliže milujeme svého partnera, rodiče, děti, pak je přece nechceme vidět zarmoucené, smůtné, neštastné, plné bolestí. A co teprve, kdybychom věděli, že my sami jsme zdrojem jejich smutku! To pak láska sama sevře ještě o to více naše srdce. Přece nechceme zarmucovat ty, kteří jsou nám nejblíže, nechceme být pro ně zdrojem bolestí a utrpení, protože je milujeme. Jestliže nám to však je jedno, znamená to, že jsou nám lhostejní. Bázeň před Bohem tedy vyvěrá z té nejhlubší Lásky k Bohu. Ne nadarmo neříká Ježíš: Kdo mne miluje, bude zachovávat má přikázání (Jan 14,21+14,23). On je totiž velký rozdíl mezi Láskou a Zamilovaností. Zamilovanost miluje obraz člověka, takového, jakým by mohl být, takového, jakéhosi představujeme, takovým, jakým bychom si přáli jej mít. Láska však miluje člověka takovým, jakým je, respektuje takovým, jakým je. Milovat Krista tedy znamená respektovat jej jako Panovníka, Krále, Svatého Boha, neboť On vskutku tím vším je.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář