1) Cíl a průběh křesťanského života...

21. únor 2012 | 17.44 |

Smysl tohoto článku  spočívá v zamyšlení se nad cílem a průběhem křesťanského života.

Existují pouze dva1 typy lidí: Spasený a nespasený (kupř. Mt 7,13nn). Kdy je člověk spasen? Tehdy, když živou (Jk2,14+nn; Ga 5,6) vírou věří v Krista (Jan 3,18) jako ve svého Pána (Řím 10,9a; Jan 14,21nn) a Spasitele (Řím10,9b). V okamžiku hříchu však nikdo spasený není (Řím 8,6n; 1J 3,9; Gal 5,21; 1Kor6,9; Mt 7,21nn; Lk15,11nn), jednoduše proto, že v okamžiku hříchu nevěříme Kristu jako svému Pánu (kdybychom věřili, nezhřešili bychom), důvěřujeme někomu jinému více, než Kristu, podřizujeme se jinému Pánu, než Kristu. Proto se musíme vracet k Bohu – proces návratu nazýváme "pokáním" (Lk 15,11nn; Lk 18,10nn). Ježíš Kristus totiž zemřel za naše hříchy (Iz 53k) – za ty vyznané (1Jan 1,9). Ve chvílích pokání jsme očišťování z hříchu, které vyznáváme, a tyto hříchy svěřujeme Kristu, aby je On vynesl na Golgotu.

Takže, když shrnu předchozí odstavec, ve chvílích, kdy živou vírou věříme Ježíši Kristu, tehdy jsme spaseni, tehdy jsme přešli od smrti do života, avšak v okamžiku hříchu Krista (a tím i Boha a spásu) opouštíme a musíme se k Němu opět vrátit. Cílem křesťanského života je tedy Spása (Fp 3,11a14; 1Pt 1,6-9). I v otázce spasení Bible nastavuje ono známé napětí: Už ano x ještě ne (např. Jan 3,18 x Mt 10,22; Zj 2,26), neboť v Milosti (tj. [mimo jiné] mimo pravomoc Soudu) se pohybujeme (=chodíme) právě a pouze tehdy, když věříme živou vírou, když se necháváme vést Duchem, zatímco v okamžicích hříchu se necháváme vést tělem v satanských krajinách odsouzených Bohem, což znamená smrt2 (Jan 3,18; Řím 8,6; Gal 5,17n). Právě skrze živou víru (která sama o sobě je nezaslouženou milostí) Bůh nezaslouženou milost dává. V křesťanském životě tedy v okamžiku živé víry jsme přešli ze smrti do života, v okamžiku hříchu jsme pak od spasení doputovali k odsouzení a smrti a skrze milost pokání, což je ovocem živé víry, se vracíme opět ke spáse3. Příběh marnotratného syna a ztracené ovečky(Lk 15k!) se každým hříchem a každým pokáním stále opakuje.

Žít křesťanský život tedy znamená jít cestou Ježíše Krista (Iz 30,21; Jan 14,6). Nejdůležitější otázka, kterou si křesťan může položit, zní:Jdu já osobně cestou Ježíše Krista? Anebo jdu cestou, která se s cestou Ježíše Krista míjí? Žel často křesťané příliš automaticky předpokládají, že jdou.

Otázka však zní: Kdo určuje cíl cesty, kam jdu? Jsem to já, nebo Kristus? Zvu já, aby šel Kristus mou cestou, anebo poslouchám volání Ježíše Krista, abych šel Jeho Cestou? Kdo vlastní cestu po které jdu? Kdo ji dláždí, tj. Kdo určuje její obtížnost? Bůh, anebo si ji ulehčuji sám? Jak poznám, že jdu Cestou Ježíše Krista? Ne-li tak, že se budu na svět dívat očima Ježíše Krista, že mu budu naslouchat sluchem Ježíše Krista, že můj jazyk bude jazykem Ježíše Krista, mé ruce budou rukama Ježíše Krista a mé nohy budou nohama Ježíše Krista (Gal 2,20; Řím 8,9b).4 Jestliže však v tomto testu propadnu, musí se tato skutečnost stát výzvou – výzvou k celoživotnímu pokání (Lk 18,10nn) a k celoživotnímu vědomí vlastní hříšnosti (Řím 7k; Fp 3,12+3,15; Mt 18,23nn, Lk 17,10).

Duchovní růst a "zralost" tedy spočívá ve vědomí vlastní hříšnosti, nedokonalosti, neužitečnosti (odkazy viz výše), vědomí, které nás však nesmí vést k beznaději a pocitum bezvýchodnosti, ale naopak do aktivní služby Bohu (Lk17,10 ještě jednou!) a k jistotě, že právě v takovémto "postoji celníka" máme zaslíbení očištění a tím i spásy. Protože již toto vědomí a pokání samo o sobě je důkazem, že se necháváme vést Duchem – neboť tělo nikdy k pokání člověka nedovede! Žel však, tuto zdravou "jistotu spasení" ze zaslíbení spojeného s postojem celníka si mnozí křesťané pletou s farizeovou "sebejistotou" spasení popsanou v tom samém podobenství...

-------------------------

Poznámky pod čarou:

1Apoštol Pavel nepsal 1Kor 3,2, aby "definoval" tělesného křesťana, nebo nedospělého v Kristu, ale aby přivedl ty, kdo přijmou jeho list, skrze pokání zpět k Bohu. Obdobně také autor listu Židům 5,14 nemá v úmyslu definovat "křesťana nemluvně", ale napomenout učitele, kteří se svévolně vzpírali svému pověření. Musíme mít při výkladu těchto i jiných míst na vědomí, že se jedná o List – tedy způsob komunikace pomalejší, než jsme dnes zvyklí, kdy je určitá časová mezera mezi hříchem, napomenutím a přijetím pokání. Pavel tedy (zvláště) v 1Kor popisuje jakýsi přechodový stav (něco jako Schrödingerova kočka) mezi odesláním výzvy k pokání a přijetí nebo odmítnutí této výzvy čtenáři listu – a ti, kdo přijali výzvu k pokání této epištoly, jsou pak jeho adresáti zmínění na počátku, ti, kdo obsah této epištoly odmítli, se z těchto adresátů (a tudíž i z požehnání a zaslíbení těmto adresátům náležící) sami vyjmuli.

2Pojem "tělesný křesťan" je tedy protimluv – kvadratura kruhu.

3Všimněme si, že také celník z podobenství Lk 18,10nn je na základě svého pokání očištěn až když opustí chrám a vrací se domů. V NZ kontextu však Chrám představuje Církev Boha Živého – a také tělo křesťana. Chvíle "konečného" očištění je tedy chvíli smrti, kdy opouštíme tento pozemský chrám a "vracíme se domů."

4Text kurzívou přebírám ze svého článku: Ježíš potkává Celníka - na Cestě..., zveřejněném na blogu "Bohu a světu"

Zasláno mailem - Datum: 20.2.2012 19:57:38

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář