Hvězdné bloudění: Návštěva u pana prefekcta..

23. prosinec 2011 | 21.27 |

Deník kapitána Adolfa Vlka, 10. den mise, čas: 18:43

Pomalu se přibližujeme ke kosmické stanici, která obíhá na orbitě Dívně, doprovázeni asi pěticí po zuby ozbrojených válečných korábů, které nám připluly vsttříc. Na můstek jsem k závěrečné dílu této fázy letu  opět svolal první směnu, která před tím asi osm hodin odpočívala. Sedím ve své kapitánské sesli a udílím  pokyny. Horznata se stará o bezpečnost, Alex o počítače, Fork drží pod palcem strojovnu a lodní sytémy a u kormidla sedí naporučík Chris Chriver.

"Přijímáme komunikační signál," hlásí mi Hroznata.

"Na hlavní monitor, prosím..."

Objevuje se milý, dívčí obličej ve slušivé uniformě:

"Kosmická stanice Díveň žádá cizí loď o identifikaci..."

"Tady diplomatická loď Krysa z Organizace spojených planet, jsem kapitán Adolf Vlk,  podle Smlouvy o vzájemných vztazích se při přechodu Moralitských vesmírných hranic hlásíme u Vaši nejbližší stanice a žádáme o povolení pokračovat v cestě na Moralu..."

"Připravte se na ukotvení," odpovídá dispečerka. "Přitáhneme si Vás gravitonovým paprskem."

"Rozumím. Kdy mne přijme pan prefekt?"

"Můžete přijít hned po ukotvení..."

Deník kapitána Adolfa Vlka, 10. den mise, čas: 20:15

"Co si přejete?"

Nerudný hlas jakési mladinké sekretářky  v předpokoji kanceláře zdejšího prefekta dává zcela jasně najevo, že nejsme zrovna vítanými hosty. Zvláštní. Ačkoliv podle našeho lodního času v podstatě začíná noční čas, zde vládne poklidné dopoledne, tak proč tolik nelibosti v jejím hlase? Že by se nevyspala dosytosti, anebo ji snad vyrušujeme se sladkého nicnedělání?

"Jsem pan Pcsion z Moraly a toto je kapitán diplomatické lodi Krysa, pan Adolf Vlk. Pan prokonzul Jatránus nás očekává..."

Překvapuje mně, že se pan senátor nehlásí pod svým pravým jménem. Sekretářka se na nás zamračí, pak stikne jakýsi čuplík u svého přístroje, který  z reproduktoru vydá písklavý zvuk. Následně se ozve hlas:

"Ano, panenko?"

"Přišli jakýsi dva pánové, že pry jej očekáváš, nějaký, nějaký,..." přeruší sekretářka své hlášení a pak se obratí na mého průvodce: "Jak že se jmenujete?"

"Pcision, madam..."

"Nějaký pan Pcision a pan kapitán Adolf Vlk, prý je očekáváte..."

"Nechť pan Pcision vstoupí, poproste pana Vlka, ať nás omluví a chvliku posečká. Končím..."

Přístroj vydá jakési příslušné pípnutí a sekretářka se opět na nás zanračí:

"Slyšeli jste? Vy můžete jít, vy tu laskavě počkejte..."

Senátor Renva se ukloní vejde do místnosti, já zkouším překonávat Mergánský vztek. Nejraději bych té slečně či mladé paní pořádně vyčinil. Takto se jedná s návštěvníky? Nu což, naštěstí to není moje podřízená nebo zaměstnankyně, tak si nechávám zajít chuť.

"Laskavé" čekání se trošku prodlužuje. A skretářka nedělá nic, vůbec nic. Jenom se znuděně dívá do monitoru, občas posune  polohovací zařízení podobné pozemské starodávné myši z počátku informačního věku. A občas si jen tak vzdychne. A ač je místnost vybavena několika pohodlnými křesly, absolutně ji nenapadne, aby mi nětkerou nabídla k posazení. O drobném občerstvení ani namluvě.

Pět minut, deset minut, třicet minut. Začínám se trošku nervózně procházet po předpokoji. Co bych taky dělal, že?

"Nemůžete chvíli postát na místě? Rušíte mně..."

Uf. To už by snad stačilo, ne? Nahodím Mergánský válečná výraz a jdu pomalu k té velice příjemné slečně. Ale než stačím něco říci, pípne přístroj na jejím stroje:

"Panenko, pozvete prosím pana kapitána dále..."

"Slyšel jsem, nemusíte mi to opakovat, panenko," vyštěknu, jakmile uvidím, že se ta,. no, ta nána nadechuje k nějaké řeči, a bez jakéhokoliv jejího slůvka jdu ke dveřím a vcházím do prefektovy pracovny.

První, co spatřuji, je široký úsměv na tváři prokonzula Jatrána, asi čtyřiceti nebo pětačtyřiceti letého Moralitu. Přichází mi naproti a srdečně mi tiskne rukou:

"Buďte vítán, pane kapitáne,  rád bych Vám poděkoval, že jste se ujal pana senátora..."

"Dostal jsem to příkazem, pane," odpovídám...

"A jak jsem slyšel, rozkaz jste splnil do nejmenšího detajlu naprosto přesně..."

Nasadím formální tón moralského způsobu: "Na základě diplomatické smlouvy mezi našimi státy přicházím Vám vzdát hold, vznešený prefecte, jsem připraven odevzdat Vám své starpédy a přivítat na palubě Vaše komisaře."

"Pohov, pane kapitáne, udělejte si pohodlí, dáte si něco k pití? Rá bych Vám nabídnul stoleté víno z moraly, žádný zpreplikovaný patok..."

Usměju se pro vzpomínku na uvítání od Chrise a Charlieho. Asi záměrně vycházeli ze zvyků vyšší moralské společnosti.

"Děkuji Vám, pane prefekte, rád se napiju..."

Připíjíme si. Pak Prokonzul Jatránus začne mluvit:

"Pane kapitáne, rád bych Vás ujistil, že podporuji snahy našeho senátu o naše spojenectví proti biorobotům..."

Přikývnu.

"...Osobně se však domnívám, že musíme jít dále. Nesmíme čekat jako zaleznuté krysy, s prominutím, musíme sami udeřit na nepřítele na jeho vlastním území..."

Překvapením pozvednu obočí. Tento názor slyším zcela poprvé.

"... Slyšel jsem, že vy jste se už s bioroboty střetnul v přímé bitvě..."

"Ano, před patnácti lety. Upřímně řečeno, proti jejich systémů jsme něměli šanci..."

"Ale měli jste zajatce, ne?"

"To byli spíše trosečníci, pane, našli jsme je na jedné neobydlené planetě na základě jejich podivného nouzového signálu, který jsme zachytili."

"Měli jste možnost je prostudovat?"

"Ani ne, pane, nepolupracovali s námi. A po pár hodinách od jejich nalodění na nás zaútočili ten jejich bojový koráb. S jasným cílem nás zničit, nešlo jim o osvobození věznů."

"Jak jste se ubránili?"

"Vlastně nijak. Měli jsme tři lodě, všechny utrpěly těžká poškození, jednu nám dokonce zničlii. Druhou jsme napěchovali těmi nejsilnějšími známými výbušninami a vyslali jsme ji přímo proti nim. Akt zoufalství pane. Náš zbývající pětistěžník však se také již nedal použít, jádro bylo nestabilní, většina systému nefungovala, zachránili jsme se v evakuačním modulu, naši nás pak našli až za tři měsíce..."

"Tehdy padnul Francouz?"

"Ano, a ne jenom on..."

Vzpomínka na Elessu umírající v mé náručí. Asi se její odlesk objevuje i na mé tváři...

"Omlouvám se," říká Jatránus, "že z Vás páčím jistě nepříjemné vzpomínky, ale možná se už my dva nikdy nesetkáme... Co jste se dozvěděli o těch bytostech?"

"Nic moc," pokrčil jsem rameny, "jak jsem řekl, nespolupracovali, neodpovídali na otázky, jejich kybernetické části těla nešly oddělit ani nijak prozkoumat našimi scannery."

"Máte vy osobně nějakou teorii?"

"K teorii potřebujeme fakta, těmi však, žel, nedisponujeme," odvětil jsem...

Jatránus přikývne: "Tak aspoň spekulaci..."

"Vážně, těžko říci. Pravděpodobně jsou nějak vzájemně propojeni. Možná spolu sdílí myšlení nebo třeba jenom vzpomínky či vědomosti. Anebo dohromady spolu tvoří jakýsi superpočítač, mozek každého by mohl fungovat jako jednotlivé procesorové jádro většího celku.  Kdo ví. Ale bojím se, nebo lépe řečeno, předpokládám, že jeden každý jejich jednotlivec je schopen v případě izolování od ostatních anebo naprostého zničení jejich společnstva založit společenství nové..."

"Takže jste toho názoru, že je musíme vyhubit do posledního?"

Na tuto Jatránovu otázku jenom krčím rameny. Na což se ujme slova Renva:

"Děkujme bohům, nebo jim spíše želme, že se za těch posledních patnáct let jejich výskyt v našich končinách dá počítat na prstech jedné ruky. Možná, kdyby jejich hrozba byla hmatatelnější a určitější, byly by určité kruhy více nakloněny ke vzájemné spolupráci..."

"Přesto však toto nebezpečí může podceňovat pouze blázen, nebo dítě," vybuchuje Jatránus. Renva na to zbledne a trhne sebou: "Pro všechny bohy na posvátné hoře, Ramku," oslovuje Jatrána jeho neformálním rodinným jménem, "neblbni, vždyť i ty stěny mají uši..."

Jatránus pokyne hlavou, pak prohodí směrem ke mně: "Pokud vím, máte teď na lodi noční čas. Mé komisaře můžete čekat ráno. Smlouvu znáte, je nepřípustné, abyste v našich vesmírných hlubinách plul v subprostoru. K Vaši ochraně Vás k Morale  doprovodí náš vojenská koráb, kdyby Vás otravovali teroristé, piráti, nebo sekřťané.."

"Sekřťané? kdo to jsou?"

"Naše zdejší specialita. Jsou to ubožáci a zbabělci, kteří se neštítí těch nejodpornějších činů. Představte si, před šedesáti lety ukradli dokonce mrtvé tělo jejich zakladatele, aby mohli nakecávat, že vstal z mrtvých..."

"Vážně?"

"Naprosto. Vedou otevřený odboj proti císařskému majestátu. Musíme je zničit," dokončuje Jatránus svou řeč, ve které intonací dává najevo své pohrdání nad těmi lidmi a vztek, že musí plnit takovýto úkol.

"Dobře," odpovídám, abych vrátil námět naší rozmluvy zpět k oficiálnímu důvodu mé návštěvy prefectovi kanceláře, "Vaši komisaři budou ráno u nás vítáni..."

"A kapitáne Vlku," zvážní Jatránus, "má schůzka s panem Renvou byla přísně důvěrná. Musím Vás požádat, abyste se o ní nikdy, nikomuinezmínil," na malý moment  se odmlčí, a pak dodává: "Ani velvyslanci Chajrlovi?"

"Ani Chajrlovi," podivím se..

"Ani Chajrlovi." opět doplní Jatránus, "kdoví, komu v Morale slouží..."

"V Morale slouží Organizaci spojených planet," hrdým tónem namítám.

"No vždyť říkám, kdo ví, komu v Morale slouží," opakuje Jatránus zamyšleně.

"To odmítám," odpovídám, "velvyslanec Chajrl je mým přímým nadřízeným na území Moralské říše. A co více, je mým blízkým přítelem, vzájemně si naprosto důvěřujeme, nevíte-li, komu slouží on, pak ani nevíte, komu sloužím já..."

"Musíme být obezřetní, pane Vlku," hněvivý podtón v prefektově hlasu se nedá přeslechnout, "jedinný krok vedle a staneme se bioroboti všichni. Proč si myslíte, že Renva jednal s OSN a ne s OSP?"

"To stačí, Jatráne," uklidňuje Renva svého druha hlasem a gestem ruky, pak se přiblíží ke mně a podívá se mi do očí: "důvěřujete-li Chajrlovi, znamená to, že mu důvěřuje i admirál Topper. V tom případě mu důvěřuji i já. Ale mějte na mysli, že jestliže se v něm pletete, v tom případě Vám už my dva nikdy v ničem nepomůžeme, protože budeme oba mrtvi. Rozumíte mi, pane kapitáne?"

Renvova logika sice v sobě nese  hluboké nedostatky, zvlášť co se týče vztahu mezi admirálem Topperem a mnou, raději však na ně neupozorňuji a senátora neopravuji. Říkám jen: "Ano, pane senátore."

"Dobře tedy, můžeme se tedy spolu vrátit na Krysu..."

"Pane senátore," opět se chytnu slova, "nebylo by rozumější cestovat Moralou Vaší linkou? V mé posádce budí Vaše přítomnost zvědavost a podezření."

"Držte svou posádku pevně ve svých rukou," odpovídá mi, "použiju - li naši dopravní linku, má přítomnost na Hvězdné admiralitě i zde nepůjde utajit. Stále jsem nucen spoléhat na diskrétnost Vás i celého Vašho mužstva.."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

RE: Hvězdné bloudění: Návštěva u pana prefekcta.. křesťan 24. 12. 2011 - 12:45