Kajícné modlitby II

3. květen 2010 | 20.06 |

Vážení přátelé, bratři a sestry,

do života křesťanů patří i kajícné modlitby. Nedávno jsme si, několik bratrů a sestřiček, udělali skupinku zaměřenou na pokání. Prosili jsme Boha o Světlo v následujících oblastech našich životů a vyznávali jsme Bohu naše hříchy. Kladli jsme si následující otázky, ve vědomí toho, že naše hříchy a naše hříšnost není libá vůně, ale smrad, ze kterého se zvedá žaludek. Neuvažovali jsme jenom o vztahu já osobně x Bůh, ale i náš sbor x Bůh. Nechť jsou Vám tyto řádky inspirací pro vlastní modlitební život.

Jako osnovu jsme použili desatero zapsané v knize Exodu, ve dvacáté kapitole...

První díl této minisérie článků si můžete, vážený čtenáři, přečíst zde: http://bohu-a.svetu.cz/11346-kajicne-modlitby.html

...Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci...

Jak jsme na tom se zaměstnáním? Školou? Jsme Bohu vděční, že chodíme do práce? Radujeme se každé ráno, že můžeme vstát a jít vydělávat peníze? Vidíme v tom Velkou Boží Milost? Ne všichni totiž dneska máme práci. V naší zemi žije asi desetina z nás, co toto štěstí nevlastní. Vážíme si této Milosti? Anebo mrmláme, stěžujeme si, nechce se nám? A co vděčnost za vzdělání? Děkujeme Bohu, že smíme chodit do školy? Že vzdělání je stále ještě relativně bezplatné? Volně přístupné? Existují stále země na tomto světě, kde děti do školi nechodí. Děkujeme za to Pánu? Vážíme si tohoto daru? Zacházíme s ním s úctou, pokorou a se zdravou bázní před Božím Jménem?

A co kvalita naší práce? Odvádíme v ní to nejlepší, co v nás je? Jsme si vědomi, že v našich zaměstnáních, školách, učilištích, nosíme Kristovo Jméno? Je Bůh hrdý na naši práci? Může se námi chlubit? Jak to je s poctivostí? S poctivostí třeba při přípravě do školy. Neodbíváme ji? I hledání práce je práce, zaměstnání jako každé jiné. I při hledání práce lze být poctivý, lze nést Kristovo jméno a svědčit o Boží Milosti. Jiný třeba přijal roli pracovníka v domácnosti. Odvadíme náš pracovní výkon tak, jakobychom sloužili Bohu?

...Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách...

Pamatujeme na odpočinek? Anebo dřeme od úmoru do úmoru? Neokrádáme naše blízké, naši rodinu, o náš čas, který patří jim? Nebudujeme si kariéru na jejich úděl? A co čas na Boha? Máme vyhrazené pravidelné chvíle, kdy rozmlouváme s Bohem? Kdy si čteme Jeho Milostný Dopis k Nám a rozmýšlíme nad každou Větou, nad každým Slovem, nad každou čárečkou? 

V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul.

Jaký je náš vztah k okolní přírodě? Jak se chováme k životnímu prostředí? Jsme dobrými správci? Dělíme aspoň ten odpad? Jsme Bohu vděční za přírodu, kterou nám svěřil? Anebo již zapomínáme, že tento svět vyšel z Boží ruky a zacházíme s ním jako s nějakou bezcennou onukou, rohožkou před našími dveřmi?

...Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý...

A tak, jaký si vážíme přímo neděle. Připomínáme si Boží činy a Boží divy? Připomínáme si, ba dokonce zpřítomňujeme si Vzkříšení Pana Ježíše a Vylití Ducha Svatého? Víme, že když nás Duch osvědčuje z hříchů, třeba i skrze tyto otázky, že máme svobodu jít ke Kristu a v pokání mu tyto hříchy předat, aby je zničil na Golgotském kříži? Že účelem pokání nen zničení a zdeptaní hříšníka, jak je neschopný, nesvatý a nedokonalý, spásy a Božího královrtví nehodný, ale právě zničení a ukřižování hříchu? Pláčeme nad sebou samým, anebo nad tím, že působíme Bolest Bohu? Jsme si tedy vděčni za neděli, za to, co pro nás znamená? Zamilováváme si společná křesťanská shromáždění? Radujeme se v neděli - anebo bratři adventiisté v sobotu - ráno, že máme svobodu jít do shromáždění? Sloužit, chválit, sdílet se? Jsme vděční, že máme sborovou budovu? Jsou sbory, které se scházejí po pronajatých sáálech. Jsme vděční, že nám při shromáždění neprší na hlavu? I to je Milost, kterou v některých zemí neznají.

Nechybí nám vděčnost za Náboženskou Svobodu Vyznání?Je tato svoboda pro nás příležitost k růstu? Anebo jsme se uzavřeli do jakéhosi rybníku, kde jenom, s prominutím, kyneme a zakrňujeme? Přistupujeme k naší státní svobodě s vděčností, s pokorou, s bázní, anebo jako k něčemu samozřejmému, co už ani nevnímáme, že máme? Cennost toho, co máme, si uvědomujeme až ve chvílích, kdy to ztrácíme. Nezpohodlněli jsme v dnešní době? Obstáli bychom v novém pronásledování? Není tato vnější, politická svoboda, naší skálou, díky které se cítíme v bezpečí? Anebo opravdu naši církev, naší víru, stavíme na té Jediné Pravé skále, na Hospodinu, na Jeho Synu Ježíši Kristu a na vyznání: ty jsi mesiáš, Syn Boha Živého? Vo je naší skálou v dnešní době?

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

 Jaký je náš postoj k autoritám, které nám Bůh dává? Uznáváme je? Ctíme naše rodiče a jsme za ně Bohu vděčni? Ne všichni z nás mají tuto milost milujících rodičů. Uvědomujeme si to? Vážíme si tohoto obrovského daru, který se nám dostává? Cítíme bázeň před našimi rodiči? Říká se, že když dítě opouští "bezpečí" rodinného hnízda a jde třeba do internátu, tak jedinou obranou proti jejich pádu je vztah k rodičům. Bázeň před tím zklamat je. Ublížit jim, způsobit jim bolest. Cítíme bázeň před našimi rodiči? A co přímo před Naším Rodičem na Nebesích? Kdyby videokamera nahrávala každou naši myšlenku v posledním týdnu, která se přehnala skrfze naši hlavu, srdce, rozum, mysl, duši a teď by tento film v kinosále viděli naši rodiče, byli bychom schopni se jim podívat do očí?

Co neseme v našem vztahu k prarodičům? Nebereme je za "Babky a dědky, které je potřeba přemlouvat?" Jaká je naše úcta k předchozím generacím, kteří tvrdě pracovali na tom, abychom se my mohli narodit, studovat, dospívat? Rozčílí nás, když nás svým pomalým tempem zdrží v kauflandu, či kdekoliv jinde? Cítíme opravdovou úctu k jejich šedinám? K tomu, čím si prošli, co prožili? Anebo nám už jen a pouze zavazí?

 A co si můžeme říci o naši úctě k vládě, k parlamentu, k zákonům? Modlíme se za vládu? Anebo jenom nadáváme na politiku? Podpíráme je svými modlitbami, úctou, ba dokonce poslušností? Jaký je náš vztah ke sborovým starším, ke kazateli? Vážíme si jich, jsme si vděční za tyto služebníky, které nám Bůh posílá?  Hledáme u nich moudrost? Podpíráme je svými modlitbami, úctou, poslušností?

Nemáme volné pole duchovního růstu v otázce úcty k naším vedoucím v práci, učitelům, ředitelům? Jak se k nim chováme? Dáváme jim prostor nás vést, něco nás naučit, předat nám, co nám Bůh skrze ně posílá? Anebo si je nevážíme, ignorujeme je, za zády je pomlouváme, házíme jim klacky pod nohy?

Dá se vůbec v naší společnosti ještě najít zdravá úcta? Mladí si neváží starších, zaměstanci svých šéfů a zaměstnavatelů, žácí a studenti svých učitelů, profesorů, ředitelů. Ve společnosti vládne jakási letargie a rezignace, frustrace a stres. V našem městě se pomalu nedá najít nerozbitá skleněná výplň, nepoškozená a nepovalená popelnice na odpadky, nepopsaná a nezgrafitovaná zeď domu. Kde je naše úcta, kde je naše pokora, kde je naše bázeň?

... Nezabiješ...

Jak je to s naším hněvem, nenávistí, neodpuštěním, odsuzováním druhého? Nezapadlo už nad naším hněvem Slunce Spásy? Nevyhýbáme se jeden druhému? Kazatel Petr Jelínek z CB Chrudim v jednom svém kázání mluvil o přikázání nezabiješ jako o přikázání: "Neodstraníš ze svého života toho, kdo ti překáží..." A to nejenom ze svého fyzického života, kdy se mafián třeba zbaví nepohodlného svědka, ale také z našeho duševního života, kdy se rozhodneme, že s tím či oním naším bratrem či sestrou již nechceme mít nic společného, kdy vytěsníme toho či onoho z našeho společenství, z našich životů.  Kdo nám "překáží" v naší službě,  v tom,  abych já prosperoval, aby se mně vedlo znamenitě, abych se já cítil na shromáždění dobře. V jednom sboru, nevím kde, se údajně stalo, že nějaká dívka se po čtyřech letech rozhodla, že už nikdy do modlitebny nepřijde. Proč? Protože za ty čtyři roky si ji nikdo nevšimnul. Jak to je s naší pozoností vůči druhému?

Vražda není jenom otázkou hmotného činu, ale i činu duševního. Já osobně věřím tomu, že nemáme pouze hmotné tělo složené z buněk, atomů a molekul, ale máme také duševní tělo, které roste z každé naší myšlenky, z každého pocitu, pohledu na svět. Neotravujeme naše duševní tělo jedy nenávisti, hněvu, neodpuštění? Naše fyzické tělo si omýváme, líčíme, zdobíme, ale co naše duševní tělo? Nevadí nám, když máme duševní obličej zničený neláskou? Když jsme zaslepení nenávistí? Když máme duševní ruce rudé od duševní krve našeho bližního? Shylock, postava napsaná Shakespearem, v dramatu "Kupec benátský"  říká něco v tomto smyslu: "Copak nenávist k druhému neznamená touhu jej zabít?" Netoužíme někoho zabít z našeho života? Odstranit jej, vytěsnit jej, igorovat jej?

A co vztach druhých k nám? Nemá někdo něco proti nám? Nejsme voláni, abychom přišli za druhým a řekli: Odpusť mi? Byť jsme zrovna v právu? No a co? Kdyby Kristus trval na svém právu, na své spravedlnosti, my bychom nebyli spaseni. Anebo snad ne? Copak se Kristus nevzdal své svatosti, aby mohl nést hřích? Můj a tvůj? Copak se Kristus nepokořil a nezemřel nespravedlivě, abychom my mohli žít? Copak to nebyla křivda? A jestliže jsme spaseni skrze křivdu, co brání nám, abychom nejednali podle Ježíšova příkladu? Není to nějaká naše falešná pýcha? Sebeúcta? Co nám brání zajít za naším bratrem a říci mu: "Odpusť mi", když žijeme v domnění, že to jsme zrovna my, kdo má co druhému odpouštět?

...  Nesesmilníš...

Každého z nás Bůh staví do nějakého rodinného stavu. Jsou mezi námi ženatí a vdané, dcery a synové, svobodní i rozvedení. Jsme v našich rodinných stavech věrní? Věrní svým partnerům,a le hlavně Pánu? Jsme vděční za ten či onen rodinný stav, ve kterém jsme teď a nyní povolání? Jsme věrnými nositeli Kristova jména? Má z nás Bůh radost? 

Blíží se léto a s ním spojené odložení přebytečných a teplých svršků. Čemu věnujeme naše pohledy? Jsou naše pohledy oslavou Boží Svatosti? Patří náš zrak našemu partnerovi? Anebo jej věnujeme druhým, kterým nepatří? Neokrádáme našeho Boha a naše blízké o pozornost, která patří jenom jim?

Zde jsme naše rozjímání přerušili.  S přáním Božího požehnání, VM.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře