Hvězdné bloudění - Život Vlka...

14. prosinec 2011 | 05.00 |

Deník kapitána Adolfa Vlka, 9. den mise, čas: 07:05

Sotva vcházím do své pracovny, již se někdo domáhá vstupu. Sedám si za svůj počítač a zvolám: "Dále..."

Vchází poručík Daia Geo, tentokrát v klasické uniformě hvězdné admirality OSP.  Po vojensku salutuje:

"Poručík Geo hlásí příchod, pane..."

"Pohov, paní poručíku," odpovídám ji, "co mi nesete?"

Daia mi podá elektronickou čtečku záznamů.

"Co je to, poručíku?" ptám se, aniž bych se začetl.

"Moje rezignace, pane kapitáne, mé včerejší jednání bylo neomluvitelné..."

Chvíli se na ní zadumaně dívám. Pak řeknu:

"Vaši rezignaci přijímám s okamžitou účinností... "

"Děkuji, pane..."

"Hodnost Vám nechávám, včerejší incident nikam nezapíši, nebude mít vliv na Vaší další kariéru. . A řekl bych, že vaše rezignace bude platit jenom pro současnou misi, věřím, že kapitán Fork Vás vezme zpět."

"Ano, pane."

"Ale poručíku Geo, chtěl bych Vám připomenout, že toto plavidlo není loďí dopravní, ale diplomatickou. Nemáme povolení převážet cestující kromě vyloženě diplomatických záležitostí. Navíc, pobyt zde, na lodi, stojí strašlivé peníze. Nechci, aby Vás Vaše současná situace zrujnovala. Poptejte se na práci u doktora Lacana, případně by Vás možná mohl zaměstnat kněz Sontana jako učitelku. Tito dva však nejsou pod mým velením, nemohu jim nic přikazovat. Jestli Vás nezaměstnají, pak Vás budu muset zanechat ve Dívni. Vyjádřil jsem se jasně?"

"Ano pane," odpovídá...

"Můžete jít..."

Odejde. Chvíli se zadívám ve směru jejího odchodu, pak si projdu na její rezignaci a doplním k ní svou autentifikaci. Musím zapsat jeji rezignaci do lodních záznamů,  ve kterých zdůrazňuji, že po odborné a profesní stránce jsem byl s poručíkem Geou hluboce spokojen a plně ji doporučuji k další službě u hvězdné admirality.  Nakonec přehazuji lidi, Forka odvádím od bezpečáků k lodníkům, velení ostrahy svěřuji Hroznýšovi.

Nemusím připomínat, že rezignační záznamy zanáším do lodního deníku poprvé. Podivný pocit...

Deník poručíka Daiy Geo, 9.

den mise, čas: 19:45

Ozývá se zvonek u vchodu. Přicházím a manuálně otvírám. Překvapuje mně, koho vidím...

"Pane kapitáne," s údivem vyslovuji jeho hodnost. Kapitán Vlk se tváří tak nějak nesměle, červeň vybarvuje tvrdé, mergánské válečnické rysy

"Poručíku Geo," začíná opatrně a až klučíčím gestem mi předává kytici  "omlouvám se, že Vás obtěžuji. Jenom jsem se Vás chtěl zeptat, jestli to.... to pozvání na večeři, stále platí..."

S viditelnou námahou souká jednotlivá slova, zatímco si je přivoňuji ke květinám. Asi se také tvářím podivně, protože promluví s ještě větší zaražeností...

"... Já, rád bych... rád bych si s Vámi promluvil, ale jestli jsem moc troufalý..."

Beru jej na milost. Usměju se na něj: "Pojďte dále..." Uvolňuji prostor dvěří, aby mohl vejít a zavírám za ním dveře.

Zvědavě se rozhlíží po mé kajutě. Všímá si mých vzpomínkových věcí, titulů knížek, které mám na skládané v knihovně.

"Máte štěstí," pravím rozmarně, "Kulas má právě dneska přespat u kamaráda, u Chriverů..."

"To vlastně tak trošku vím," odpovídá Vlk, "ptal jsem se Krysy, jestli jste tu sama. trošku jsem zneužil svoji hodnost, omlouvám se..."

"Nemusíte se omlouvat, naopak, jsem ráda že se o mne zajímáte. Prosím, sedněte si, udělejte si pohodlí, já bych se rádá převlékla a vzala na sebe něco... Něco pohopodlnějšího..."

"Ne, prosím," zarazí mne, " to co máte na sobě, je společensky vhodné, něchtěl bych, aby Vaše šaty byly stejně pohodlné, jako, jako posledně..."

Zase ten nesmělý výraz. No, na tom starém mergánovi působí vlastně sladce...

"Jak si přejete.."

"Kryso," zvolá kapitán, "natáhněte z identifikátoru poručíka Geo program Daia 323..."

"Prosím o potvrzení poručíkem Geou," ozve se hlas počítače. Adolf zvedne překvapením jedno obočí...

"Potvrzení uděleno, autentifikace poručík Daia Geo..."

Moje kajuta se mění do stejného stylu jako včera kancelář kapitána. Vzniká přítmí, hraje jemně hudba, objevuje se večeře pro dva lidi včetně nápoje. Vezmu obě skleničky a jednu vkládám du rukou kapitánovi. Jemně se při tom dotknu jeho dlaně. A všímám si, jako by jím projel blesk. Ve své duši se usměji. Přiťukneme si a lokneme se...

"Nikdy jsem nechápala tento zvyk..."

"Přípitek?"

"Spíše to ťuknutí dvou skleniček o sebe..."

"Hm, mám pocit, že to pochází ze Země, asi nějaký starodávný lidský zvyk, ještě z pohanských dob."

Sedáme si, můj host mi přisunuje židli. Chová se galantně a pozorně.

"Vlastně jsem se Vám přišel omluvit za své včerejší chování," promlouvá kapitán.

"Vy mne?" ptám se překvapeně, "to já..."

"Ano,já Vám," přerušuje mně, "omluvit se a vysvětlit to..."

"Nemusíte mi nic vysvětlovat," snažím se namítat, "rozuměla jsem Vám..."

Teď se na mne zadívá. Neléhavost jeho pohledu mi bere krev.

"Co vlastně víte o mergánech, poručíku..."

Vůbec nic, chtěla jsem vyhrknout. Etnologie byla na akademii pro můj obor pouze volitelným předmětem, který mne nikdy nepřitahoval. 

"Že jsou to skvělí válečníci a silní, odvážní muži..."

"A co víte o mergánských zvycích a kultuře..."

"No, moc ne..."

Vlk se usměje: "Rád bych Vám pověděl příběh mého života, mohu?"

Jemně mu pokynu, abych mu dodala odvahy. "Narodil jsem se, no, už je to vlastně docela dávno. Můj otec byl náčelníkem jednomo mergánského kmene, Vkádů. Vyrůstal jako rukojmí na Morale. Moralité totiž v rámci nejrůznějších mírových smluv si berou syny náčelníků do zajetí, údajně kvůli zárukám, ale pravý význam tohoto opatření spočívá ve výchově budoucích nepřátelských vládců. Chtějí jim ukázat velikost a moc Moraly a také, jak nemožné je vzdorovat jejich síle a že místo konfrontace se musí hledat možnosti soužití v míru, pod čímž si představují přijmutí Moralského protektorátu. Můj otec, po té, co se ujal vlády, skutečně se snažil tuto politiku prosazovat, spolupracoval s Morality často i ve valkách proti jiným Mergánům a přijímal od nich pocty i ochranu. Leč, nebylo mu to nic platné. Když mi asi bylo pět šest let, svrhl ho jeho vlastní bratranec. Mého otce i mou matku zavraždili a mne předali lidským otrokům pracující v koncentračním táboře na Dívni: V té době Díveň ovládal právě můj rodný kmen. Pro mergány to znamená velkou potupu. Muž vychováván jinou rasou se totiž nemůže stát válečníkem, nemůže se ani oženit s mergánskou ženou, mít s ní děti, natož se ucházet o vládu. Stává se vyděděncem. Pohrdaný svou vlastní rasou..."

Chvíli se odmlčel, aby se napil. Já ho napjatě pozoruji, dychtivá každého jeho slova. Neodvážila jsem se ani doufat, že by se mi takto otevřel. Mé srdce mi bije jak na poplach, a když se zadívám do jeho oči, uvědomuji si, že stačí jedno jeho gesto, aby...

"Vychovávat mergánské dítě je však trestem i pro takto nucenou, adoptivní rodinu," pokračuje ve své řeči, "malý mergán se totiž chová nevyspitatelně a strašlivě divoce, vychovatele z jiných ras to často znamená i ohrožení vlastního života.Nejprve však předem vytipovaným rodičům sami zavraždí jejich vlastní děti, aby jim pak vnutili dítě kukaččí  Navíc, Mergánové takovýmto vyděděným dětem často dávají taková jména, aby takovéto otroky co nejvíce ponížili. Většinou po nějakých strašlivých diktátorech a zločincích, kteří zapsali krvavé písmo do dějin té, či oní rasy. Mí adoptivní rodiče byli lidé, pocházeli ze země, původem přažští židé, jejiž předci před více jak čtyři sta padesáti lety trpěli v holocaustu za tyrana, který se jmenoval Adolf Hitler. Otcův pra pra pra pra dědeček tam ztratil úplně celou rodinu, včetně rodičů, prarodičů, všech surozenců. V osmi letech zůstal úplně sám. Jeho příběh se také dědí z generace na generaci..."

Nová pausa na nový příjem tekutin...

"Asi tak po dvou či třech letech Děvín dobyla organizace spojených planet a mí adoptivní rodiče se ocitli na svobodě, mohli se vrátit na Zemi. Kupodivu si mně zamilovali a vzali mne sebou. Zarhnuli mne svou láskou, zájmem, předávali mi hodnoty svého lidu, trpělivě mně připravovali na mou dospělost. Můj otec mi dokonce dal i své přijmení - Vlk. Na Adolfa jsme si všichni lehce zvykli. Ve starém jazyku jednoho z původních pozemských národů mé jméno totiž znamená: Starý, zkušený, moudrý vlk. Jsem tedy dvojitým vlkem. Pak mne můj otec poslal studovat na akademii. Byl jsem prvním mergánem, kterého tam přijali a který na tomto ústavu odpromoval. Záhy po promoci mi zemřeli táta s mámou, zahynuli při letecké katastrofě. Pohřbil jsem je a pak jsem se asi na dva roky vrátil mezi mergány. Chtěl jsem najít svoje kořeny, sloužit na jjeich lodích,. Avšak mergáni mně nepřijali mezi sebe. Po podepsání aliance jsem byl přidělen zpátky do hvězdné admirality, nejprve jako styčný důstojník a po velké zradě jsem znovu přijal občanství na zemi. Francouz si mne vybral na svou loď a pod ním jsem pak sloužil více jak dvacet let.."

Znovu se napije...

"Víš, jak se navazují manželství mezi Mergány?"

"Ne..."

"To otec prodá svou dceru jejímu muži jako nějaký majetek, nebo dobytek.  A tak je s ní i zacházeno. Mergánské ženy bývají také velmi silné, jako muži, a aby se odevzdaly svému manželu při aktu plození, musí ji muž přemoci násilím. Mergánská žena musí mít strach ze svého manžela, aby se mohlo dojít k přijetí manželova sémě a k početí. Merganští manželé nejsou partneří, ale žena zůstává s mužem jenom pro to, že se jej bojí. Nic více mezi nimi není, pouhý strach ženy z muže. Ze svého nejranějšího dětství si pamatuji, jak můj tělesný otec se agresivitou domáhal spojení na mé matce. Tehdy mi to připadalo normální, přirozené, jako součást života, který žiji, jako součást vzduchu, který dýáchám. Ale pak jsem poznal manželství mých lidských rodičů. A jejich vztah byl založen an úplně něčem jiném. oni se vzájemně milovali, respektovali, vážili si jeden druhého. Chtěli spolu být, protože se spolu cítili dobře, uvolněně, fajně a né pro to, že by má lidská matka měla strach ze svého manžela. Jeden druhého podpíral, zahrnoval láskou, péči. Jeden druhému byl partnerem. A já si uvědomil, že právo toto chci i já. Takto chci žít i já. Ale jsem mergán. Cítím v sobě mergánskou krev.  Nebyl jsem si jist, zda-li to dokáži. Zda-li vůbec dokážu druhého milovat, lidsky milovat... Ptal jsem se na to těsně před promocemi otce. Ten mi odpověděl: Synu, láska, to je věcí více rozhodnutí, než citů. Rozhodneš-li se milovat, pak budeš milovat... Jeho slova slyším pořád..."

Nová chvilka oddechu...

"A jsou skutečně pravdivá. I když si sebou nesu dědictví své rasy, svého lidu. I v otázce intimity. Pod velením Francouze jsem poznal Elesse. A věděl jsem, hned jsem to věděl, že ona je skutečně ona. Rozumíš? Ona je skutečně ona. Ale..."

"Ale?" ptám se. V jeho očí se objevují slzy..

"vztáhnul jsem na ní ruku. Jednou. Dodnes se za to stydím. Pak jsme si o tom promluvili. A jás i uvědomil, že své agresivní stavy dokážu aspoň trošku ovládat. Tím, že poznám, když na mně přicházejí. Stává se to, když je žena v plodném období a když se obleče - pohodlně. Když se zrakové vjemy spojí s těmi čichovými. V době, kdy se Elessa nacházela v tom stavu, raději jsem odcházel z domu, z kajuty, chodil jsem po lesích, po horách, spával jsem při táboracích, byl jsem mimo ní. Když její plodnost přešla, vracel jsem se i já. Naučili jsme se být opatrní, vyhýbat se pokušení..."

"Spali jste vůbec spolu?"

Podíval se na mně zvláštním pohledem. Neodpověděl přímo, ale vyprávěl dále. "Před patnácti lety zemřela. Naše loď byla napadena a zničena bioroboty, jen pár se nás zachránilo v uníkových modulech. Při tom útoky zahnul Francouz, zahynula i Hroznýšova žena, stejně jako moje Elessa. Držel jsem ji v náručí, když umírala. Usmála se na mně, když vydechla na posledy. Podívala se mi do očí, svým milujícím, oddaným pohledem, usmála se na mne a zemřela... Zhotovil jsem si její hologram z psychiatrického programu. Jeden můj kamarád ho trošku upravil, hacknul jej, normálně funguje asi pět roků, Elessa mi fungovala patnáct roků. Představ si - patnáct let bez období plodnosti, bez agresivity, bez násilí... Bohužel, tyto doby jsou už také pryč. Elessa již nemá zájem o další vztah. Zde, na této lodi, na této misii, mi přestává fungovat..."

Opět se odmlčel. Ale mé pocity z jeho zpovědi jsou teď docela jiné.

"Chápeš co ti chci říci?"

"Ano, rozumím ti. Potřebuješ čas..."

"Ano, potřebuji. "

"Ráda ti jej dám, jestli bys ho ode mne přijal..."

Opět ten jeho polonesmělý úsměv: "Já vím, zní to divně: Elessa je sice mrtvá už patnáct let, ale ztrácím ji, ztrácím ji až teď. Ztratil jsem ji sice už tenkrát, ale to jsem si neuvědmil. Ztrácím ji až teď. Dnes nejsem připravený na nový, jiný vztah. Včera, nechybělo mnoho, a napadl bych tě. Jsem rád, že jsi včas odešla..."

"A já jsem ráda, že jsi mi to všechno vyprávěl..."

 "A co ty? Rád bych i já poznal tebe..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář