Hvězdné bloudění: Pokus o uplácení?

8. prosinec 2011 | 23.31 |

Deník kapitána Adolfa Vlka, 6. den mise, čas: 19:31

Špatná zpráva. Strážná věž nám nedovoluje vstoupit do subprostoru, kanál nula pět nula se otevře nejdříve až pozítří ráno.  Čekají nás tedy hodiny nicnedělání, v duchu si ulevuji nadávkami. Informuji našeho hosta i admiralitu o dalším zpoždění a dávám posádce volno. Sám jsem se rozhodl držet dnešní noční dvanáctihodinovou hlídku, přičemž rozkazem vnucuji Hroznatovi hlídku zitřejší denní. Jednak chci, aby si i bezpečnostní tým mohl odpočinout, jednak se v kajutě cítím osaměle.  Na jedné straně si už nechci pustit Elessu, na druhé straně mi prostě chybí. 

Noční hlídka je vcelku nudná záležitost. Člověk tráví hodiny sám na můstku, většinou se nic neděje, ale nesmí usnout, kdyby se přeci jenom něco stalo. Na hlavním monitoru si tedy pouštím filmy. Mám rád ty původní, třistalet staré pozemské snímky, z prvního století po první projekci. Po těchto pionýrských dob pak filmový průmysl zdegeneroval třetím rozměrem a točil snad už jenom blafy, aspoň co se týče mého osobního vkusu.

Kolem půlnoci na mústek vchází Daia Geo s otázkou, zda-li se může ke mně přidat. Nemůže spát. Přirozeně ji to dovoluji, usedá do kapitánského křesla a dělá mi společnost, teda aspoň chvíli. Nevydrží ani do konce prvního filmu a už usíná. Nechávám zhmotňovat teplou deku a přikrývám ji. Chvíli se na ní dívám.

Zvuk filmu si nechávám vést do sluchátek a tlumím světlo. Stále žádné události k řešení. Čeká mne klidná noc až do rána...

Deník kapitána Adolfa Vlka, 8. den mise, čas: 08:12

Strážná věž nám konečně povoluje vstup do subprostoru. Obnovuji tedy zelený status mužstva a s tím spojený tří-směnný provoz. Vstup do subprostoru proběhl standartně, procestujeme v něm dva dny. Jak neuvěřitelné, když pomyslím, že za ty pouhé dva dny se dostaneme  stovky světelných let daleko, až k samotným hranicím Moralitské říše, kde se opět vynoříme.

Mírová a diplomatická smlouva s Morality totiž zakazuje lodím organizace spojených planet plavit se jejich území v subprostoru, stejně jako mít na palubě aktivní zbraňový systém. Obojí by se považovalo za válečný akt. Jsou to zcela přirozené požadavky, když uvážíme, kolik desetiletí obě mocnosti mezi sebou bojovali, aby je až hrozba biorobotů donutila uzavřít mír a navázat jakés takés opatrné vzájemné vztahy.

Loď plující subprostorem totiž nelze nijak zastavit, ani monitorovat. Jenom pár okamžiků před vynořením vznikne subprostorová vlna, kterou dokáží senzory zachytit. Toto nahrává náhlým přepadům ze zálohy, vesmírné mocnosti tedy musí kolem svých důležitých obydlených slunečních systémů neustále shromážďovat co možná největší síly. Naštěstí pro případného obránce není fyzikálně možné, aby se loď vynořila ze subprostoru uprostřed nějaké planetární soustavy - silná geomagnetická pole totiž společně se solárními bouřemi a zářeními nutí subprostor, aby soustavu doslova obtékl, obdobně jako obtéká voda skálu uprostřed řeky.  

Po přechodu Moralitských hranic se tedy musíme hlásit na jejich nejbližší  vesmírné stanici, kde budeme odzbrojeni od starpéd a kde budou zapečetěna naše válečná laserová děla. Do této chvíle nám zbývají necelé dva dny. Tento čas bych chtěl využít těmi pohovory s posádkou, které jsem plánoval už při prvním ponoření. A uvidíme, co se dozvíme...

Deník plavčíka Gab Leona, 8. den mise, čas: 10:45

Vcházím do kapitánské kanceláře:

"Plavčík Gab Leon hlásí příchod na Váš rozkaze, kapitáne..."

"Pohov, pane plavčíku," velí kapitán, "sedněte si..."

Sedám si na nabízenou židli.

"Pane Leone," začíná kapitán, "protože jsem mezi Vámi krátkou chvíli, rád bych si takto soukromě pohovořil s každým členem této posádky. Pokud ovšem nemáte nic proti tomu..."

"Ne pane..."

"Jak dlouho již sloužíte na téhle lodi?"

"Sedm let, pane..."

"Rovnou od školy?"

"Ano, pane"

"Proč jste si vybral zrovna Krysu?"

"Oslovil mne kapitán Fork, pane."

"Odkud Vás znal?"

"Můj otec, pane, býval jeho přítelem, sloužil s ním."

"Dotáhnul jste to docela daleko, až na nadporučíka. To byla na Váš věk znamenitá kariéra..."

"Děkuji, pane."

"Jste tu spokojený?"

"Ano, pane, tuto loď považuji za svůj domov..."

Kapitán se nadechuje: "Rád bych Vám položil osobní otázku, nemusíte odpovídat..."

"Poslouchám pane..."

"Rád bych znal důvod Vaší degradace..."

"Odmítám odpovědět," vystřeluji okamžitě svoji reakci, "to je soukromá věc pouze mezi mnou a kapitánem Forkem..."

"Rozumím tomu," pokračuje, trochu úlisně, "ale dnes sloužíte pod mým velením a tudíž se to stává taky mou záležitostí. Vážně, rád bych věděl, co se zde stalo..."

"Jestli to opravdu chcete vědět, pane, zeptejte se prosím kapitána Forka..."

"Asi to budu muset udělat," usměje se, "nejde mi to totiž do hlavy. Z akademie si na Vás velmi dobře pamatuji. Vždy jste velmi přesně plnil všechny úkoly a rozkazy, také mí kolegové z profesorského sboru si Vás nemohli vynachválit. Nedokážu si to tedy vysvětlit. A osobně nesnáším záhady, zvlášť ty,  které narušují pracovní morálku a ovlivňují mezilidské vztahy uvnitř posádky pod mým velení."

"Přísáhám, pane, že toto nebezpečí zde nehrozí..."

"Beru Vaši přísahu na vědomí, pane plavčíku" povídá opět s tou svou úlisností, tentokrát mnohem nápadnější, která tak vyniká v protikladu s jeho válečnickými Mergánskými rysy, až to bolí se na něj dívat, "ale jenom za Vaši osobu. Nemůžete přece nikterak ručit za kapitána Forka..."

"Jak myslíte, pane, ale kapitána Forka znám už od dětství, vím, že tamtu záležitost jsme již uzavřeli. Oba dva. A nebudeme se k ní vracet..."

"Takže jste spokojený se svým současným postavením?"

"To né, pane, ale tato nespokojenost mne více motivuje tvrdě a poctivě pracovat."

"A co Vaše plány do budoucnosti? Osobní, pracovní? Nebude tato skvrna ve Vašich papírech Vám bránit k profesnímu růstu, třeba na jiných lodích?"

"Nejsem věštec, pane, ale v současné době neuvažuji o změně pracovního zařazení.."

"Nu dobrá, dobrá tedy, pane plavčíku, jenom Vám chci říct, že jsem plně ochoten Vám Vaši hodnost vrátit a záznam vymazat, když..."

Kapitán se zarazí, jeho rysy se promění. Tentokrát se tváří neproniknutelně, možná trochu temně. Chce se mne snad pokusit uplatit? Kvůli čemu? Čím bych mu mohl prospět?

"Když pane?"

"Když, když..." trochu trapně blekotá, ale pak chytá druhý dech a zahrává míček do autu: "Když na této misi splníte své povinnosti do posledního detajlu tak, jak jsem si to u Vás zvykl z dob Vašich studií na Akadémii..."

Mlčím. Co bych měl na to říci? Po trapných chvílích ticha se odvažuji zeptat:

"Máte ještě něco na srdci, pane?"

Procitá. Jako by se zasnil a znovu si uvědomil moji přítomnost.

"Nikoliv, pane Leone, můžete odejít..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář