Hvězdné bloudění: Boj o princeznu...

1. prosinec 2011 | 05.00 |

Deník kapitána Adolfa Vlka, 5. den mise, čas: 19:20

Konečně všechny testy úspěšně zkompletovány. Žádný vážný problém se nenašel. Takže kdybych býval byl poslechl admírála Toppera, posádku ani loď bych neohrozil. Ale kdo by to mohl vědět dopředu?

Pár drobných vad jsme úspěšně odstranili. Nakonec svolávám mužstvo i spolu s medicínským týmem, rodinnými příslušníky do Společenské místnosti. Náš tajuplný Moralitský přítel pozvání obdržel také, ale ve vší slušnosti jej odmítnul. V tuto chvíli cinkám o skleničku, abych si vyžádal ticho. Chvilku to trvá, ale já se obrňuji trpělivosti:

"Slovutná posádko lodi Krysa, ženy a mužové, naši blízcí. Rád bych svému mužstvu poděkoval za dobrou a tvrdou práci, kterou každý z Vás odvedl v posledních dnech. Jsem na Vás hrdý. Současně bych chtěl poděkovat i našim rodinám, manželkám, dětem, za jejich trpělivost, že jsme pro ně neměli tolik času. Rozhodl jsem se tedy Vás všechny pohostit - teda né, že bych toto vše vlastnoručně uvařil, přeci jenom, máme zhmotňovače. Chtěl bych si s Váma se všema připít na zdraví a na štěstí, které budeme v blízké budoucnosti potřebovat. Pozítří," dávám dramatickou pausu, abych podtrhnul tento časový údaj, "pozítří opět vstoupíme do subprostoru..."

Ozývá se překvapené mumlání, nenechám se vyrušit a pokračuji dále:

"...ale zítřek vyhlašuji volným dnem. Užijte si ho, jak je Vám libo. Ale na druhou stranu bych každého z Vás rád pozval na bojovou hru, kterou jsem natáhnul do počítače mé kajuty. Chtěl bych, abychom se společně účastnili nějaké virtuální výpravy, boje nanečisto, než budeme společně vzdorovat třeba skutečnému nepříteli. Účast nechávám na Vás, jedná se o čistě volitelnou položku. Kdo se zúčastní, ten u mne nedostane žádné plus, kdo se nezúčastní, tomu nedám žádné mínus.  Jak jsem řekl, zátřek je volný den, ne pro mne, ale pro Vás. Jenom bych chtěl poprosit, aby se někteří z Vás, co se společné hry nezúčastníte, aby jste se dobrovolně přihlásili na hlídku, aby nás nikdo nepřekvapil. Sraz před mou kajutou v osm hodin ráno. Teď tedy jezme, pijme, hodujme společně. Připíjím na každého z Vás. Je pro mne ctí a hrdostí s Vámi sloužit..."

Deník kapitána Adolfa Vlka, 6. den mise, čas: 08:00

Otvírám dveře mé kajuty. Před nimi se shromádilo devět mužů, pro mne překvapivě jedna žena (Daia Geo) a dokonce dva chlapci - Davanáctiletý synek od Chrise a jedenáctiletý potomek Daiy.

Ze hry se omluvil Fork, dobrovolně se přihlásil na hlídku. Také oba členové jeho bezpečnostního týmu se "ulili." Mimo zůstali všichni zdravotníci. Za to se k mému údivu účastní kněz Sontana.

"Poďte dále," uvolňuji prostor.

Posádka vstupuje do mé kajuty a současně do středověké pozemské vesnické prosté chaloupky, asi tak z dvanáctého a třináctého století. Před námi se uklání hologram:

"Zdravím Vás, vážení pánové," začíná nás seznamovat s vlastní hrou, "jste ve vesničce Rodenberry, asi půl kilometru od hradu zlého hraběte Richarda. Tento hrabě si troufnul unést královu dceru, princeznu Rowenu, aby si na králi vynutil její ruku. Chce se totiž stát následníkem trůnu. Vás, slovutní rytíři, náš pan král pověřil, aby jste hrad hraběte Richarda dobyli a princeznu osvobodili tak, aby se jí nezkřivil ani vlásek. Zde, v této chalupě, najdete potřebné zbraně - meče, luky, šípy, pancíře, samostříli, vyberte si, co je Vám libo. Zde si také prostudujte plán hradu. Budete-li ve hře zabiti, počítač Vás jenom ztransportuje ze hry ven, nemusíte mít žádné obavy a svou bezpečnost..."

Pak se uvaděč podívá na Alexe a přikáže mu:

"Poklekněte..."

Alex rozkaz provádí, uvaděč tasi svůj meč a tupou stranou udeřuje Alexe do ramene: "Sám král Vás pasoval na rytíře, pane Alexy, a jmenovalVás velitelem této výpravy..."

Jakmile jsme se všichni oblékli, připnuli si své zbraně, toulec a šíp, přiběhnul jeden chlapec a říká:

"Pane, našli jsme zapomenutou otevřenou branku, přes ní se v noci můžeme dostat do hradu..."

"Skvěle," zaraduje se Alex.

"Může to být past," namítá Hroznýš...

"Máme ještě jiné možnosti?" ptám se uvaděče. Ten odpovídá: "Ano, můžete svolat vojsko a vzít hrad stečí. Anebo se můžete poradit s vesnickou čarodějkou..."

"Ne," ozývá se Alex, "při přímé zteči ohrozíme princeznu. A kdo ví, komu ta čarodějka slouží. Využijeme tu zapomenutou branku...

"Rozkaz pane, " salutuji.

Pod přikrovem tmy se pomalu vydáváme k hradu. Chlapec nás dovádík oné záhádné brance.

"Kapitáne," zašeptá mi Alex, "byl by jste tak laskav a šel prozkoumat tuto cestu, zda-li tam na nás nečíhá past?"

"Provedu!"

"Jdu s Vámi," ozývá se Daia.

"Já také, " přidává se Hroznata. Hlásí se další, ale Alex prohlásí: "Tři stačí, nesmíme ohrozit naši misi. Kapitáne, vraťte se do hodiny. Jestli to nestihnete, vrátíme se do vesnice, povoláme vojsko a vezmeme hrad ztečí"

"Dobře Alexy," pak se podívám na své dobrovlníky a zavelím: "Za mnou..."

Se svou četou se blížím k brance. Pomalu se ji pokoušíme otevřít. Jde to ztuha, ale je skutečně odemčená. Vcházíme dovnitř a rozdělujeme se, abychom prozkoumali prostor do tří stran. Všude klid a mír. Daia sice naráží na stráže, ale dokáže jej tiše zlikvidovat. Po chvilce se setkáváme u branky:

"Daio, běžte pro ostatní, já s Hroznatou tu budeme hlídat."

Netrvá to ani minutku, když se opět setkáváme s naším "hlavním vojem."

Alex pokyne rukou a vydává se v čele výpravy potichu k hlavní věži. Přicházíme k ní.

"Co teď? Přece nemůžeme jen tak zaklepat," ptá se Daia...

"A proč ne?", odpovídá Alex a hlasitě zabuší. Brána hlavní věže se otevře a zbrojnoš zabručí: "Co chceš?"

V té chvíli Alex do něj zanoří svůj meč a zbrojnoš s chrochtěním upadá. Překračujeme jej a jdeme dále. Vpravo od nás se ozývá z nějaké místnosti bujaré veselí. Alex nás tedy vede do leva, tam by podle plánku měla být chodba se shcodištěm vedoucí k princezně. Snažíme se jít potichu, ale přece jenom se nám to nepodaří. Spatří nás nějaká služka a spustí nepříjemný jekot. Naráz se celá chodba rozsvítí a ze všech stran přibíhají žoldnéři. Přichází chvíle boje muže proti muži. Naštěstí, zbrojnoši nebyli žádní zkušení šermíři, máme nad nimi navrch. Přesto padnou a jsou ze hry vyřazeny oba chlapci, chvíli po nich končí i Gab Leon. Ale pomalu se prokousáváme dále.  Protivníkům přicházejí stále nové a nové posili. Vzduchem sviští i první šípy. Na levo ode mne "umírá" i Hroznata. Na pravo se mne jako koíště drží Daia. Vlastně bojuji tak trošku i za ní. Snažím se jí krýt svým dlouhým mečem, při čemž ona vysílá své smrtonosné šípy. Konečně dosahujeme schodiště, potřebujeme se však probojovat až do druhého patra.

Asi tak po třech hodinách boje spatříme malou komůrku, vběhneme do ní a tarasíme dveře. V komůrce nacházíme místo k občerstvení, trochu vody, chleba, masa. Vděčně pokrm přijímáme. Luis nachází i láhev vína, napije se s ní a pak předává Charliemu Screwovi, za pár vteřin však oba mizí.

"Co se stalo," ptá se Alex.

"Řekl bych, že to víno je asi otrávené..."

"Co dále?" ptá se druhý Charles, t.j. "ajťák" Montána.

"Provedem výpad," vykřikne Alex, zjevne ve svém živlu.

Avšak - rázem se ozývají hlasité bouchance na dveře.

"Co to je," ptá se Daia.

 "Beranidlo. Vypadáto, že výpad nebude potřeba," odpovídám. Je zřejmé, že dveře dlouho nevydrží.

"Připravte se k boji," vykřikne Chris. Současně s jeho výkřikem padají dveře a do místnosti vletí dvacet, třicet nepřátel. Avšak, dokážeme se probojovat z místnosti, za cenu dalších ztrát: Hra končí pro Chrise i Charlese Montánu. Zbýváme čtyři, přesto dokážeme vyčistit schodiště od nepřítel a dostáváme se do druhého patra. Nacházíme dvacet dveří. Tlučeme do každého a voláme: "Princezno, princezno Roweno!"

"Tady jsem!" Ozve se zpoza jedněch dveří, "pomožte mi, tady jsem!"

Vrata jsou však zamčená.

"Kde je klíček?" řvu na Alexe.

"Jak to mám vědět?"

"Není to někde naznačené na plánku?"

Alex mi jej předává a já studuji plánek. Nic však nenacházím.

Na jednou Daia ke mně přiskočí a pak zachrochtá. Držím ji chvíli v náručí, vidím šíp v její hrudi, šíp který měl patřit mně.

"Daio!"

Daia se usměje a pak zmizí. Zbýváme už jenom tři.

"Hledáte tohle?" Objevuje se nějaký obrovský hromotluk, drže v ruce klíč.

"Ano, hledáme," odpovídám klidně, "dáš nám ho?"

"Tak si pro něho přiďtě," povídá neznámý a tasí meč.

"Kdo jsi?" ptá se jej kadet Bartolmaj, náš třetí pilot a poslední zbývající hráč vedle mne a Alexe."

"Já jsem hrabě Richard, vládce tohoto hradu, kdo se tedy odváží skřížit se mnou svůj meč?"

Alex vykřikne a vběhne na něho. Dříve, než mu s Bartolmajem dokážeme pomoci, padá na zem a mizí ze hry. Společně s kadetem tedy postupuji na hraběte. Poznávám, že toto je o třídu lepší šermíř než s těmi zbrojnoši, se kterými jsme se prozatím setkávali. Máme převahu dva na jednoho a přesto to nejde vůbec poznat. Hrabě hravě kryje naše údery a ještě se nám směje. Má jasně navrh. Pak Bartolmaj ustoupí a nechává souboj čistě na mně. Snažím se krýt jeho ústup, ale velmi dobře vnímám, že na Richarda nemám. Avšak vzápětí se Richard chytne za krk a padá na zem. Otáčím se, nechápaje co se stalo. Vidím Bartolmaje, jak v roztřesených rukou drží malou foukačku, ze které právě vylétl otrávený šíp.

"Kde jsi to vzal?" ptám se jej.

"Dar mého otce k osmnáctinám..."

"A odkud to vzal on?"

"Byl antropologem, studoval vyhynuté amazonské indiánské kmeny..."

Zaplať pánBůj za něj. Šacujeme hraběte a nacházíme klíč. Otevíráme dveře a krásná mladá princezna, aniž by si všimla mně, se vrhá do náruče mého mladého spolubojovníka. Nikdy jsem se necítil tak starý jako v této chvíli.

"Hra zde svůj děj končí," ozve se hlas vypravěče, "vystupte prosím"...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář