Hvězdné blouddění - Nemilé zdržení...

29. listopad 2011 | 05.00 |

Deník kapitána Adolfa Vlka, 2. den mise, čas: 07:02

Nastoupená posádka ve Společenské místnosti vzdává čest zemřelému Juanu Garciu Porkovi.

Společenská místnost tvoří spolu s kapitánským můstkem a kapitánovou kanceláři jeden celek, kruhový evakuační modul, který se dá ve chváíli nejvyšší nouze "odstřelit" od zbytku lodi. Modul sice nemá trysky a nemůže vstoupit do subprostoru, ale má vlastní noouzový stěžeň, díky kterému může taktéž dosahovat vysokých rychlosti a čerpat temnou energii s temnou hmotou z okolního kosmu. Díky tomuto stěžni se pak dá s trochou skromnosti přežít na modulu několik měsíců a počkat na případnou pomoc.

Na začátku pohřebu promlouvá ekumenický kněz Luis Sontana o životní energii, která se vrací do kosmu a splývá s energii kosmickou, aby se pak zase vrátila do prostoru a vytvořila život. Po něm vystupuje kapitán Fork, děkuje za dvouletou službu zemřelého na palubě Krysy a vyjadřuje lítost nad jeho úmrtí, jakož i nad faktem, že se aktu rozloučení nemůže zúčastnit Juanova rodina, zvláště pak jeho stará matka. Na závěr se slova ujímá doktor Lacan, který předčítá z Porkových záznamů, referencí, vědecké činnostím, objevů, i osobní poděkování španělského krále, kterému pomohl před čtyřmi lety. Po vystoupení mužstvo se staví do pozoru, zazní La Marcha Real - královský pochod - španělská národní hymna a rakev s tělem mrtvého lékaře se vystřeluje do vesmíru.

Po obřadu cestou přes můstek mně seržant Soron, poddůstojník bezpečnosti držící hlídku, informuje, že na mne čeká  intersolární relace. Žádám ho, aby mi ji přesměroval do mé kanceláře a zavírám za sebou dveře. Na monitoru se objevuje obličej admirála Toppera.

"Zdravím Vás kapitáne, nechal jste mne čekat..."

"Omlouvám se admirále, ale měli jsme tu pohřeb, nechtěl jsem být rušen."

"Rozumím, k věci, slyšel jsem, že hodláte provést test jádra."

"Ano admirále, to mám skutečně v úmyslu."

"Apeluji na Vás, aby jste si to rozmyslel."

"Nevidím důvod změnit názor..."

"Dobrá tedy, v tom případě Vám dávám přimý rozkaz: vraťte se do superprostoru a pokračujte v misi..."

"Při vší úctě, admirále, tento rozkaz nemohu přijmout."

"Při všech svatých, Adolfe, zbytečně Vás to zdrží."

"Admirále, podle záznamů tento test zde neproběhl už sedm let, při čemž podle směrnic doporučeny jsou roky tři a maximální doba je stanovena na pět let.

Cesta tam ještě potvrá minimálně dva měsíce, čtyři dny zdržení navíc nic neznamená..."

"Možná z technického hlediska ne, ale z toho diplomatického a politického jsou čtyři dny příliš. Kapitáne Vlku, na mou zodpovědnost, vraťte se do subprotoru."

"Víte, admirále, jestli se nám loď v subprostoru rozpadne na tisíc kousků, bude nám Vaše zodpovědnost na nic..."

"Varuji Vás, Vlku, stále ještě Vás mohu odvolat a na vaše místo povolat Hroznýše, Forka, nebo i třeba kohokoliv jiného..."

"V této věci jsem se svými důstojníky za jedno, admirále. A jestliže seženete někoho, kdo bude ochoten po havárii generátoru gravitace riskovat život svůj i posádky, pak prosím, rád mu svou židli přepustím."

"Blázne! Končím..."

Tupě zírám do monitoru. Nač ten spěch? Odkud pramení? Jsem si jist, že Chajrl by na mém místě postupoval stejně. Fork měl pravdu, měl jsem se vzepřít ještě v doku. Anebo hrozí galaktická válka mezi námi a Morality? Napadá  mne ještě jedna možnost - můj cizinec na palubě. Sáhnu si na komunikátor:

"Kapitán Adolf  Vlk panu Pcisionovi."

"Pcision, slyším."

"Mohl bych Vás navštívit, pane senátore, potřeboval bych s Váma mluvit.

"Jistě, přijďte, v okamžicích, kdy se zrovna nevznáším v ovzduší, se tu celkem nudím..."

Opouštím svou kancelář a přes můstek, kde mi salutuje hlídku držící seržant Soron, si to mířím chodbou a přes schody do prostoru kajut. Vyhledávám tu, která patří Moralitovi a zazvoním.

"Vstupte," ozve se zevnitř.

Vcházím.

"Dobrý den, pane, omlouvám se, že Vás obtěžuji," blekotám, "rád bych Vás informoval o technických problémech, které se, jak dobře víte, objevili na lodi..."

"Ano, všiml jsem si. Miluji lidskou poezii a rád se jí nechávám povznášet, ale ne tak doslova, jako včera..."

"Vysadil nám generátor zajišťující gravitaci. Rozkázal jsem pro jistotu provést podrobné testy, včetně test jádra. Problém však je, že to zabere několik dní."

"Kolik?"

"Maximálně týden..."

"A minimálně?"

"Čtyři dny..."

"To je nemilé..."

"Měl jsem právě nepříjemný rozhovor se svým nadřízeným, který na mne tlačil, abych se vrátil do subprostoru ještě dnes. Tvářil se, jakoby to byla ta nejdůležitější věc ve vesmíru. Nechápu proč, ale možná to má co do činění s Vámi.."

Host se usměje: "Prosím Vás, kapitáne, nespekulujte, škodí to zdraví. Ale uznávám, že Vaše konstrukce má co do sebe..."

"Proto bych se Vás chtěl zeptat, jestli Vám osobně to zdržení nějak nezkomplikuje Vaše osobní představy a plány. Samozřejmě nechci znát žádné podrobnosti, jenom se rád rozhoduji na základě všech dostupných indicii..."

"Ubezpečuji Vás, kapitáne, že i když je - možná - má mise důležitá, tak ji nedokončím, budu-li kvůli nějaké objevitelné závadě mrtvý. Vámi zmíněný nadřízený, to je ten admirál, co mne přivedl k Vám?"

"Ano, pane..."

"Pane kapitáne, děkuji Vám, že jste se obtěžoval. Jistě, příště bych uvítal, kdybych byl informován dříve, ale uznávám, že asi nemáte moc volných chvilek. Vaše nadřízené osobně uklidním..."

"Děkuji pane. Přeji Vám příjemný zbytek cesty..."

"Přejete-li mi příjemnou cestu, pak mi ji prosím občas přijďte zpříjemnit, nudím se tu až hanba..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář