O pokání

20. březen 2010 | 10.03 |

Opakování z minula (http://bohu-a.svetu.cz/1097-jak-evangelizovat.html):

1) K naší službě potřebujeme hodně moc Boží Milosti a Moudrosti. Neboť "evangelizovat", neboli prorokovat suchým kostem, není jenom o citování Písma. Prorokovat znamená říkat Bohem určené Boží Slovo v Bohem určený, daný čas, na Bohem určeném místě Bohem určeným "suchým kostem". A to bez Boží Moudrosti, bez Božího vedení nesvedeme, žádná evangelizační stratégie založené na našich zkušenostech, znalostech, chytrosti, nám nepomůže. Nesmíme brát evangelizaci na lehkovážně, potřebujeme zdravou Bázeň před Bohem. Musíme se v bázni a odevzdání plně poddat Bohu obdobně, jako Ezechiel, když ho popadla Boží ruka a Boží Duch.

2) S evangelizací musíme začít u sebe. Bůh nám nesvěří pravé bohatství a pravou Milost bez věrnosti v malých, ba přímo v nejmenších věcech. V sociálních vztazích a situacích, do níž už nás dneska staví. Jsem věrný manžel? Věrný né pouze své manželce, ale hlavně, jsem v mém manželství věrný Bohu? Líbí se Bohu způsob, jakým miluji svoji ženu? Jsem věrný Syn? Dcera? Zaměstnanec? Student? Jsme věrní bratři a sestry v Kristu? Jsme věrni našemu sboru? Nelze oddělit víru od věrnosti. Víra bez skutků, čteme v Písmu, je mrtvá a mrtvý plavčík nás nezachrání, když se začneme topit. Život křestana je plný drobných denodenních obrácení, kdy se rozhodujeme, komu v té či oné chvíli uvěříme, komu budeme důvěřovat, komu budeme věrni: jestli Bohu, nebo světu. Neboť to, co v dané chvíli vykonáme, vyvěrá z toho, komu, nebo čemu věříme, důvěřujeme, komu nebo čemu v té dané chvíli jsme věrni. A tak se naše víra právě projevuje v našich denodenních skutcích. Podobenství o marnotratném synu je podobenstvím o našem křesťanském denodenním životě s Bohem. Proto je důležité v prvé řadě evangelizovat sebe sama.

3) Nemůžeme svědčit člověku, za kterého se nemodlíme, nad kterým nerozvažujeme, nepřemýšlíme, kdo je nám lhostejný. Svatý František jednou údajně řekl: Kaž Krista, kamkoliv přijdeš, je - li to nutné, použij i slova. Modleme se za obrácení našich blízkých, žízněme po tom. Když se žíznivý nebožák plazí suchou pouští, tak jedinné, co má před očima, jedinné, za čem jde a po čem touží, je voda. Blahoslavená je takováto žízeň, žízeň po spravedlnosti, t.j. po Boží vůli. Jestliže nežízníme po Boží vůli v životě našich blízkých, pak ani s evangelizací nezačínejme.

4) Kdo je věrný v malé věci, je věrný v pravém bohatství. Do našeho sboru ročně přijde jeden, dva, tři noví lidé. Je to málo, je to moc? V prvotní cíkrvi přicházeli noví lidé každý den. Jsme jako sbor věrni v Kristu v tomto mále? To není otázkou pro staršostvo, ale pro každého z nás. Staráme se o nově příchozí anebo naše "evangelizace" končí dveřmi do sborového domu?

5) Nechme si projít hlavou a modlitbami, které sociální skupině v našem městě můžeme sloužit a pomáhat. Pojďme se za tyto skupiny modlit a prosit Pána žně, ať nám otevře dveře

6) Až po evangelizaci nás samotných, našich bližních a sociálních skupin můžeme vyjít do města a "v nebeské výzbroji obsadit zem". Až když budeme věrni v malém, Bůh nám svěří službu pravou a velkou. Jen pak můžeme vejít do radosti Našeho Pána...
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%

Ve Starém Zákoně Bůh za hřích vyžadoval oběť zvířat. A liboval si nad vůní zápalných obětí. Proč nechtěl třeba krásnou květinku, která právě rozkvétá nádherným květem? Oběti zvířat byli nechutné, sadistické, páchly. Vůně Bohu libá byl odporný smrad.  Žaludek se zvedal. Anebo si vezměme ukřižovaného Krista. Tolik krve, utrpení. Izajáš dokonce píše, že Kristus byl při svém utrpení tak nevzheldný a odporný, že od něho lidé odvraceli zrak.  Člověk snad ani nechce uvěřit svým očím, ale...

Avšak hřích je také takový? Smradlavý, krvavý, odporný. Lepí se jak zaschlá krev a nejde smít, nejde umýt. Furt ji máš před očima. Člověku se až zvedá žaludek, je mu hnusně... Anebo ne? Jaktože člověk při tom, jak hledí na hřích, anebo jak jej páchá, necítí pocity zhnusení? Ale často naopak? Jaktiže člověk ze svého hříchu neblije hnusem, ale naopak, libuje si v něm?

A jestliže člověk necití smrad toho hříchu, znamená to, že jej necítí i Bůh. Naopak, myslím si, že Bůh jej cítí velmi přesně, velmi jemně. Vezmi si, jaké pocity v tobe vzbudily oběťiny zvířat, jak sis říkala, copak Bůh to necítí? Co myslíš, nemá Bůh úplně stejný pocit z mého a tého hříchu? Copak si také neříká: Jaktože oni ten smrad necítí? Copak jsou ti lidé, tedy my, takoví necitliví sadisti?Jaktože z hříchu nejsme zhnuseni?

Hřích není krásná, voňavá květinka. Ale hnusná, smradlavá, lepkavá věc, která nejde smýt. Nejde umýt. Křičí k Bohu a usvědčuje. Hřích je zrada a zrada milované osoby, to bolí. Když tě zradí přítel, kterého upřímně, z plného srdce miluješ, kterému věříš. To bolí. To ti chce utrhnout srdce. To cítíš strašlivou prázdnotu, právě tam, kde před tím byla láska, byl cit. A oč větší je láska Boží od lásky lidské! Jak mnohem více miluje Bůh než člověk. Čím více miluješ, tím více tě zrada zabolí. A o jak více miluje Bůh člověka. A člověk? Ten si Boha zrazuje každý den, kařdou minutu. Jaktože je člověk tak necitlivý? Tak krvežíznivý?

Víte. Účel oběti není potěšit Boha. Není obdarovat Boha, způsobit mu radost. Ale zaplatit za hřích. Smysl oběti není: Tady ti Bože přináším kytičku, kterou jsem z lásky vypěstoval tobě. Smysl oběti je v pokání: Zde jsem Bože, hříšný. Uvědomují si hnus a odpornost své zrady vůči tobě a uvědomuji si, že si zasloužím smrt. Ale Bůh nechce, abych já zemřel, abychom zemřeli my.

Na druhou stranu však hřích není nic, nad čím lze mávnout rukou. Nic se nestalo, smažme to, že, říkáme si. Všimni si, co Bohu dělá u oběti potěšení. Není to krev, ani ten smrad. Až dojdeš dále v Bibli, uvidíš tam, jak mnohdy je Bůh obětí zhnusen. Je to právě postoj kajícího se srdce. Neboť jenom tehdy, když si člověk uvědomuje vážnost svého hříchu, jenom tehdy jej Bůh může povznést. Začít budovat něco jiného, něco nového. Jestliže člověk nevidí, že v tom či onom Bohu ubližuje a stále to činí, tak takový to vztham prostě funogvat nemůže. Kdyby jsi ty byla vdaná za muže, který by tě každý den podváděl s jinou ženou a ještě by na tom neviděl nic špatného a nechtěl by vidět bolest, kterou tím tobě působí, copak by se takovéto manželství mohlo pohnout dále ze stadia "peklo?"

Později také uvidíš důraz, který Bůh klade na to, aby obětované zvíře bylo to nejlepší ze stáda. Žádné chromé či nemocné, ze kterého už žádný užitek stejně není. Proč? Protože chce. aby člověk byl s obětí citově svázaný. To nejlepší ze stáda, to je chlouba hospodáře.Výsledek jeho péče, jeho odbornosti. Hospodář zná rodiče tohoto zvířete a i pra rodiče a s lískou se o něj staral, vložil do něj své prostředky, svou lásku. A teď, musí pozorovat (anebo původně vlastní rukou provést), jak se toto zvíře obětuje. Proč? Proč Bůh klade takový důraz na lásku k Ježíši Kristu?

Aby se člověk zastavil. A uvědomil si. Co je to hřích. To pachnoucí, smradlavé, lepkavé, odporné, otřesné, nic... Za hříich je smrt. Vidíš člověče, tato nevinná krev musí trpět. Proč? Protože Bůh je krvežíznivý? Anebo protože ty, člověče, nevidíš, necítíš, nechceš si připustit hřích? Kdo je tu sadista? Masochista? Tak, jak umírá nevinná krev, si zasloužíš umírat ty, a já, člověče. tato smrt je tvá smrt. Ale já nechci, praví Bůh, abys ty zemřel. To raději ať zemře zvíře. To raději zemřu já sám, v osobě Ježíše Krista, na kříži. Proč?

Protože Tě Bůh Miluje. Protože nechce, abys ty trpěla. Raději bude trpět sám. Ale ty, ty se dívej. Dívej se, jakou bolest způsobuješ. Dívej se, jak mne bolí tvá zrada, tvůj hřích, kterou mám před očima, toto praví Bůh. Viděla bys to na voňavé květince? Možná intelektuálně ano. Možná bys to rozumově věděla. Ale dotklo by se to tvého srdce? Anebo by si tvé srdce ničeho nevšimlo? Všimlo by si tvé srdce, jak trpí Bůh tvou zradou, kdybys to nemohla pozorovat na vlastní oči? Kdyby jsi ji neviděla v očích Ukřižovaného, korunovaného trnovou korunou? Je krvežíznivý Bůh? Je zaslepený Bůh? Je to Bůh, kdo tu necítí smrad? Komu se tu nedělá špatně?
 

18,9 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
18,10 "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
18,11 Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
18,12 Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.'
18,13 Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: 'Bože, slituj se nade mnou hříšným.'
18,14 Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 

 Farizeus si uvědomuje, že je jiný. Že vede jiný, Bohem požehnaný život. Ví, že tento život není z něj, naopak, obdržel jej jako dar, Milost Boží. Cítí velkou potřebu poděkovat Bohu za své obrácení, za svůj nový život. Poděkovat Bohu za ovoce, které pochází z tohoto nového života. Ani toto ovoce nepovažuje za nic, co vyvěrá z něj. Naopak, předkládá toto ovoce Bohu a děkuje za něj. Nemáme právo pochybovat o jeho upřímnosti. A jeho vděčnost nám, křesťanům, mnoho připomíná. I já jsem Bohbu velmi vděčný, že nežiji jako narkoman, alkoholik, že znám Boha, Ježíše Krista. Jsem vděčný, že mám co jíst, co na sebe, kde bydlet. Jsem rád, že mohu Bohu sloužit, že mohu o něm hovořit, přemýšlet o Něm, o Jeho Slově, psát tyto článečky na tomto blogu. Také si denodenně uvědomuji a s díky vyznávám, že mi Bůh dal skvělou a jedinečnou snoubenku. Společně s farizeem za toto všechno Bohu děkuji, protože společně s ním vím, že to není ze mne. Je to Boží dar, Boží Milost, kterou přijímáme z Jeho ruky.

Avšak na jednu věc farizeus zapomíná: Na svoji hříšnost. Ano, nevyznává žádný svůj hřích. Jistě, možná je to i proto, že prostě žádný hřích nemá. Vzpomeňme si na Janovo: Kdo je z Boha, ten prostě hřešit nemůže. Já klidně farizeovi uznám, že neměl ve svém novém obráceném životě žádný hřích, nezhřešil. Přesto: Farizeus zapomněl na svoji hříšnost...

Neprotiřečím si? Na jedné straně klidně o farizeovi svědčím, že nezhřešil, na druhé straně mu "vyčítám", že nevyznal svoji hříšnost? Možná, na první pohled se tak může zdát. Ale podívejme se blíže: Neboť i to, že farizeus případně nezhřešil, není z něj. I to je Boží Milost, dar přijímaný z Boží ruky. Farizeus zapomněl, že kdyby Bůh Svou Ruku jenom o trochu, trošičku oddálil, spadnul by do toho samého bahna, ze kterého vyšel. Ano, farizeus nemusel třeba nikoho zavraždit, pravděpodobně nebyl seriový vrah. Nebyl zrůdou, jak by mohl třeba někdo o někom říci. Ale není vrahem jenom pro Milost Boží. Neznaméná to ale, že kdyby Bůh svou milost odtáhnul, Svou ruku dal pryč, že by se farizeus takovým seriovým vrahem nestal. To, že farizeus se nestal zrůdou, celníkem, není zásluhou farizea, ale je to Milost Boží, která farizea držela. Kdyby si toto farizeus uvědomil, jak by se potom mohl na druhé vyvyšovat? Jak by mohl druhé nazývat zrůdou? Vždyť sám je zrůda! Jako každý člověk. Sám je seriový vrah, ten seriový vrah, který dříme v jeho nitru. A který je mrtvý ne proto, že jej umrtvil farizeus, ale proto, že jej umrtvuje Bůh.

Naproti tomu celník volá z upřímného srdce: Smiluj se, ó Bože, nade mnou hříšným! Ani o celníkově životě toho moc nevíme. Nemůžeme vůbec vyloučit, že byl poctivý. Jistě, byl by třeba vyjímkou, ale nemůžeme, nesmíme, nemáme právo to zcela vyloučit. Vždyť On také mohl přinášet desátky a oběti, jednat s láskou a milosrdenstvím, činit dobré skutky z Boha. A také klidné mohl žít nový, obrácený život, v plném obecenství s Pánem Bohem. Nevíme, jestli ano, nebo ne. Celník to neříká. Ale plně si uvědomuje svou hříšnost. A ať už hřeší, nebo ne, potřebuje, aby se Bůh nad ním smiloval, neboť jestli se nesmiluje, hřešit prostě bude.

Všimněme si ještě jedné klíčové věci: Farizeus mluví konkrétně. Pane, děkuji ti, za to, to, to a ono, že jsem takový a makový a že nejsem onaký a tamoný. Že jsem vykonal to, tamto a tamhleto. Celník takto konkrétní není. Celník hovoří obecně: Pane, smiluj se nade mnou, hříšným. Nemá seznam svých hříchů a neříká jej jeden za druhým. Ne. Mnohdy jsou takovéto litánie spíše ovocem pýchy než pravého pokání. Pravé pokání totiž nespočívá ve vyjmenování všeho, co jsem udělal špatně. Ale v postoji.

Člověk to totiž může vyjmenovat, ale postoj ke svým činům mít stále stejný. Hovoří, jak se opil, ale cítí, jak se mu to líbilo. Jak se mu líbilo podvést svou ženu, jak se mu hodil rozvod a jiné a jiné věci. Ale celníkův postoj je jiní. Celník je zhrozen nad sebou samým. Je mu ze sebe špatně. Hřích  pro něj nepředstavuje libou vůni, ale smrad, strašný puch, ze kterého se chce zvracet. Pokání pramení z lítosti. Z lítosti nad sebou samým, nad tím zlem jdoucí z nás a dopadající na naše blízké i daleké. Proto volá: Smiluj se, Pane. Potřebuji tvou ruku. Protože bez ní jsem ztracený.

V opravdové pokoře není problém upřímně a z celého srdce vyznat, že nejsem schopen vyznat všechny své hříchy. Že ani nevím o všech. Že dokonce když vstanu z postele a vyjdu do města, můžu hřešit jako na běžícím pásmu a můžu uprostřed toho dostat infarkt, zemřít a nevyznat vše špatné. Ano. Není problém toto vyznávat. Avšak je třeba cítit ten smrad. Ten hnusný puch hříchu, že kterého se zvedá žaludek, ze kterého chce člověk zvracet. Je zapotřebí mít na mysli svou hříšnost. Ať už jsme zhřešili, nebo ne, protože jestli jsme nezhřešili, není to pro naši vyjímečnost, ale proto, že nás držel Pán. A proto, aby nás Pán držel, a aby nás držel i v příštích dnech, hodinách a minutách, potřebujeme, aby se nad námi smiloval.

Ano, je třeba vyznávat své hříchy konkrétně. Ale je třeba i vyznávat, že nejsme schopni všechno vědět a všechno vyznat, že i nemusíme dostat příležitost vyznat vše, v čem zhřešíme, od této chvíle vyznávání až po okamžik třeba nenadále smrti. Ale hlavně, hlavně nesmíme zapomínat na svou vlastní hříšnost. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře