Hvězdné bloudění: Otázka upřímnosti...

23. listopad 2011 | 05.00 |

Deník kapitána Adolfa Vlka, 1. den mise, čas: 9:00

"Kapitán na palubě!"

Kolem 9. hodiny se konečně naloaduji společně s Hroznýšem a s oním tajemným panem senátorem (tu jeho složitou přezdívku už pozapomněl) na loď, čeká mne posádka stojící v pozoru.

"Pohov," tak zní můj první rozkaz na Kryse.

"Pane Forku," obracím se na kapitána, "postarejte se prosím o našeho hosta," ukazuji na Moralitu, "ubytujte ho, dejte mu pořádně najíst a také návštěvnický identifikátor."

Pan Fork kývne na jednoho ze svých mladých mužů, ten zakřičí: "Provedu," pak se obrací na cizince a požádá ho: "Následujte mne prosím."

Když je o senátora postaráno, obracím se opět na Forka: "Pane kapitáne, doveďte mne prosím na Můstek..."

"Tudy, pane..."

Nejdeme dlouho. Se směsicí kilometrů chodeb a desítkama  výtahů na Činu se to opravdu nedá srovnávat.  Musím si zvyknout na menší rozměry.

Usedám do kapitánského křesla a pravím: "Lodní deník, čas 9:13 standartního času, registrace: Přebírám velení na lodi Krysa, autentifikace: kapitán Adolf Vlk."

Počítač odpovídá typickým hvízdnutím.

"Potvrzuji autentifikaci kapitána Adolfa Vlka," ozve se Fork.

Hvízdnutí

"Potvrzuji autentifikaci kapitána Adolfa Vlka," zopakuje tu samou větu nadporučík Chriver.

Hvízdnutí

"Záznam do lodního deníku," teď je na řadě Hroznýš, "registrace, velitel Hroznata Hroznýš, první důstojník."

Hvízdnutí

"Potvrzuji autentifikaci velitele Hroznaty Hroznýše, prvního důstojníka," opakuji standartní větu.

Hvízdnutí

"Potvrzuji autentifikaci velitele Hroznaty Hroznýše, prvního důstojníka," ozve se jako papoušek kapitán Fork a po něm Počítač s hvízdnutím. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo bývalo bylo rutinné. 

"Pane Spidlove," obracím se na nejmladšího důstojníka, "hoďte tam prosím jiný zvuk, z toho hvízdání bych brzy zešílel..."

"Aha," zablekotá Alexej, "máte nějaké přání?"

"Co takhle Bach? Nebo Dvořák, Smetana?  Vltava, znáte to, pánové?"

"Pane, potřebujeme krátký zvuk," ozývá se nešťastně Alexej.

"Víte co, Alexy, dejte tam třeba zpěv slavíka..."

"Slavíka, pane?"

"Alexy, to je pták ze Země, vyhynul před dvě stě lety," vysvětluje Theofanie.

"Musím se podívat do databáze, jestli ji tam..."

"Je to položka ptáci 453763," napovídám mu.

"Provedeno..."

"Tak to vyzkoušíme: Záznam do lodního deníku, odsouvám start z deset nula nula na dvanáct nula nula, měním subprostorový koridor z dva pět dva na nula pět nula."

Krátké zazpívání slavíka.

"Slyšíš to Alexy," povídám, "tak zní balzám na uši a nervy."

"Mohu se zeptat, kapitáne?"

"Prosím, pane Chrivere,"

"Jaký je důvod změny kurzu?"

"Kurz zůstává stejný, jenom cesta je jiná," odpovídá za mne Hroznýš, "dneska ráno jsme obdrželi nové rozkazy..."

"Ráno jsem mluvil s admirálem Pqokem, nezmínil se mi," ozývá se Fork.

"Jistě, neví o tom. Naše rozkazy nám  předal admirál Topper dnes..."

"To stačí, veliteli," zastavuji příliš hovorného Hroznýše, "vyhlašuji přestávku do jedenácti patnácti... Rozchod..."

Pak vztanu ze svého křesla a obrácím se na Forka.

"Kapitáne, ukázal byste mi prosím mou pracovnu? Rád bych si s Vámi promluvil v soukromí."

"Rozkaz, pane, tudy..."

Hm, má nová kancelář, maličká, jako všechno tady, na té Kryse. Tato loď na mne pomalu začíná působit klaustrofobicky. Dveře se za námi zavírají .Malý stůl ve tvaru T, kolem něho šest židlí. Problém, mám sedm důstojníků...

"Počítači," na mou větu se ozve Slavík, "Vyměň stůl ve tvaru Té za stůl kulatý a přidej dva křesla. Přepočítej prostor a uprav nábytek podle postupu Architekta Rychlého..."

Slavík zapíská a mé přání je mi v okamžiku splněno. Zhmotňovač vymění stůl a vytvoří dva nová křesla. Pomění i architektoniku kanceláře podle mého zadání.

"Počítači, z mého identifikátoru natáhni obraz Elesse tečka bmp a pověs mi ji na stěnu naproti mého osobního křesla..."

Obraz mé zemřelé se objevuje na požadovaném místě.

"Sedněte si, pane Forku, mohu nabídnout něco k pití?

"Děkuji, ne..."

"Počítači," poprosím, "jednu vodu se sodou..." Požadovaný nápoj se během chvilky zhmotní. S chutí se napiju. Pak se nadechnu a přejdu k jádru věci.

"Pane Forku, dovolte mi, abych Vám vyjádřil mou úctu k Vaši celoživotní službě a kariéře. Nejsem muž, který by si rád sedal na křesla druhých, věřte mi, že kdyby mne nepožádal můj blízký přítel, nepřevzal bych Vaše velení..."

"Mohu promluvit upřímně, pane?"

"Promluvte..."

"Nedůvěřuji Vám..."

"Na štěstí, nebo naneštěstí pro nás dva a pro tuto loď, velvyslanec Chajrl mi věří více, než Vám. Tato důležitá informace pak určuje vztahy mezi námi."

"Jsem si toho vědom, pane..."

"Kapitáne Forku," nakláním své tělo směrem k Logikovi, a klidným hlasem začínám předříkávat souvětí, pro které jsem vlastně Forka pozval, "stává se v situacích podobné té naší, že odvolaný velící důstojník zasahuje do velení nového kapitána a posádka, která mu pro léta společné služby bývá naučena bezmezně důvěřovat a být mu oddána, dává přednost jeho rozkazům od rozkazů pravého velitele. Dovolte mi upozornit Vás, že kdykoliv se pokusíte jakkýmkoliv způsobem podlomit moji autoritu, budu tuto Vaši neposlušnost otevřeně referovat nadřízeným a zanesu důtku do Vaších záznamů. V případě potřeby se nebudu bát i ráznějších zásahů, třeba i do Vaši hodnosti. Vyjádřil jsem se jasně?"

"Pane, když už jsme u té upřímnosti, já osobně mám za sebou dvacet let velitelské služby na této lodi na misich podobné té, která nás čeká. Už  více než stokrát jsem překročil Moralitskou hranici a plavil se jejich vesmírem. Vy jste, s prominutím, sedm let odtržen od praxe,  šest let jste vyučoval a Vaši nedávnou dopraváckou zkušenosti nemůžeme brát vážně. Logicky předpokládám, že budete dělat chyby."

"Oba známe směrnice," odpovídám, "každý důstojník má právo do záznamu lodního deníku vyslovit svoji námitku, ale potvrzený rozkaz musí splnit."

"Jsem si plně vědom tohoto paragrafu, pane..."

Hm, ten tón, jakým Fork vyslovil slovo "Pane," se mi ani zbla nelíbil. 

"Pane Forku," mé mergásnké mohutné tělo tak nějak automaticky zaujímá bojový postoj. Všímám si, jak se Fork zcvrkává. Vlastně ve svých šedesáti letech, plus minus, se už podobá vetchému staříkovi. Logikové nebývají příliš velcí či fyzicky silní, a při následující, pomalu odříkané, větě si tento rozdíl mezi námi dvěma začínám plně uvědomovat: "Pane Forku, máme před sebou dvě možnosti, buď budeme plně kooperovat, anebo ne. Volbu nechávám jen a pouze na Vás..."

"Osobně volím kooperaci, pane."

"Já také. Můžete odejít."

"Provedu..."

A skutečně odchází.

Mám přibližně hodinu a půl volno, co s tím? Přece jenom, v noci jsem moc nespal

"Počítači?" Slavík mi zpívá v odpověď, "jednu valendu prosím. A probuď mne v jedenáct nula nula..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář