V bázni Boží - legenda sv Václava - konec 2. části

11. listopad 2011 | 09.40 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Opět den jako den.

Ale přesto, všechno se změnilo. Teď se každý den rovná malému zázraku, každá chvíle Velkému daru. A žádný pokrok se nestává tak malým, aby z něj nemohla být velká radost.

Den jako den a přesto všechno je jinak. Utíkají dny, utíkají týdny, utíkají měsíce. Ale přesto, nikdo je nedrží. Nechávají se volně odběhnout. Nikam se nespěchá. Na vše je teď čas. Všechno si získalo svou určenou chvíli. Je čas na cvičení i čas na odpočinutí. Je čas pro Boha, ale také pro rodinu, pro milovanou ženu, matku, přítele.

Ano, svět se zatočí, ano, hlava se rozbolí. Je třeba se učit znát své síly. Nepřepínat je. Být trpělivý. Věrný Božímu Slovu. Důvěřovat Boží Lásce.

A krok za krokem, krůček za krůčkem, se přibližovat k cíli. K uzdravení. Den co den získává nové síly. Den co den se mu vrací zdraví. Vnímá to. A raduje se z toho. Z každého maličkého zlepšení. Někdo by si mohl zoufat, že uzdravování probíhá strašně pomalu. Leckdo by mohl ztratit motivaci, vytrvalost, víru.

Ne. Václava již nic nerozhodí. Ví, co ví, zjistil, co zjistil. Klidný a vyrovnaný. Vděčný jako nikdy v životě. Bůh mu ukazuje. Cenu života, cenu zdraví. Avšak také cenu manželství, mateřství, cenu věrného přátelství. Ale i loajality. Své družiny, svých služebníků, županů a vladyků, spoluknížat. Ale i svých bratrů. Kteří střídají pobyty zde i v Praze. Poslouchá zprávy, hlášení. A raduje se.

Ke konci jara se nechává přenést domů. Cesta náročná, pomalá. S mnoha zastávkami. Ani teď nikam nespěchá. Těší se sice, ale nespěchá. Usmívá se. Drží Bohuslavu za ruku. Ne, tu ruku již nepustí. Je to Ruka Lásky Boží.

Opět se hromadí zástupy, doprovázejí zraněného knížete. Mnozí v žíněných rouchách, jiní černí a šedí od popela, další zbičovaní. Tamten zase oslablý po půstu. Celá země se sjednotila v modlitbách za knížete. Křesťané, pohané i první židé, kteří se začínají usazovat po českých osadách. Všichni volají ke svým bohům, jejich volání, volání lásky, pokory, proseb za uzdravení, jde k Uším Toho, Boha Jedinného.

Praha. Doma. Kostel svatého Jiří. Kostelík Panny Marie. Načatá stavba rotundy svatého Víta. Doma. A bratr Bolek. Něžně, jemně, s citem, bezeslov, bere Václava do náruče a nese jej....

Doma. Doma? Ne, na návštěvě. Domov už je někde jinde...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář