VBBII: Václav dýchá!

31. říjen 2011 | 20.09 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Podiven seskočí z koně a skloní se nad svým knížetem.

Václav dýchá! Možná i trošku pohnul rty. Ale co teď? Uprostřed zimy, nevlídné krajiny? Vrátit se do Libice? Jenom cesta sem jim trvala tři, čtyři hodiny, natož cesta zpět s těžce zraněným. A do Prahy? Do Prahy je ještě cesta daleká...

"Pane," nabízí se vladykovi jeden z věrných charvátů, "tady nedaleko leží jedna vesnička. Sotva půl hodinky pěšky. Možná ho můžeme přenést tam..."

Podiven si ulehčeně oddechne: "Veď nás a věz, že odměna tě nemine..."

Zbrojnoši lehce a jemně ukládají Václava na provizorně udělané nosítka. Ty pomalu zvedají a po tichu se vydávají na pochod, vedeni oním věrným charvátem. Nakonec se ukazuje, že mu důvěřovali právem. Opravdu, zanedlouho se již vysněná vesnička zjevuje na obzoru. Netrvá dlouho a dosáhnou ji...

Na zuřivé buchání dveře otevřené. Aniž by co místním vysvětlovali, nechává Podiven vnést knížete dovnitř a položit jej na prosté, vesnické lože. Zde Podiven již v klidu prozkoumává zranění. No, rána na čele, na pohled velmi ošklivá, odpudivá. Ale Václav, v mohutném bezvdomí, žije. Bojuje o život, nevzdává se.

Podiven si bere jehlu a niť. Uvědomuje si, Bůh ví jak, že ránu je třeba zašít. Jehlu nechá povařit v hrnci s vodou, aby byla pěkně horká. Pak přistoupí k Václavově hlavě a pomaloučku, polehoučku, začne své dílo. Nespěchá, ruce se neklepou. Ať neví stoprocentně, co dělá a proč to dělá, přesto nepochybuje, nepřemýšlí ubyteřně a koná. Nervozitu si zakázal. Pochybovat může doma.

Konečně. Poslední stech. Utrhne nit a zaváže na uzlík. Pak si vezme něco jako obvaz a obváže s ním hlavu Jeho Jasnosti. Až pak si vydechne. Vyjde ven.

"Deset mužů, zavelí, "nechť zůstane spolu se mnou v této vesnici, zbytek se vrátí na Libici. "Ty," ukáže na jednoho z charváťanů, "je tam odvedeš. A ty," tentokrát ukáže na jednoho z čechů, "vezmi si koně a upaluj do Prahy. Sežeňte ranhojiče, čím dříve sem přijde, tím lépe.Přivezte sem také zásoby, nechť nevyjídáme poctivé chasníky. Jeďte!"

Po těchto rozkaazech se opět vrátí do místnosti. Usměje se na místní. Jedná se o skromnou rodinu prostého zemědělce s pěti, možná šesti dětmi. Obrátí se tedy k nim:

"Omlouvám se, že jsme k Vám takto padli. Situace však je naléhává. Budu muset zlstat s těmito muži zde tak dlouho, jak jen bude nutné..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře