Kdy Abraham uvěřil Božímu zaslíbení?

25. říjen 2011 | 21.33 |
› 

Bůh jednou zaslíbil Abrahamovi, tehdy již starci v pokročilém věku, potomka, Abraham mu uvěřil a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Gn 15,6). No jo, ale kdy Abraham uvěřil Bohu a kdy byl Bohem ospravedlněn? Tuto otázku si klade a zároveň na ní odpovídá apoštol Jakub. Odpověď, kterou v Boží inspiraci dostal od Ducha Svatého, zní pro nás, protestanty, překvapivě - Abraham Božímu zaslíbení  plně uvěřil až v okamžiku obětování Izáka.

Ocitujme si celý tento kratičký oddíl od apoštola Jakuba:  Chceš však poznat, ó nerozumný člověče, že víra bez skutků je neúčinná? Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou (t.j. dospělou, celistvou, účinnou...) , i Písmo se naplnilo, to, které praví: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘ a byl nazván Božím přítelem. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry. A nebyla podobně ospravedlněna ze skutků i nevěstka Rachab, když přijala posly a propustila je jinou cestou? Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. (Upravený Český studijní překlad)

Všimněme si zvýrazněné formulace.  Apoštol Jakub říká, že v Abrahamových skutcích (konkrétně při obětování Izáka) se naplnilo Písmo, které praví: Uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to počteno za Spravedlnost). Až tehdy se Písmo naplnilo, až tehdy tedy Abraham uvěřil Božímu zaslíbení. Paradox? Až v okamžiku, kdy má zaslíbený dědic odhadem tuším mezi třinácti a patnácti lety, až tehdy Abraham uvěřuje zaslíbení, že mu Bůh dá právě toho obětovávaného zaslíbeného dědice. Jako, svým způsobem tomu Abraham věřil i před tím. Avšak tohoto zaslíbení se stále snažil dosáhnout či udržet jej sám. Až ve chvíli, kdy zaslíbení, které přijal,  skutkem obětoval Bohu, svěřil jej Bohu do rukou, až tehdy Abrahamova víra dozrála. 

Z kontextu Jakobova listu vidíme, že nezralou Abrahamovou víru Bůh nepříjímal. Ale ospravedlnil Abrahama až na základě víry dokonalé, dospělé, celistvé, účinné, vyjádřené skutkem poslušnosti. Všimněme si, že Abraham neobětuje Izáka proto, aby sobě nebo Bohu dokázal, jak moc mu věří, on obětovává Izáka naopak právě proto, že věří. Neboť vše, co člověk učiní ve svém denodenním životě, plyne z toho, komu či čemu člověk věří. Každý náš skutek prozrazuje, komu věříme, komu důvěřujeme. V okamžiku hříchu jsme usvědčováni, že Ježíš Kristus není náš Panovník, Král, Vlastník a tudíž není ani náš Spasitel, protože kdyby byl naším králem, Panovníkem, Vlastníkem, nezhřešili bychom, ale učinili bychom to, co si On žádá.  Stejně tak Abrahamov skutky až do této chvíle svědčili proti Abrahamovi.

  On sice tak trochu věřil v zaslíbení, ale mnohem více věřil vlastním silám, možnostem, zkušenostem. Nejříve chtěl za svého dědice ustanovit Eliezera, kterého nalezl cestou, později Izmaela, kterého zplodil svévolným aktem. Nakonec sice přijal z Božích rukou Izáka, ale pořád měl tendenci si tohoto zaslíbeného syna udržet o své síle a o své moci. Až mu na to Bůh ukázal, tím nejdrastičtějším způsobem: Obětuj mi jej v zápalnou oběť.  Vlož svou budoucnost a své zaslíbení do mých rukou.

Jistě, Jakub zjednodušuje. Už před obětováním Izáka Abraham naplňoval svou víru několika svými skutky poslušnosti Bohu. Avšak Jakubovi jde o to, aby ukázal princip a navíc byl omezen velikostí pergamenu (tehdy pergamen byl vzácností a luxusem). Proto se snaží být co nejstručnější, byť za cenu velkých zjednodušení. Avšak prinicp, který ukazuje, je Boží Inspirací z Ducha Svatého.

Apoštol PAvel píše, že spasení je pouze z víry a ne ze skutků, apoštol Jakub zase "oponuje," že víra bez skutků je mrtvá a neučínná. Co s tím?   Apoštol Pavel ve svých listech argumentuje, že Abraham získal ospravedlnění jen a  pouze na základě víry a ne skutků a apoštol Jakub na tom samém příkladu dokazuje, že až ze skutků se zaslíbení naplnilo. Co s tím? Oba mají pravdu.

My nesmíme podlehnout pokušení jednoho z těchto dvou apoštolů vyvýšit a druhého ponížit, jednomu dát slovo a druhého ignorovat. Tridentský koncil měl plnou pravdu, když vyjádřil prokletí radikálního luteránství, stejně tak měl pravdu i Luther, když kritizoval římsko-katolické skutkaření. Apoštol Pavel správně píše, že pouze z víry je člověk Bohem ospravedlňován, a né ze skutků, a apoštol Jakub zase velice přesně definuje, co je onou spásonosnou, účinnou, živou vírou: Je to víra prakticky projevující se v denodenním životě.

Spásonosná, živá, víra se projevuje na skutcích. Není to tedy víra, která skutky přinese někdy v budoucnosti, ani víra, která měla skutky někdy v minulosti. Je to víra, které nese ovoce právě teď. Dnes, nyní. To je velká výzva k souzení sebe sama: Jak je to s moji vírou? Nese víra ovoce chutné Bohu? Jestli nenese, pak ji Bůh nesnese ve svých ústech. Koho jsme byli poslušni, komu jsem věřili a důvěřovali, komu jsme byli věrni po tento dnešní den? Kdyby se každá naše myšlenka, pocit, přání, skutek, nahrálo na video a bylo puštěno v kině naším blízkým, rodině, kolegům v práci, lidem, které jsme potkali na ulicích, v obchodech, na úřadech, byli by jsme na takový film hrdi? Byli bychom schopni se svým blízkým podívat do očí?

Kdo byl můj Pánem, když jsem tam či onde zareagoval tak či onak? Jaká má víra se stala pramenem tomu či onomu skutku? Komu jsem byl věrný, když jsem učinil to či ono? Ježíši Kristu? Kým jsem byl veden v těchto okamžicích? Duchem anebo tělem? Je má víra víra uplatňující se láskou?

Vážený čtenáři, toto jsou velmi důkežité otázky, nepodceňujme je. Nedělejme z Boha lháře, když nás usvědčuje z hříchu, když za hřích vynáší ortel smrti. Hřích totiž není nějaká spálená polívka, která se manželce nepovedla. Hřích, to je smilnění s jinými bohy. To, že moje žena je moje manželka, neznamená,  že já jsem manželem mé ženy. Jestliže například manželka spálí svou polívku právě proto, že se oddávala cizoložství se sousedem, pak právě v tomto okamižku  není její manžel jejím manželem, protože to, co neodmyslitelně patří manželovi, dává manželka jinému muži, sousedovi. Ale aby se manželka opět stala manželovou manželkou, musí se k manželovi s pláčem a v pokání vrátit. Musí ji být špatně z toho, co provedla. V tom je Boží Milost - že dveře k návratu jsou stále skrze pokání otevřené. A Bůh je Bohem, který nepočítá křivdy. Jestliže se vracíš k Bohu stokrát, tisíckrát za den, Bůh tě přesto přijímá, jako by ses vracel poprvé a naposled.  

A tak v pokání vyznávejme svůj hřích. Není-li naším Pánem, Vlastníkem, Manželem, Kristus, pak se musíme ke Kristu vrátit. Pokání právě je procesem návratu k Bohu, kdy se Kristus znovu stává naším králem, vlastníkem a spasitelem. Pokání je procesem návratu, ale zároveň ovocem, skutkem víry. Ospravedlnění  není z pokání, ale v pokání se naplňuje, zpřítomňuje, stává se účinným, vstupuje v platnost. Protože jestli v pokání neodevzdáš svůj hřích Kristu, aby za něj zemřel, musíš za něj zemřít ty sám. Křesťané se učí z paměti verš z Jana 3, 16: Proto tak Bůh miloval svět, že dal svého jedinečného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl Život věčný. Avšak stejně tak by se měli křesťané naučit nazpaměť i verš osmnáctý: Kdo v něho věří, kdo jemu je věrný, není souzen, kdo mu něvěří, kdo mu není věrný, již je odsouzen, neboť neuvěřil, nebyl věrný, Jednorozenému Synu Božímu. Zde používám "vlastní překlad:" Dlužník, který předává svůj dluh Kristu, není souzen, neboť jeho dluh Kristus vyrovnal. Kdo však Kristu nepředává svůj dluh, již je odsouzen, protože neumožnil Kristu zaplatit ten dluh a proto jej musí sám zaplatit.

Problém však nastává tehdy, jestli svůj dluh nevidíme, neuznáváme jej, anebo jej podceňujeme, třeba když jej považujeme za nějakou "spálenou polívku," nad kterou můžeme mávnout rukou. Neboť bez vědomí vlastní hříšnosti a vlastního odsouzení k smrti není naše pokání opravdovým, neboť mu chybí onen prožitek zatracení a odsouzení. Když si žádáme o něco, o co máme - pro naší "krásnou víru"  jakoby "právní nárok" a neprosíme o bezprávnou Milost. Naším vzorem však by se měl stát celník z podobenství o Celnkovi a Farizeovi a jeho zoufalý výkřik: Pane, slituj se nade mnou, hříšným.

Protože pouze tehdy, když si uvědomujeme vlastní hříšnost, když ji v pokání odevzdáváme Kristu, pouze tehdy nad námi hřích nepanuje. A naopak, když si hřích neuvědomujeme nebo jej neuznáváme, tehdy mu otročíme. Kristus to vyjádřil následujícími slovy:

Ježíš řekl: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí."
Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?"
Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu."

(Jan 9, 39nn)

Bůh požehnej dnešní večer...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář